O věrném psu
Kolem Velešína bylo dosti zájezdních hostinců. Konečně tudy vedla dosti frekventovaná silnice a pro majitele to byl dobrý obchod, který zároveň dokázali ocenit i cestující. Smrt se nikomu nevyhýbá. Každého jednou navštíví. A tak se stalo, že zemřel jeden majitel zájezdního hostince. V okolí se o něm mluvilo jako o nesmírně bohatém muži. Byl známý široko daleko. Velmi rádi ho navštěvovali formani a vždy se u něho dobře poměli, protože on na 
ničem, zvlášť na hostech, nešetřil. Přál si, aby v okolí měl dobrou pověst. A tak se mu dařilo. Jeho hostinec byl znám i v cizině, protože si formani mezi sebou řekli, kde se dobře najedli a byli velmi příjemně přijati.
Pohřeb majitele zájezdního hostince byl dobře vypraven. Sešlo se mnoho lidí, všude samé květiny, pan farář se loučil s mrtvým hostinským květnatými slovy. Konečně rakev s mrtvým byla uložena do hrobu. Pozůstalí házeli hrstku hlíny do hrobu a hřbitov se prázdnil. V hospodě bylo již připraveno pohoštění pro hosty pohřební hostiny a pomalu se všichni začali k prostřenému stolu scházet.
Na hřbitově však už nebyl žádný člověk. U hrobu majitele ležel jenom jeho pes. Byl zvláštní, byl černý jako uhel. Díval se do hrobu, byl zticha, jen tu ležel a střežil místo posledního odpočinku svého pána.
Přešla noc a druhý den ráno pes u hrobu už neležel. Odešel neznámo kam. Nikdo nevěděl, kam se mohl ztratit. Jen lidé si začali vyprávět podivné zkazky o tom, že to prý byl samotný ďábel, kterému bývalý majitel upsal svou duši, aby mu živnost dobře vynášela. Když však zemřel, mohl i on odejít do pekla. Kdo ví, co je na tom pravdy? Je docela možné, že tuto pověst šířili ti lidé, kteří tomuto hostinskému nepřáli jeho úspěch v podnikání. Všechno je možné.
Milí čtenáři v příštím čísle si přečtete už jen poslední pověst z Velešína. Seriál těchto povídek končí.