Světýlka či bludičky kolem Velešína
O světýlkách lid velmi rád a často vypracuje, jsou to prý ti, kteří zaživa sády či mezníky přesazovali a po smrti za trest proměněni jsou ve světýlka, jež právě tam se ukazují, kde souseda o kus půdy, louky nebo pole či lesa nesvědomitě přesazením sádu připravili. Právě na tom místě mají svůj „očistec“. Světýlka prý volají:“Kam ho dám? Kam ho dám?“ Neodpoví-li světýlku: „Dej ho, kdes ho vzal“, tvá světýlku dále denně trest, jež do únavy sád kolem onoho zcizeného místa stále nosí.
Světýlka nazývají se též „mezníci“, protože nepravým sádem novou mez vytýčili a za trest po ní běhati musí a sád nositi.
Jiní praví, že světýlka jsou samovrazi, kteří nebývali na hřbitově v posvěcené půdě pochováni, ale v mokřadlech a podobně, takže po smrti neměli pokoje. Když pak samovrahy na hřbitov pochovali, světýlka zmizela.
Jednou jel jeden forman v noci od Velešína do Netřebického kopce. Najednou měl na voze tolik bludiček, že nemohl z místa. Aby se jich zbavil, začal se modlit. Ale čím víc se modlil, tím víc jich na voze bylo. Začal tedy klít – a bludičky zmizely. Snadno potom vyjedl do kopce do Netřebic.
Jak světýlka pozoroval a o nich přesvědčiti se chtěl, vypravoval Jan Veselý z Velešína. „Bylo to v měsíci únoru roku 1882 po desáté hodině večer, když jsem šel z hospody u Zátků domů. Když přijdu do domu, vidím dveře do dvora otevřené. Šel jsem je zavřít. Přijdu jen mezi dveře a vidím, jak se přes Koubů sad míhají dvě nevelká světla. Když jsem tak hodnou chvíli stál a světla pozoroval, najednou se světla ztratila, jako by se do země propadla. Myslím si: Co je to asi za člověka, který tady teď v noci se světlem chodí? Šel jsem kolníkem ven ke studni se podívat, kam se to podělo, neviděl jsem však nic. Nedalo mi to pokoje a myslím sobě: Počkáš chvíli, třeba se tu někdo schoval, když tě slyšel po domě jít. Netrvá to dlouho a přede mnou asi na 50 kroků, tj. na Vízdalovým gruntě, kde se vzala, tu se vzala zas taková dvě světla, jenom s tím rozdílem, že byla mnohem delší než ta první a pak neposkakovala z místa na místo, ale pokojně na jednom místě stála. Mohla být podle mého náhledu tak od sebe vzdálena asi 15 až 18 kroků. Nebyl jsem žádný strašpytel. ale přece mě to jaksi znepokojovalo. A proč? Protože nebyla žádná velká tma a já při svém dobrém vědomí, že mám oči dobré a že mě můj zrak neklame, nemohl jsem se přesvědčiti, drží-li někdo ta světla, poněvadž nepojmutě stála. Slyšel jsem kdysi, ještě když jsem do školy chodil, o světýlkách, ale co by to mohlo být, jsem nevěděl. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem ten večer spatřil. Co na to tak dobrou čtvrt hodinu hledím, zmocní se mě náhle jakási chtivost, abych mohl k těm světlům blíže přijít, na vlastní oči se přesvědčit, co to může být. Stoupám tedy pomalu úzkou pěšinkou, která jde nejdřív velmi prudce z kopce do zadní cesty, oči mám pořád v tu stranu obrácené, kde světla stála. Ale teď, když přijdu k té osudné Vízdalově příkopě, chvilku se zastavím, nevěda, mám-li se vrátil nebo nahoru vylézt. Noc byla tichá a měsíček jenom tak někdy docela malounko, a to jen tak zpoza mraků prohlédnul. Nebylo tedy možná ani na 50 kroků něco rozeznati. I myslím sobě: Nejsi tak daleko, jest jedno, vrátíš-li se nebo vylezeš nahoru. Vylez tedy a budeš vědět, kdo to je. Lezu tedy pomalu. Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem hlavu přes příkopu vyzvedl, světlo bylo to tam. A po nich ani stopy! Povídám si: Co tu bylo spekulací, co to asi je a teď nikde nic. Stojím tak, nevěda ani sám, jak dlouho, hledím směrem k Lazečku. Najednou vidím, že se blíží zase světlo, ale jenom malinké, a to od Laubrovýho gruntu přes všechny grunty až k Zikmundovej stodole. Více jsem už neviděl. Šel jsem tedy domů. Když jsem přicházel ke kolníku, troubil ponocný právě 12 hodin. Tak dlouho jsem tedy venku prodlel, ale žádné možné pravdy se nedopátral.
Druhý den přijdu ke svému nejlepšímu kamarádovi Josefu Markovi a povídám: „Pepíku, takovýho něco jsi zajisté jakživ neviděl, co jsem viděl včera večer já, když jsme spolu večer šli domů,“ a vypravuju mu celou tu věc. A on mě na to povídá:“Dávej pozor zase večer, až to budeš zase vidět, zavolej mě, půjdeme za tím, až se přesvědčíme, co to je. Nemohl jsem se skoro ani večera dočkat, jak jsem to měl pořád na paměti. Jak se smrklo, vybíhám každou chvíli ven, než žádná světla se neukázala. Celý rozmrzelý jdu po desáté hodině naposledy ven. A hle, světla jsou zde! Zase na tom místě, kde byla včera. Běžím honem k cestářům a pravím: „Pepíku, pojď honem , už jsou tam.“ Běžíme kolem Řemenářů a pomalu dolů, a čím jsme více my běželi, se nám světla ztrácela. Až jsme se octli na Prokopový louce, a to na bahně, které bylo otevřené a ne jako ostatní luka, zamrzlé . Světla byla ta tam! „Kam se jenom ta světla poděla?“, ptáme se jeden druhého. Stojíme pak dobrou hodinu na Vízdalovým gruntě nedaleko pazderny, ale marně, světýlek jsme neviděli. Jdeme tedy domů. Když jsme přišli naproti Jandovej stodole, vidíme zase od Laubrovýho pole nahoru a zrovna proti nám dvě světla. Vypadalo to, jako když člověk vezme do každý ruky jednu lucernu a běží náramně dlouhým krokem a při každém skoku na levou nohu přikulhává. Stojíme nepohnutě, čekáme, až se k nám přiblíží. Světla přiběhla tak na 80 metrů a pak jsme už neviděli nic.
Druhého dne nato požádaly nás holky z „věže“, Anežka a Kateřina, abychom jim pověděli, ukážou-li se ještě jednou, že by to taky rády viděly. Ještě týž den po desátý hodiny přijde moje matka z venku a povídá:“Ty světla jsou tam zase.“ Jdu hned ven a vidím, jak mnohem víc poskakují. Bylo to tak v polovici Vízdalovýho pole. Nemeškal jsem a zavolal jmenovaný holky. Přidala se k nim ještě Lukášova Rozára. Přišli jsme až k Vízdalovej stodole a všichni jsme viděli, jak světýlka vesele poskakovala, až se zase dole na lukách ztratila. Světýlko bylo pak ještě celý únor viděti, ale co to bylo, jsme se nedověděli.“
Podle dr. J. Zítka upravila R. Jandová