O staré cikánce
Je to už velmi dávno, když strýčkové od manžela, Karel, Vilém i Jakub rádi jezdívali na ryby. Byli to bratři od manželovy maminky. Velmi rádi pak své příhody, které se jim staly, vyprávěli. Jezdívali vždy v sobotu navečer, šli hned do hospody na gulášek i na nějaké dobré pití, a když hostinský pak zavřel hostinec, museli spát pod širákem, aby co nejdříve byli u vody. Jak říkávali, ryby ráno jsou ospalé a hladové a lépe se chytají. Měli to prý vyzkoušené. Jednou ale, když se vrátili, vyprávěli zajímavý příběh.
Jeden muž se velmi rád toulal krajinou Šumavy a přespával v létě venku. Zabalil se vždycky do celty a tak dobře přečkal noc. Probudit se v přírodě zpěvem ptáků je prý nádherné. Ani ranní chlad ho neodradil. Byl to samotář. Jen nerad něco vyprávěl, vždy si večer sednul do hospody, aby se najedl, vzal si i sebou na cestu nějaké pivo, pak si vyhledal místo k přenocování, popíjel dokud neusnul. Jednou se takhle toulal kolem Velešína, byl uchvácen nádherným údolím pod bývalým hradem, ze kterého už moc nezbylo, jen nějaké rozvaliny. Našel si pěkné místo v závětří u zbytku zdiva, zabalil se do celty a ulehl ke spánku. Zakrátko usnul. Tu ho ale cosi zvláštního probudilo. Byl to divný zvuk, jako by kdosi tady naříkal. Uslyšel vzlyky, které se chvílemi měnily v táhlé naříkání. To mu nedalo, vyprostil se z celty, vstal a vše najednou utichlo. Ještě chvíli se rozhlížel a všude vůkol byla krásná krajina ozářená svitem měsíce, dole řeka jemně hučela a stříbřitě se leskla. Bylo to nádherné. Sotva však se chtěl vrátit zpět a znovu ulehnout, ozvaly se tklivé vzlyky znovu. A docela blízko. Zdálo se, že za sebou slyší jemné šouravé kroky. Rychle se otočil a strnul.
Před ním se objevila stará žena, zahalená v dlouhém šálu, z něhož ji vykukovaly černé rozcuchané vlasy. Stála ve stínu, takže muž nemohl rozeznat obličej. Viděl jak si s jejími černými vlasy pohrává noční vítr. Když vystoupila ze stínu, uviděl tvář staré cikánky. Její obličej byl zbrázděný vráskami, kolem úst však byl tak trpký a smutný výraz, který ještě více podbarvovaly její černé oči, které se teď ve svitu měsíce rozzářily. Stála tam a dívala se na muže. Nikoli jako na vetřelce, ale jako by byla ráda, že někoho vidí. Muži se zdálo, jako by si chtěla říci o pomoc. On však nevěděl, co má říct. Lidem se spíše vyhýbal, nerad s někým hovořil. A to bylo to, co mu svazovalo jazyk, aby na cikánku promluvil. Zřejmě to všechno svým vědoucím pohledem odhadla, a proto začala hovořit sama. Řekla: „Nenávist, zášť, výsměch i neporozumění mě připravily zlý osud. Jen modlitba mou duši osvobodí!“
Jen tato slova vyslovila, nic víc. Stála tam a dívala se na muže. Její oči, které až dosud tak zářily díky svitu měsíce, se najednou začaly měnit. Cosi zvláštního skanulo po tváři staré cikánky, snad slza? Nedbale si ji rukou setřela. Tímto pohybem jako by přivolala to, co se mělo stát. Lesk v jejích očích náhle pohasl, zmatněl. Jen vlasy jí stále vlály kolem hlavy. Měsíc ale svítil pořád stejně i hvězdy na obloze se činily a třpytily se. Celá krajina byla jejich svitem prozářena. Jen stará cikánka stála, aniž se pohnula, a přece se stala změna. Vzduch kolem se začal tetelit. A v tomto měnícím se jemném vánku cikánka zprůhledněla. Jen černé vlasy vlály o chvíli déle, než se celá rozplynula. Všude najednou byl klid jako předtím, jen muž stál v němém úžasu a všechno mu připadalo jako zlý sen. A přece to byla skutečnost. Cikánku viděl jasně, ale teď už je pryč. Náhle si uvědomil, že to byl jakýsi duch, který ho poprosil o modlitbu. Rychle se pokřižoval. Rozhlédl se a uviděl, jak měsíc se pomalu skrývá za mraky. Za chvíli bude tma. I hvězdy najednou jedna za druhou pohasínaly.
Muž se vydal ke svému ležení. Pomyslel si, že už jen stěží usne. Když se však zabalil znovu do celty, přece jen ho brzy objal spánek. Ráno se probudil zpěvem ptáků a padající rosou. Bude krásný teplý den. Posléze sešel dolů do Velešína. Byla neděle, a hospůdka se začala plnit nedělními štamgasty, kteří právě si šli na skleničku po kostele. I on se usadil k jednomu stolu, který byl volný. Přemýšlel o tom, co se mu přihodilo v noci, když ho z myšlenek vyrušil hlas starého pána, který si k němu přisedl. Jen nerad opouštěl své myšlenky, až pak si dal říci a všechno svému stolovníku vyprávěl. Když skončil, starý pán pokývl hlavou, jako by dobře věděl, o čem muž mluví. Sám od sebe mu vyprávěl zvláštní příběh, který se měl stát před několika staletími, a tím mu vysvětlil, proč byl vyvoleným setkat se s cikánkou.
Kdysi dávno, když se stavěl hrad Velešín, bylo na stavbě velmi rušno, Do povozů byli zapřažení koně, ale i voli. Vozkové měli nesnadnou práci, dostat po neschůdných cestách stavení materiál nahoru na kamenný ostroh. Dělníci pilně pracovali, dohlížeči dohlíželi na postup prací a všude, jak se zdálo vládl zmatek, ale přece jen všechny činnosti měly svůj řád. O přestávce si pracovníci vždy mohli oddechnout na klidném místě mezi omšelými kameny, aby nabrali sil do další práce. Bylo tam i ohniště, aby se mohlo něco teplého připravit. Jednou se však tam objevila cikánka. Nikdo neví, kde se tu vzala. Prosila dělníky o kus chleba a říkala, že už dlouho nic nejedla. Ti však na její prosby nedali, naopak se jí vysmívali a ani jeden z nich jí nepodal kousek chleba. Cikánka se dívala smutným pohledem na jejich vysmívání, nic neříkala a pak se odebrala na místo, kde měli své odložené věci. Začala prohledávat jejich kapsy, zda by nenašla něco, co by se jí hodilo. Dělníci ji však chytli při činu a přemýšleli, jak ji potrestat. Jeden z nich vykřikl se smíchem, že bude dobré, když ji zazdí do základů hradu, že ten pak bude pevnější a nedobytnější. Všichni to přijali. Cikánku chytli a začali svůj úmysl realizovat. Za celou tu dobu cikánka nic neřekla, ale pak přece je prosila, aby to nečinili. Oni však na její prosby nedali a cikánku do základů hradu zazdili. Nešťastnice tam zemřela. Její duše nenalezla klidu ve věčnosti a občas se ozýval ze zdí hradu její pláč. Někteří dokonce tvrdili, že každý den se cikánka objevovala o půlnoci a vedle ní běžel černý pes. Ten se prý časem ztratil, ale cikánčino naříkání zůstalo.
Občas se ozýval nářek i v době, když hrad byl v rozvalinách. Někteří se dušovali, že cikánku viděli, pak za její duši nechali číst mši svatou, nebo se za ní pomodlili. Po nějakém čase se už cikánka přestala na těchto místech zjevovat. Je docela možné, že už modlitbami dobrých lidí byla vysvobozena.
Já k této pověsti mohu jen poznamenat, že jsem si všechno vybavila až poté, co jsem dostala velešínské pověsti s odkazem, abych je podle svého napsala a vyprávěla. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na mého manžela, který mi kdysi něco podobného sdělil, když vzpomínal na své strýce, jak rádi chodívali k řece Malši na ryby.