O strašidelných vratech z hradu
Velešínský hrad byl svými majiteli opuštěn a pomalu chátral. Obyvatelé z blízkého okolí sem chodívali a srdce se jim svírala nad zkázou kdysi tak velké jeho slávy. Jak se říká: Velká sláva, polní tráva! Tak už to bývá. Zub času hlodá a vše na světě je pomíjející. Zůstávají jen pověsti a někdy ani ty ne, když není vyprávějících. Všechno se najednou změní, a vše jednou zanikne!
Chodívali sem také lidé, kteří hledali poklady. Kopali a rozebírali co se dalo. Nikdo však neměl štěstí a žádný poklad neobjevil. Aby jejich cesta nebyla marná, tak si přece jen něco odnášeli, většinou to byl kámen, který pak použili na stavbu nebo opravu svého domu.
Na hradě ale byla také pěkná kovaná železná vrata. Na ně se chodíval dívat jeden majitel blízké usedlosti. Pořád je obdivoval a myslel si, že by se mu docela dobře mohla hodit. Nakonec se rozhodl, že si tato vrata přece jen vezme. Konečně tady už nemají co dělat. Koho tady vlastně chrání! Vždyť hrad je rozpadlý, nikdo je už nepotřebuje a jemu by se náramně hodila. Takto přemýšlel a od záměru vrata získat nebylo daleko.
Jedné noci si pro vrata přijel, naložil a odvezl. Hned ráno se spolu s pomocníky dal do práce. Vrata zasadil do veřejí, a ona tam padla jako ulitá. Měl velkou radost z toho, jak lacino je pořídil.
Večer všichni ulehli a objal se spánek. Když však odbila půlnoc, bylo zle! Vrata začala tak žalostně vrzat až uši zaléhaly. Pes táhle vyl, sovy houkaly, dobytek bučel a trhal řetězy. Všude zavládl strach a nebylo nikomu dobře! Ráno se všude zase rozhostil klid.
Hospodář přišel k vratům, prohlédl si je. Vzal si kolomaz a pořádně vrata promazal. Otevíral jimi sem a tam, aby se přesvědčil, že už jsou v pořádku. I tentokrát šli všichni spát a doufali, že tato noc už bude klidná. Ale přepočítali se! Jakmile odbila půlnoc, vrata zase vrzala, pes vyl a dobytek bučel, koně řičeli. Bylo zle! Sovy nad stavením létaly a zlověstně houkaly. A jako den předtím, jakmile se ukázal na východě úsvit, vše zase přestalo!
Hospodáři bylo líto tak krásných kovaných železných vrat, ale zase si přál mít klidný spánek. Řekl si, že do třetice všeho dobrého i zlého, a tak si vrata ponechal ještě třetí noc! Ale nebylo to k vydržení! Vrata tak žalostně sténala, vrzala a dobytek také zle naříkal a i ty sovy měly do rána přímo manévry!
Hospodyně to už nevydržela a svému muži řekla, že to takhle nepůjde dál. Ta vrata jsou určitě očarovaná, a proto musí z domu! To bylo její poslední slovo! Dalším argumentem, kterého se také bál hospodář, bylo, že mohou krávy přijít o mléko, když se takhle stále plaší! To rozhodlo! A tak hospodář se rozhodl. Vrata naložil na vůz a dovezl zpět na hrad.
Do jeho usedlosti se opět nastěhoval klid a dobrý spánek pro všechny. Sovy si občas zahoukaly, ale to bylo přirozené! Všude zavládl klid i pohoda! Na světě přece není nic sladčího než klidný a dobrý spánek.