Společnost přátel města Velešína

Základní údaje: Napsal Ing. Eduard Železný, WiKipedia; Kategorie: Osobnost města; Read Time: 20 mins; Zveřejněno: 22. srpen 2021; Aktualizováno: 24. srpen 2021; Zobrazení: 408

Ing. Antonín Železný

Ing. Antonín Železný (1903 -1969) se n elezn00005 arodil se 21. února 1903 v Žihobcích na Šumavě v rodině tesaře. Po ukončení obecné školy byl ještě před vypuknutím první světové války přijat na vinohradskou reálku v Praze. Díky sociálním opatřením za Rakousko-Uherska byl jako dítě z dělnické rodiny na základě tzv. vysvědčení nemajetnosti osvobozen od školného, dostával zdarma všechny školní pomůcky, denně zdarma obědy v klášteře u Milosrdných na Karlově náměstí a jednou ročně zdarma nové šaty. Kromě toho si vydělával, jak bylo tehdy u chudých kluků obvyklé, roznášením uhlí, ministrováním na pohřbech apod. Studenti, kteří chodili na obědy k Milosrdným, měli za povinnost vždy jednu hodinu denně se zúčastnit některého ze seminářů, které vedli vysokoškolsky vzdělaní misionáři v důchodu. Železný si vybral seminář z filozofie, kde byly jednotlivé filosofické směry podávány vždy z hlediska filosofa samého a tak se podrobně seznámil s díly všech význačných světových filozofů. I když ho nejvíce zaujali Kant a Schopenhauer, znal výborně i Marxe, což vedlo v padesátých letech Jihočeskou pravdu ke kritice, že „zneužíval svých hlubokých znalostí marxismu, aby zesměšňoval stranické funkcionáře“.
Po maturitě využil svých znalostí francouzštiny a němčiny a pracoval rok jako překladatel na pražském celním ředitelství, aby si vydělal na další studium. Nejdříve šel studovat techniku do Vídně, kde tehdy byla velká inflace, a počítal s tím, že mu našetřená tvrdá měna Kč umožní přežít ve Vídni celá studia. Bohužel asi po půl roce rakouská vláda vyhostila všechny zahraniční studenty a tak odjel studovat do Paříže, kde mu jeho kamarádi, tam již zaměstnaní, pomohli najít místo, kde by mohl při studiu vydělávat. Nejdříve pracoval na noční směně ve slévárně u firmy Citroen, později umýval nádobí v nočních barech. Ve dne studoval nejdříve na pařížské universitě, později specializaci na Vysoké škole aeronautiky, kde promoval v roce 1927. Po návratu domů si nejdříve léčil tuberkulosu prací v zemědělství u příbuzných na Šumavě a pak absolvoval základní vojenskou službu v leteckém učilišti v Olomouci, kde zároveň přednášel aerodynamiku a techniku letadel. Po vyřazení jako důstojník – pilot v záloze začal pracovat jako letecký inženýr v továrně Walter, kde krátce na to byl jmenován vedoucím leteckého oddělení. Skutečnost, že jeho bývalí spolužáci z pařížské, v té době jediné vysoké letecké školy na světě, se stali vysokými činiteli v letectvu a v leteckém průmyslu mnoha zemí, mu umožnila značně rozšířit odbyt výrobků firmy Walter.

zelezny3

Podnik se stále rozšiřoval a za války měl již více než tisíc zaměstnanců. Až do konce roku 1945 Železný řídil podnik bez náměstků, jen s jedním prokuristou, s několika vedoucími oddělení a mistry. Počet TH pracovníků se pohyboval do deseti procent. Nadějný vývoj firmy byl narušen již v září 1938, kdy v prvních návrzích na zabrání Sudet byla čára záboru ještě severně od Velešína, a proto bylo za obětavé pomoci všech zaměstnanců přestěhováno výrobní zařízení z Velešína do Č. Budějovic. Mnichovskou dohodou však byla čára záboru stanovena až u kaplického nádraží, takže se firma opět stěhovala do Velešína.
Firma měla v prvních letech formu společnosti s ručením omezeným, název „Pomocný letecký průmysl“ a značku PLP. Po začátku okupace a zavedení nacionálního socialismu hrozilo velkým podnikům s formou s.r.o. zestátnění do rukou nacistů a proto byla forma firmy narychlo přeměněna na akciovou společnost s názvem „Jihočeský kovoprůmysl – Südböhmische Metallindustie“ a značkou JIKOV. Železný vlastnil 99,25 procent akcií. Tím se velešínská firma vyhnula přímému národně socialistickému státnímu řízení a byli do ní dosazeni jen penzionovaný německý plukovník jako předseda dozorčí rady a dva důstojníci - bývalí piloti jako technický dozor. Z jejich strany nebezpečí nehrozilo, naopak několikrát překazili zatčení českých zaměstnanců gestapem. Nacisté také zavedli státní plánování výroby, takže bylo nutno ukončit výrobu kování a elektrických spotřebičů a rozšířit výrobu leteckého příslušenství. Tím se také podstatně zvýšil počet pracovních míst, na která byli přednostně přijímáni mladí lidé z ročníků ohrožených totálním nasazením v Německu.
Na přelomu února a března 1939 československá vláda využila toho, že Železný měl z dob studií v Paříži bývalé spolužáky na vysokých místech francouzského ministerstva obrany, včetně tehdejšího ministra, a vyslala ho do Paříže s pověřením prodat čs. dělostřelectvo a jiné zbraně Francouzské republice, aby nepadly do rukou Němcům. Francouzská vláda však stále odkládala rozhodnutí v této věci, až došlo 15. března k obsazení Čech a Moravy. Po návratu se jako důstojník v záloze zapojil do vojenského odboje a ihned spoluorganizoval a financoval dopravu čs. pilotů do zahraničí. Jako člen představenstva Československých elektráren nechal ve vedení vysokého napětí pro odboj zřídit po celém Protektorátu tajnou telefonní síť, která spojovala jednotlivé odbojové skupiny a která nikdy nebyla nacisty objevena. Jeden z koncových přístrojů byl také umístěn v bytě ve druhém patře tehdejší administrativní budovy Jikova. Různými cestami, které měl odboj k dispozici, také odesílal do Anglie některé údaje o německých letadlech a raketách, ke kterým se dostal v souvislosti s výrobou ve Velešíně. Za tím účelem také dvakrát navštívil raketovou základnu v Peenemünde, kde jednal také s Wernerem von Braunem. Když se paní Rašínové, snaše prvního československého ministra financí, podařilo pomocí úplatků zorganizovat dopravu léků a vitaminů do koncentračního tábora, kde byli vezněni čs. politici, Železný tyto léky ze zahraničí opatřoval a financoval. Je slušné připomenout, že jeden z těchto vězňů, Antonín Zápotocký, se mu odvděčil svou pomocí po roce 1948. Vojenský odboj se také staral o rodiny svých popravených, vězněných, nebo jinak pronásledovaných příslušníků, které zůstaly bez prostředků, mimo jiné tak, že Železný vyčleňoval z firmy velké částky, celkem přes pět milionů, které tři spolehliví zaměstnanci posílali pod fingovanou adresou odesilatele z různých míst protektorátu těmto rodinám. Až do konce války probíhaly tyto i jiné akce utajeně, aniž je gestapo nebo jeho němečtí i čeští agenti postřehli, a to především proto, že všichni dodržovali pravidla konspirace, nerozšiřovali zbytečné letáky, ani nedělali jiné nesmyslné akce, které nemohly nacisty nijak poškodit. Velmi prospěšná byla i činnost velešínského občana, pana Rudyho, vedoucího skladu v Jikovu. Byl to Němec, který odešel z Německa do Československa, kde získal občanství, ale v roce 1939 byl gestapem donucen podepsat spolupráci. To ihned oznámil Železnému a pak pracoval pro český odboj a varoval včas před nájezdy gestapa. O jeho činnosti vědělo jen málo lidí. Naproti tomu se jako nejnebezpečnější agent gestapa ukázal sudetský Čech Augustin Z. V tomto případě Železný požádal o pomoc ony německé dohližitele a ti pana Z. přesvědčili, aby přijal německé občanství a pak mu ihned zařídili cestu na frontu u Stalingradu, odkud se už nevrátil.
Někdy začátkem roku 1944 se v lesích v blízkosti Velešína objevil velký počet uprchlých ruských zajatců, kteří byli hladoví a vysílení a kterým bylo potřeba pomoci. Tím byli pověřeni další dva spolehliví zaměstnanci, a to šofér p. Chán a vedoucí závodní jídelny p. Vačkář, kteří dostali k dispozici dostatek peněz a objížděli vesnice, kde kupovali pro Rusy načerno potraviny. Pro případ, že by je chytla hospodářská kontrola, měli stanoveno, že se nesmí o Rusech zmínit, ale musí prohlásit, že potraviny vezou Železnému. To se bohužel také při jedné jízdě stalo, ale protože oba dodrželi smluvenou výmluvu, nebyli nijak postiženi. Železný však byl na Vánoce 1944 u berlínského Sondergerichtu odsouzen do koncentračního tábora. Avšak když němečtí důstojníci, přidělení do Velešína, spolu se závodní radou sdělili říšskému Ministerstvu letectví, že pokud se Železný nevrátí, všichni zaměstnanci zastaví výrobu, byl mu na nátlak tohoto ministerstva nástup trestu soudem posunut na dobu po skončení války a mohl se vrátit zpět. V létě 1945 generál Sokolovskij přijel do Velešína poděkovat mu za záchranu svých vojáků.

Továrna Jikov byla za války nucena přijmout do učení asi stovku německých učňů. Ti byli ubytováni v dřevěných barácích pod továrnou, přibližně na místě dnešního hotelu. Byli však organizováni jako Hitlerovi mládežníci pod velením několika příslušníků SS a silně ozbrojeni. Protože po vypuknutí revoluce představovali značné nebezpečí pro Velešín, dohodnul s nimi odpoledne dne 5. května Železný, jako předseda Revolučního národního výboru i jako jejich zaměstnavatel, že je nechá odvézt do Kaplice, která ještě patřila k Německu, pokud se vzdají a složí zbraně. Obě strany sice dohodu dodržely, ale příslušníci SS, když zjistili, že v Kaplici je silný oddíl SS, si stěžovali, že Češi ve Velešíně s nimi špatně zacházeli. Velitel kaplického oddílu proto dal svým vojákům rozkaz táhnout ještě v sobotu večer do Velešína, postřílet všechny muže a zapálit domy. Český železničář, umístěný na kaplickém nádraží jako pozorovatel, včas podal do Velešína zprávu, takže bylo možno požádat generála Meandrova o pomoc. Vlasovci uzavřeli v Netřebicích přístup do Velešína a tak Velešín zachránili.
Dne 8. května přišla zpráva z českobudějovického RNV, že směrem na Velešín a Kaplici jede nákladní vlak se dvěma tisíci politických vězňů, které hlídá početný oddíl SS, vyzbrojený samopaly, kulomety i děly. Velešínský RNV jednak vyslal zástupce a oba velešínské lékaře na kaplické nádraží, kde se pokoušeli jednat s německým vojenským velitelem o předání vězňů po příjezdu na nádraží, jednak zorganizoval ozbrojenou skupinu, která by přepadla vlak po cestě. Vlak se. odpojením tlačné české lokomotivy, podařilo zastavit mezi Netřebicemi a kaplickým nádražím. Otevření vagonů proběhlo tak rychle, že příslušníci SS se nezmohli na odpor a byli ihned zneškodněni. Menší část vězňů mohla dojít do Velešína pěšky, ale asi 1700 jich převezli tovární šoféři a autobusy p. Vaněčka. Ve Velešíně byli všichni registrováni a ošetřováni oběma velešínskými lékaři, Dr. Sezemským a Dr. Tuttrem, i posilou z Č. Budějovic. Při ošetřování a vyživování vězňů také pomáhali mnozí občané Velešína i okolních obcí. Závodní jídelna Jikovu dokázala během 24 hodin připravit pro vězně přes 10 tisíc teplých dietních jídel. Při ošetřování se bohužel nakazila tyfem a pak zemřela paní Růžičková, vdova po řídícím učiteli, popraveném již na začátku okupace. Krátce po skončení války se lidé z odboje vrátili ke své práci. Ing. Železný se intenzivně věnoval rozšiřování výrobního programu Jikova o výrobky, jejichž výroba byla připravována tajně za války. Byla to především výroba skútrů, automobilových a motocyklových karburátorů, stabilních motorů a vstřikovacích soustav pro vznětové motory. Pro tuto výrobu bylo plánováno rozšíření továrny na dva a půl tisíce zaměstnanců, pro které bylo plánováno i sídliště rodinných domků. Dále již za války začal v Kaplici budovat závod na výrobu přesných obráběcích strojů a v Kraslicích vybudoval závod na výrobu hodinek. Kaplický závod byl po válce dobudován s jiným programem a stal se součástí velešínského podniku. Kraslický závod byl zabrán Rudou armádou a kompletně převezen do SSSR.
Po zestátnění byl Jikov zařazen do koncernu asi 40 podniků s názvem PAL, jehož ředitelem byl Železný jmenován. Výroba skútrů, první na světě, byla vládou zakázána, aby netvořila konkurenci výrobě slovenského motocyklu Manet. Výroba karburátorů a stabilních motorů byla i se značkou Jikov převedena do Č. Budějovic, kde vytvořila základ podniku Motor. Výroba vstřikovacích zařízení byla převedena do Jihlavy, kde vytvořila základ podniku Motorpal. Později byl Železný pověřen organizací československého automobilového a leteckého průmyslu a vybudoval koncern ČZAL. Protože jako bývalý podnikatel nemohl stát v čele, byl generálním ředitelem jmenován jeho spolužák, předválečný komunista, a Železný řídil koncern jako první náměstek. Po zrušení generálních ředitelství v roce 1952 odešel z průmyslu a až do důchodu v r. 1958 pracoval ve Státním nakladatelství technické literatury.
Jak za nacistů, tak i za komunistů se nevyhnul soudům. Když se jeden bývalý kolaborant a za války správce zabaveného židovského majetku stal po únoru 1948 vedoucím odboru pro potírání kapitalistů na ministerstvu financí, byl Železný, tak jako mnozí jiní, obžalován a souzen, aby mu bylo možno zabrat akcie deponované podle dekretu 95/45 Sb. V tomto případu byl odsouzen u Krajského finančního soudu za to, že když podporoval rodiny po vězněných a zemřelých, neuvedl v poválečném daňovém přiznání všechny výdaje, nebo že prý věděl, že přijde v roce 1946 měnová reforma a že měl v úmyslu po ní peníze vymáhat zpět. Odsouzen byl k pokutě rovnající se jmenovité hodnotě akcií a dále hodnotě všech rodinných vkladních knížek i životních a úrazových pojistek. Protože měl mezi vedoucími krajskými funkcionáři mnoho známých, věděl již předem, že, proč a k čemu bude odsouzen.
Nehledě na to, byl Ing. Železný stále považován za odborníka v řízení průmyslu, a proto již od roku 1945 byl poradcem ministrů průmyslu i předsedy vlády a později presidenta Zápotockého. Při této činnosti se pokoušel, někdy s menším, někdy s větším úspěchem, minimalizovat škody způsobované na národním hospodářství diletantskou socialistickou ekonomikou. Kromě jiného prosazoval i výrobu osobních automobilů i se vším, co s tím souvisí, jako budování dálnic, servisů apod. Proti němu se stavěl tajemník ÚV KSČ Geminder, který prosazoval výrobu i používání osobních aut jen pro vyšší funkcionáře a hrozil Železnému, že ho pošle na šibenici, bude-li i nadále trvat na svém konceptu. Teprve, když na šibenici skončil Geminder sám, bylo možno zahájit výrobu aut pro obyvatelstvo. I v tomto případě Železný přesvědčil vládu, že se nemá začínat nejdříve s výrobou vozítek, jaká v té době byla v NSR, ale rovnou začít s výrobou normálních osobních aut a tak začala příprava výroby Spartaků S Antonínem Zápotockým se setkával nejdříve v bytě vedoucího jeho sekretariátu Reimana, ale po té, co byl v rámci bojů mezi skupinami v ÚV KSČ, M. Reiman ve své kanceláři zastřelen, scházeli se v propůjčeném bytě. Když se A.Z. stal presidentem, změnil se osobní styk na styk písemný. V polovině padesátých let svou poradenskou činnost, když viděl stále větší její marnost, postupně ukončil.

Ing. Eduard Železný

Základní údaje: Napsal František Schusser; Kategorie: Osobnost města; Read Time: 3 mins; Zveřejněno: 22. srpen 2021; Aktualizováno: 24. srpen 2021; Zobrazení: 413

Jan Křtitel Mikiška

Jan Křtitel Mikyška se narodil 14. června 1842 v Chlumu u Třeboně.

Od 1. října 1860 vyučoval co podučitel v Ledenicích šest roků, co řídící první podučitel na dvoutřídní škole ve Štěpánovicích u Lišova čtyři roky a od 1. září 1870 do 1. září 1904 na zdejší obecné škole. Již 1. října 1873 byl jmenován ředitelem školy ve Velešíně a na škole dle školní kroniky učil i jeho bratr Václav. Tehdy měla škola tyto pomůcky: zemskou kouli s podstavcem, čtyři přírodopisné nástěnné tabule a několik malých map. „Aby se mohly koupit nové pomůcky, byly sehrány dvě jednoaktové hry. Fotografická dílna v Praze a Strašidlo ševcovské. Čistý výnos byl 30 zlatých.“

V roce 1874 založil zpěvácký spolek „Vlastimil“ podle jména známého rodáka Josefa Vlastimila Kamarýta a stal se i jeho prvním starostou.

Dne 20. 8.1882 uspořádal tento zpěvácký spolek velkolepou národní slavnost zasazení a odhalení mramorové pamětní desky tomuto básníku a knězi, který se 20. 1. 1797 ve Velešíně v domě č. 65 na „Kváčově“ narodil.

10. listopadu 1877 spoluzakládal hasiče a byl členem i prvého jeho výboru a v roce 1894 stál již „řídící učitel“ Jan Křtitel Mikyška v čele hasičů ve Velešíně.

Když Jan Křtitel Mikyška psal prvé řádky „Památné knihy městyse Velešína“, tak kalendář ukazoval 29. listopad 1888 a ve Velešíně se slavilo čtyřicáté výročí panování Františka Josefa I. Jeho písmo je až kaligrafické, jak se na ředitele školy sluší a patří. Od samého založení, od 24. listopadu 1892 byl Jan Křtitel Mikyška předsedou Okrašlovacího spolku a v roce 1896 „ze starého rukopisu ve škole se nalézajícího doslovně do Pamětní knihy Velešína přepsal nejstarší historii hradu a městyse.“

Prvého května 1900 byl Jan Křtitel Mikyška nepřetržitě třicet let ředitelem školy ve Velešíně, a tak mu obecní zastupitelstvo městyse Velešín udělilo jako druhému v historii, po děkanu Kleinovi, čestné občanství za jeho zásluhy, které si vydobyl třicetiletým blahodárným působením jak na zdejší obecné škole, tak i ve veřejném životě.“ Od 28. ledna 1901 je zvolen prvním předsedou Ústřední matice školské ve Velešíně.

V roce 1903 byl znovu zvolen předsedou okrašlovacího spolku ve Velešíně. Volbu přijal za podmínky, že spolek zvelebí park na náměstí. V roce 1907 bylo zde již 84 keřů, 209 vytrvalých květin, 4 lípy, 2 jasany, 28 akátů a „školských růží“ přes jeden tisíc.

Pátého března 1904 odešel Jan Křtitel Mikyška „na odpočinek.“

Poslední zmínka o J. K. Mikyškovi je v kronice Velešína u roku 1913. Píše se zde: „3. ledna zemřel bývalý řídící učitel a čestný zdejší měšťan Jan Křtitel Mikyška. Působil zde v činné službě 34. let.“

Jan Křtitel Mikyška psal také školní kroniku později přepisoval obecní kroniku do které těsně před rokem 1906 nalepil sadu fotografií, které sám zhotovil ve Velešíně a v jeho blízkém okolí. Je to první ojedinělá sbírka pohledů na historické jádro městečka a také ukázal velmi oblíbené partie u řeky Malše a hrad Velešín.

Text: Školní a obecní kroniky a pan František Schusser

Fotografie: Archiv města Velešína

Základní údaje: Napsal František Šrámek; Kategorie: Osobnost města; Read Time: 20 mins; Zveřejněno: 22. srpen 2021; Aktualizováno: 24. srpen 2021; Zobrazení: 480

Josef Vlastimil Kamarýt

Nejznámější velešínský rodák

V době, kdy se ve Velešíně narodil Josef Kamarýt byl Velešín spíše vesnicí než malým městečkem na samém česko-německém jazykovém pomezí při zemské silnici mezi Českými Budějovicemi a Horním Rakouskem. Velešín měl převážně zemědělský ráz, i když Tereziánský katastr z roku 1757 zde vypočítává 44 řemeslníků, z toho 5 pekařů a 4 řezníky. Ti měli ve Velešíně od roku 1705 společný cech. Marie Terezie potvrdila Velešínu tři výroční trhy v roce, a to na svátek sv. Josefa, na druhý svátek svatodušní a na sv. Havla. v roce 1780 ve Velešíně otevřel Alois Klein první obchod se smíšeným zbožím a na Malši se plavilo polenové dříví i vory.

Josef Kamarýt se narodil 20. nebo 21. ledna 1797 ve Velešíně v domě číslo popisné 65. jako první dítě manželů Jana a Alžběty Kamarýtových. Jeho tatínek byl rolník a pekař. Celkem měl Josef Kamarýt dvanáct mladších sourozenců, a tak se museli rodiče pořádně ohánět, aby všechny uživili. Datum narození 20. ledna 1797 uvádím proto, že zpěvácký spolek Vlastimil uvedl toto datum na mramorové desce na domě, který již neexistuje. Dům se nazýval Na Kváčově a v době, kdy se zde narodil Josef Kamarýt, bylo v domě otcovo pekařství. Všechny oficielní materiály ale hovoří o 21. lednu 1797 jako o dni narození. Při napoleonské válce ve dnech od 21.prosince 1799 do 5. února 1800 ve Velešíně zimovalo ruské vojsko. Byli to příslušníci 3. ruského sboru, který měl štáb v Českých Budějovicích. Jak barvitě líčí paní Božena Jandová, kronikářka a učitelka z Velešína: „Zdejší obyvatelé se ruských vojáků zpočátku báli. a není divu. Jednak vyhlíželi dosti divoce, navíc kořalka tekla proudem, stejně jako krev zabitého dobytka stékající po náměstí“. Tehdy ani ne tříletý Josef Kamarýt a později v roce 1830, ve svém dopise F. L. Čelakovskému vzpomíná na zimní pobyt ruských vojáků ve svém rodném Velešíně a lituje „ že pak jsem tenkráte nebyl dospělejším klukem, když Rusové byvši ve Velešíně mne hejčkali, mne líbali, mně zpívali, mne do církve nosívali. Ano, i má maminka praví, že jsem několik ruských náboženských písniček zpívati uměl. a co bývalo zpěvu večer po městečku! Tehdy prý se bála maminka, když mne na ruce brali, že mne snědí, až pak seznala, že byli upřímní a hodní otcové a jako k naší rodině patřící, až zase k nám přijedou, že se jich báti nebudeme“. Josef Kamarýt za svého dětství ve Velešíně zažil ještě jednou průchod a zimování vojska. Na podzim roku 1805, to již začal Josef Kamarýt chodit do školy, pronikla francouzská vojska i na jih Čech. Devátého listopadu 1805, před nastávající zimou, určili rakouští a francouzští plukovníci demarkační linii, která přímo procházela Velešínem. Druhého prosince 1805 byla bitva tří císařů u Slavkova, kde rusko rakouská koalice prohrála, nastalo příměří a francouzští vojáci zimovali ve Velešíně.

Když Josefu Kamarýtovi táhlo na desátý rok, tedy po prázdninách roku 1806, poslali jej rodiče „na handl“ do rodiny německého učitele Josefa Bludaumüllera v Horním Dvořišti. Po dvou letech pobytu v Horním Dvořišti, kde se dobře naučil němčinu, se Josef Kamarýt vrátil do Velešína. Zde jej nejen učitel Jan Papír, ale i velešínský kaplan Václav Blažek začali připravovat ke zkouškám na českobudějovické gymnázium. Po dokončení velešínské školy začalo v první třídě piaristického gymnázia v Českých Budějovicích v roce 1812 Kamarýtovo přátelství s Františkem Ladislavem Čelakovským, které pokračovalo i na studiu filozofie v Praze od roku 1817, kde na mladé studenty působil svými přednáškami především Bernard Bolzano. J. V. Kamarýt se setkává s dalšími vlastenci, intenzivně se zabývá literaturou, píše básně a sbírá lidové písně. V roce 1820 zahájil studia na biskupském teologickém ústavu v Českých Budějovicích, která zakončil s výborným prospěchem. Dne 24. srpna 1824 byl J. V. Kamarýt vysvěcen na kněze a ve svátek patrona české země Svatého Václava téhož roku slavil primici v rodném Velešíně. Nejprve se stal kaplanem v Táboře, ale již po krátké době byl jmenován sídelním kaplanem v nedalekých Klokotech. I zde se vedle pilné duchovní práce věnoval horlivé činnosti vlastenecké. Přes velmi podlomené zdraví však houževnatě plnil všechny pastýřské i literární povinnosti až do své předčasné smrti, v den svých jmenin 19. března 1833. Jeho tělesné ostatky byly za značné účasti lidu 21. března 1833 uloženy na táborském hřbitově.

Jak vlastně J. V. Kamarýt vypadal? Dle popisu v Rybičkově životopise byl postavy prostřední, očí jasně zamodralých, obličeje podlouhlého, vzezření přívětivého spíše usměvavého nežli přísného, tváří plných, vlasů světlohnědých, barvy však zřídka úplně zdravé. Jeho řeč byla příjemná, zvučná, přitom jadrná a srozumitelná, proto ho lidé vždy rádi poslouchali. Na sobě obvykle nosil dlouhý tmavomodrý kabát a nízký černý klobouk. Výtvarnou podobiznu J. V. Kamarýta vytvořil v roce 1831 táborský portrétista Wagner. Chceme-li hodnotit dílo J. V. Kamarýta, nelze oddělovat duchovního, básníka, vlastence. Všechny tyto aspekty se navzájem prolínají. Již na studiích se o Kamarýtovi a jeho příteli Čelakovském říkalo, že ve svých kufrech vozí více knih než prádla. Přestože dnes bývá J. V. Kamarýt hodnocen především jako básník, jeho poslání kněze bylo pro něho vždy na čelním místě. Kromě běžných duchovních povinností v Klokotech připomeňme alespoň pomoc kaplanům v Táboře vletech 1830 - 1831, když místo děkana zůstalo neobsazeno. Přestože v duchovním stavu obrátil pozornost od vlastních básní a sběru světské lidové tvorby, v literární činnosti nikdy neustal. Ona sama by vydala na rozsáhlou samostatnou kapitolu, proto vzhledem k omezenému prostoru pouze připomeňme alespoň základní díla ve vztahu ke Kamarýtovu hlavnímu poslání duchovního pastýře.

Již od svých studií na semináři sbíral po několik let národní duchovní písně. Z jejich bohaté zásoby vybral nejlepší a vydal je ve dvou dílech v letech 1831 a 1832 pod názvem „České národní duchovní písně. Sebrané od J. Vl. Kamarýta.“ Předmluva je datována na Klokotech nad Lužnicí 6. února 1830 a oba díly obsahují celkem 246 písní, z toho 16 ranních a večerních, 15 adventních, 26 vánočních, 24 postních, 16 velikonočních a svatodušních, 29 o svátosti oltářní, 49 včas všelikých potřeb, 34 poutnických, 20. k patronům českým a 17 obecných. Předčasný odchod J. V. Kamarýta znemožnil vydání dalších svazků těchto písní. Součástí jeho sběratelské činnosti je i na 800 mravních a nábožných průpovídek, které též připravil k vydání a k nimž napsal předmluvu 26. listopadu 1830. Dílo však vyšlo až po jeho smrti v roce 1834 péčí dr. Ladislava Čelakovského pod titulem „Pomněnky aneb rýmované průpovědi nábožnosti, mravnosti a moudrosti. Dárek milé mládeži a mládeže milovníkům.“

Důležitým počinem bylo sepsání „Klokotského kancionálu“, souboru duchovních písní samotným J. V. Kamarýtem, který též některé skladby složil a postaral se i o nápěv. Tento kancionál konal službu v klokotském chrámu řadu let a stal se opravdovou památkou, které však v důsledku neustálého používání hrozilo již ve druhé polovině 19. století zničení. Učitel táborské dívčí školy Václav Krátký proto pořídil opis kancionálu, který byl navíc doplněn písněmi od P. Hulakovského a Jana Vladyky. Asi v roce 1895 byl již ve zchátralém stavu odevzdán P. J. Šedivým táborskému muzeu, a to na přímluvu J. F. Zítka. Zde však stopy prozatím končí. Jako duchovní se J. V. Kamarýt zabýval i další odbornou prací. Z časopisu pro katolické duchovenstvo připomeňme článek „Slovo o nynější církevní hudbě“ z roku 1831. Sám Kamarýt vystupoval proti „moderní hlučné“ hudbě v kostele, která odvádí pozornost věřících od pravé duchovní oslavy. V tomtéž časopise Kamarýt publikoval v roce 1832 další článek „Proč má duchovní na české osadě ustanovený uměti dobře česky, a má-li také něco věděti o české literatuře“. On osobně ze svých prostředků opatřoval řadu tehdejších vzdělávacích a literárních časopisů i množství knih, které předával dále. Často navštěvoval klokotskou školu, kde založil veřejnou knihovnu. J. V. Kamarýt též zamýšlel sestavení svých kázání a duchovních řečí z Klokot, Tábora a okolních kostelů, a to podle nedělí a svátků na celý rok. Dále pracoval na modlitební knize pro dospělé i nedospělé a opravoval misionářskou modlící knížku, k níž připojil naučení pro nemocné. Zcela samostatnou kapitolu jeho díla tvoří korespondence. Kromě toho byl známý jako výborný kazatel, přičemž zjednal skvělou pověst zejména klokotským poutím, jejichž tradice se udržuje dodnes.

V soukromí však J. V. Kamarýt početné či hlučnější zábavy příliš rád neměl. Místo divadla, plesů a podobných kratochvílí raději pobýval v přírodě. Rád se procházel klokotskými stráněmi a lužnickým údolím, s oblibou hovořil ve své zahrádce se školním ředitelem Svatošem a s varhaníkem Batálem. Ve svých dopisech zval do Klokot svého přítele Čelakovského. Jeho druh ze studií se zde objevil s Vlastislavem Chmelenským na začátku října 1830, z čehož měl klokotský sídelní kaplan obrovskou radost. O vztahu J. V. Kamarýta k přírodě, českému národu, jeho písni a vlasti vůbec nám svědčí dopis, ve kterém Čelakovskému popisuje pěší cestu z Klokot na Týn nad Vltavou a na Orlík, kterou vykonal společně s Vackem Kamenickým a jedním táborským bohoslovcem: „...v ustavičných rozmluvách vlasteneckých a v zpěvu cesta se nad pomýšlení krátila, i nohy při písních dráteníka a střelce kouzelníka a prostonárodní musy jakoby hrály a tancovaly. Aniž tou cestou nám nechybělo na pěkných krajinách a vzácných rozmanitostech české přírody.“ Dále náš pisatel s nadšením líčí zábavu s mnoha písněmi prostých a zároveň obdivuhodných lidových bardů v hospodě v Kučeři, kde se trojice cestujících zastavila na večeři a odpočinek.

Mezi svými blízkými mnohdy Kamarýt dokázal radou i skutky pomoci v řadě důležitých i prostých domácích potřeb a vždy vytrval ve svém přesvědčení. Přesto nebyl suchým mravokárcem, nýbrž často přítomné vzdělával rozprávkami okořeněnými humorem. Vzhledem k těmto vlastnostem byl oblíben i ve vyšších vrstvách, a to přes svoji skromnost až určitou nesmělost. K přátelům klokotského kaplana patřil například svobodný pán Vernier ze Svrabova se svojí rodinou, dále táborský krajský Piller a jiní. Na pohřbu J. V. Kamarýta se ve smutečním průvodu sešlo množství lidu všech společenských vrstev. Život tohoto vlastence snad nejlépe charakterizoval básník František Jaromír Rubeš ve své skladbě „Na hrobě Josefa Vlastimila Kamarýta v Klokotech v srpnu 1834“: „ Nehledaje ve světě světské slávy v sadě Páně pilně pracoval, církvi svaté, bližnímu a vlastivšé co měla sebe věnoval.“Josef Vlastimil Kamarýt odešel předčasně, jeho dílo a především vzpomínky na něho však zůstávaly součástí českého vlasteneckého života. Ještě v roce 1833 otiskl časopis Jindy a nyní tři básně a redaktor Jan Hostimil Pospíšil k nim poznamenal několik slov o Kamarýtově osobě a práci. Krásnou připomínkou klokotského vlastence je též již zmíněná báseň od Františka Jaromíra Rubeše.

V šedesátých letech 19. století se aktivity chopili především táborští studenti na školách v Praze, kteří s mladickým nadšením zahájili přípravy na vybudování důstojného pomníku J. V. Kamarýtovi. Protektorem ústředního výboru byl zvolen starosta Tábora Jakub Zeis a po povolení c. k. místodržitelstvím byly na základě provolání v novinách zahájeny sbírky na pomník. Na jaře roku 1867 byla zahájena vlastní stavba pomníku a výbor prostřednictvím listu Tábor vyzval k dalším příspěvkům. Slavnost odhalení pomníku J. V. Kamarýta se pro celé město Tábor stala velikou společenskou událostí. Na počátku dvacátého století se osobnosti J. V. Kamarýta obsáhle věnoval Jan František Zítek, který svoji studii uveřejnil v časopise Vlasť v letech 1902 - 1903. Celkem dvanáct pokračování tohoto díla podrobně pojednává o životě, práci a odkazu českého vlastence včetně důležitých ukázek z jeho tvorby i korespondence. V nově budované čtvrti Tábora zvané Nové město byla v blízkosti botanické zahrady a vodní nádrže Jordán jedna z právě vzniklých ulic pojmenována Kamarýtova, přičemž tento název zůstal zachován dodnes.

Vlastenecký odkaz J. V. Kamarýta získal nový význam za německé okupace. Tehdy bylo zdůrazňováno především jeho básnické dílo a zásluha při rozšiřování krásy české knihy. Ač skrytě, i za dusné atmosféry protektorátu spojovala Kamarýtova památka české vlastence: „Město Tábor a městys Velešín spojuje navždy nerozlučným přátelstvím jméno velešínského rodáka Josefa Vlastimila Kamarýta, jenž pro obě města mnoho znamená. V září roku 1947 byli táborští pozváni do Velešína na oslavy 150. výročí narození významného vlastence. V následujících desetiletích jméno J. V. Kamarýta poněkud zapadlo, podobně jako jména řady jiných významných duchovních osobností. Přesto ve městě Táboře zůstala výše zmíněná Kamarýtova ulicefoto a při rekonstrukci již zrušeného táborského hřbitova na městský park v sedmdesátých letech dvacátého století byl zachován i pomník tohoto vlasteneckého duchovního. I v dnešní době jsme všichni svědky mnoha změn, ale též mnoha návratů, které v uplynulých desetiletích mohly být připomínány pouze okrajově, případně vůbec ne. Je dobře, že nám dnes nikdo a nic nebrání v plném rozjímání i bádání o Josefovi Vlastimilovi Kamarýtovi, o němž František Pěnka napsal: „Mezi všemi kněžími klokotskými byl on zjevem jedinečným. Možno říci, že člověka takových hodnot duševních jako byl on, ani předtím, ani potom klokotské kněžiště nechovalo.“ Období, kdy se narodil a žil Josef Kamarýt ve Velešíně, bylo bohaté na narození dalších čtyř dalších významných velešínských rodáků: Devátého listopadu 1797 se ve Velešíně narodil vlastenecký kněz a překladatel Jan Nepomucký Marchal, který byl farářem ve Velešíně a později děkanem v Římově. Během svého života sbíral církevní písně pro Josefa Kamarýta a patřil mezi propagátory a mecenáše českých knih. v roce 1802, 26. května, se ve Velešíně narodil český náboženský spisovatel, farář a filozof Jan Zátka, který publikoval Biblické děje Starého a Nového zákona. Bratr Jana Zátky, Hynek Zátka, se narodil ve Velešíně 8. července 1808 a patřil také mezi české vlastence a buditele. v roce 1812, 27. ledna, se ve Velešíně narodil bratr Josefa Kamarýta František Dobromil Kamarýt, o kterém vím, že byl farářem v Kaplici a zároveň českým buditelem a spisovatelem. Byla to tedy ve Velešíně v období 1797 až 1812 zlatá léta narození pěti významných rodáků, z nichž Josef Vlastimil Kamarýt byl nejznámější.

Výběr z publikace: Josef Vlastimil Kamarýt ŽIVOT*DÍLO*DOBA

Osobnost J. V. Kamarýta - jeho vztah a odkaz k Táborsku - Stanislav Zita, Velešín v době J. V. Kamarýta - František Schusser

Základní údaje: Napsal PhDr. Jan Šimánek; Kategorie: Osobnost města; Read Time: 11 mins; Zveřejněno: 22. srpen 2021; Aktualizováno: 24. srpen 2021; Zobrazení: 408

Th.Dr. Jan František Zítek

Zapomenutý velešínský rodák

Kněz, učitel, historik

Jan Zítek se narodil 14. června 1868 ve Velešíně č. 3 jako syn rolníka Matouše Zítka a jeho manželky Marie. Zítkova maminka se do Velešína přivdala z vesničky Rančice u Kamenného Újezda. Jako desetiletý chlapec odešel z rodného městečka studovat gymnázium do Budějovic a posléze do Slaného. Jeho nejoblíbenějšími předměty byly literatura a dějepis.

Po absolvování gymnáziu vstoupil do kněžského semináře. Po vysvěcení na kněze působil kratičce jako kaplan v Bečově, odkud odešel za katechetu na německou školu. Pilně se věnoval dalšímu studia doma i v cizině, Římě a Innsbrucku. Toto studium bylo pak korunováno doktorátem z teologie. Po té vyučoval na teologické fakultě pražské univerzity na stolici fundamentální teologie a křesťanské filosofie, kde ovšem neobdržel stálé místo. Proto odešel Zítek z vysoké školy učit na školu střední; působil jako profesor náboženství na pražské reálce v Karlíně. Zde se, jak udává nekrolog sepsaný po jeho smrti, těšil všeobecné vážnosti a oblibě.

Svůj volný časvěnoval studiu historie a národopisu. Přispíval do odborných časopisů, sbíral historické prameny k dějinám českého středověku, bádal mimo jiné i ve vatikánských archivech. Chystal zpracovat i dějiny svého rodného městečka Velešína. Bádání se mu však nepodařilo dokončit, protože ho předčasně zastihla smrt způsobená zápalem plic. Ten jej postihl jako následek vážného úrazu, který utrpěl při srážce vlaků ve Štýrsku,když se vracel z letní dovolené. Zemřel tak předčasně v roce 1913 ve věku pouhých 44 let. Byl pochován ve svém rodišti za hojné účasti přátel a kolegů z Prahy. Jeho hrob je dodnes zachován na velešínském hřbitově.

Vzpomínky na dětství

Zájem o ústní lidovou slovesnost získal Jan Zítek už v raném dětství, když poslouchal tatínkovy pohádky i vyprávění sousedů večer o hrátkách. Na své dětství takto vzpomíná: „V létě si nás rodiče mnoho nevšímali; těžká práce rolnická tomu nedovolovala. Za to v zimě bylo jinak. Jakmile jsme přišli ze školy, byla nám popřána chvíle odpočinku, a potom začalo opakování učiva ze školy a pracování úkolů. Záhy zesnulý tatíček byl doma naším učitelem. Vypracovavše úkoly, dostali jsme do ruky Bibli nebo jiné říkání; zvláště Pečírkův Národní kalendář. Při malém kahanci a častokráte při louči jsme čítávali střídavě nahlas, zatímco nás ostatní pozorně poslouchali. Rádi jsme to konali; ještě radši jsme se však těšívali na večer. Již před večeří jsme si vlezli s tatíčkem za kamna čili na pec.

Pěkně v teploučku, doléhali jsme na tatíčka, aby nám vypravoval pohádky. „Táto, povídejte pohádky.“ „Kerou?“ „O hloupém Honzovi.“ „Tu ne! Jinou! O vozíku.“ „O Medvědím oušku.“ Tak to šlo dále; každý chtěl tu, jež se mu nejvíce líbila. Spor rozhodl otec; který z nás téhož dne uměl nejlépe, toho prosbě bylo nejdříve vyhověno. Bůh nebeský ví, kolikráte nám tytéž pohádky otec povídával. Ale my jim vždy se stejnou, ba větší láskou a radostí ještě naslouchali, jako bychom jich jak živi nebyli slyšeli. Báli jsme se zrovna dýchati, abychom těch hrdinů nezaplašili, nebo díla jejich, jako na příklad vysvobození zakleté princezny nepřekazili. Ó, jak cítili jsme bol s nešťastným a těžce zkoušeným, hodným člověkem! Jak těšili a radovali jsme se, když se vše v dobré obrátilo! . . .

Za vypravování byla večeře připravena, a my v nejlepší náladě sedali k ní, každý na svém místě. Otec v čele stolu, my děti po jeho stranách; naproti otci pacholek, po jedné straně „chlapec“ čili pohůnek, po druhé děvčata, až nás bylo plný stůl (Chlapci nazývají se ve Velešíně a v okolí odrostlejší hoši, kteří již těžší práci vykonávají, tedy pohůnci, pacholci a synové sedlákovi. Podobně se říká „děvčata“ čili „holky“ paskám, děvečkám i dcerám hospodářovým). Po společné modlitbě dali jsme se do jídla. Opět se něco hezkého vypravovalo. Již za večeře přicházívali k nám lidé „na hrátky“. Vdaní i svobodní, staří i mladí, muži i ženy. Těchto byla převážná většina. Po večeři vytáhly ženské naše i cizí své přeslice a nyní to začalo. Povídávalo se třebas až do půl noci. Kdo co věděl a uměl povídati, ten povídal ; jeden po druhém. Povídávaly se zase pohádky – o strašidlech, o čarách a čarodějnicích …

Národopisné články

Dodnes mají velký význam Zítkovy články v Časopise Český lid, který začal vydávat v devadesátých letech 19. století kulturní historik Čeněk Zíbrt.

Zde publikoval na dvacet příspěvků o zvycích a lidové slovesnosti, která byla v této době ve Velešíně a okolí živá. Zachytil vyprávění o průběhu tříkrálové obchůzky ve Výhni, vyprávění vlastního otce o povinnostech a právech obecního pastýře a kováře v Polžově u Mokrého Lomu nebo průběh svatodušních her mládeže v Rájově u Zlaté Koruny. Zaznamenal zkazky o vodníkovi, o můře, o bludičkách, dětských zábavách.

„O světýlkách lid velmi rád i často vypravuje. Kdo jsou světýlka, výstražným hlasem poví ti lid. Jsou to ti, kteří za živa sády čili mezníky přesazovali a po smrti za trest proměněni jsou ve světýlka, jež právě tam se ukazují, kde souseda o kus půdy, louky nebo pole, nebo lesa, zkrátka o kus půdy nesvědomitě přesazením sády připraviti chtěl. Právě na tom místě mají svůj očistec. Světýlka prý volají: »Kam ho dám? Kam ho dám?« Neodpoví-li někdo světýlku: »Dej ho, kde si ho vzal«, trvá světýlku trest dále denně, jež do únavy sád kolem onoho zcizeného místa stále nosí …

Nejhodnotnější z příspěvků je podrobný popis masopustní obchůzky, který uveřejnil v roce 1893 pod názvem „kolední hra jihočeské“. V té době byl tento zvyk ještě zcela živý a Zítka jako prvního napadlo ji zachytit. Popis obřadní obchůzky tehdy trval několik dní, po několika vesnicích a Zítek ji zachytil včetně podrobného popisu setkání a hádání dvou koled při jejich náhodném střetnutí. Tato masopustní obchůzka se udržela na Doudlebsku v řadě míst s mírnými obměnami dodnes.

„Po svátku Jména Ježíš chodili a dosud chodí v jižních Čechách v okolí Velešína, Trhových Svinu, Kaplice, Českého Krumlova, koledníci. Koleda jim trvá tři i více dní, dle toho, mnoho-li vesnic chtějí obkoledovati. Počtem jest koledníků osm, a to dle důstojnosti: hejtman, rychtář, končel, „tancmástr“, žitnej, ovesnej, čurka a moučka. Někdy chodil i devátý, jemuž se říkalo myslivec. Prvých šest jest oblečeno ve svůj sváteční šat; klobouky jejich jsou ozdobeny jalovcovou kytkou s pentlemi rozličných barev. Kolem sebe mají „hantoch“, ručník a na něm dvě pentle, zelenou a červenou. Kromě toho má ještě každý z nich svůj zvláštní odznak. Hejtman nosí „halapartnu“. Na tuto napichuje čerstvé i uzené maso, jež dostanou …“

Cenné je, že Zítek zachytil zvyky jako pozorovatel i pamětník současně. Například v příspěvku o velikonočních „beranech“ (svazky lískových prutů, jedlové chvoje a dalších rostlin, které se dohromady svazovaly a chlapci je nosili k posvěcení do kostela na květnou neděli) dokáže vzpomínat na celou očima dítěte: „Ze soboty na Květnou neděli nemohly jsme my děti radostí a strachy o berana, aby nám ho nikdo nevzal, ani spáti, ačkoliv to byla zbytečná starost. V každém statku měli svého berana, nebo i dva připravené, měli-li dva větší synky, kteří chtěli berana nésti. Berana nosívají i dívky. Ráno o beránkovou neděli hospodyně ozdobí křížek berana koupenou kyticí a „pentlí“ – stuhou tak, aby konce stuhy dolů splývaly. Na stuze si hoši velice zakládali. Bez ní by jich beran ani netěšil. Mnohdy se tato stuha zase schovala na příští rok. Přišli-li malí hoši mezi rokem na ni a chtěli-li si ji vzíti, stačilo připomenouti jim: „Je to na berana!“ a již toho nechali. Poněvadž na květnou neděli mnohdy velice chladno, ba i zima bývala, nebylo nám v městečku Velešíně rodiči dovoleno s berany dříve jíti, dokud nepřijdou s nimi vesničtí.

O což tu bylo nahlížení do oken, až spatříme prvního vesničana s beranem. Potom bylo nás těžko ještě déle doma udržeti! Vzavše berana před nebo na sebe a pěkný, rovný prut lískový do ruky zvlášť, chvátali jsme do kostela, abychom přišli včas přede mší svatou, kdy bylo svěcení kočiček či beranů…

Závěr

Lidové zvyky byly a stále jsou samozřejmou součástí života společnosti. Tak samozřejmou, že jejich proměny a zánik obvykle unikají pozornosti kronikářů. Prvním z národopisné oblasti Doudlebska, který si tuto skutečnost uvědomil a snažil se je písemně zachytit již na konci 19. století, byl naštěstí i velešínský rodák ThDr. Jan Zítek.

Literatura

M. Kovář, Th. Dr. Jan Zítek (nekrolog), Sborník historického kroužku 14, s. 221-222.

Jan Zítek, Kolední hry jihočeské, Český lid, Český lid 2, 1893, s. 521-524, 578-584; Zkazky o vodníkovi z jižních Čech, 6, 1897, s. 89-93, 159-162; Světýlka (bludičky) v okolí Velešína 14, 1905, s. 480-483; Beránková či květná neděle v jižních Čechách, Český lid 18, 1909, s. 339-341.

Rodný dům na Náměstí J.V.Kamarýta č.p. 3

Hrob na velešínském hřbitově