O pyšném sedlákovi
Sedlák Jan šel obhlédnout svá pole za Velečinem. Už začalo foukat ze strnišť, když se vydal na procházku. Pomyslel si, že už stačí posekat poslední otavy a pak ještě sklidit brambory. Už aby byly ve sklepě. Letos ale byla úroda! Sýpky se naplnily. Může být spokojen. Posadil se na mez a dal se do vzpomínání. A bylo opravdu na co myslet. Jak už je to dlouho? Už dvacet let to je, co si na svůj rodný statek přivedl svou nevěstu Marušku. Jeho rodiče mu jeho volbu schválili. Byla to dobrá holka! Jaképak byla, pořád ještě je! A všechno šlo jako v pohádce. Dařilo se jim všem dobře. Každý druhý rok se narodilo dítě. Je jich pět. Tři kluci a dvě holky. Nejstarší, také Jan, možná si už také brzy do statku přivede nevěstu. A jeho dcera Maruška je také už na vdávání. Ale nebude ji do ničeho nutit. Poslední holce Barušce bude teď deset let! Ta má ještě času dost! První léta všechno šlo dobře! On dřel od slunka do slunka, jenom aby to bylo všechno v pořádku a Bůh jim přál. Po sedmi letech ale uhodila neúroda. Trvala tři roky a ten poslední byl nejhorší. Už nebylo pomalu z čeho brát. A k tomu ještě onemocněl otec. Byli spolu s maminkou na výměnku. A najednou se mu začalo špatně dýchat a než uplynul měsíc, museli zavolat kněze. Zaopatřený posledními svátostmi se v klidu rozžehnal se svými blízkými i se světem. Bylo hodně nářku, zvláště maminka hodně truchlila. Byli spolu hezkou řádku let. I s ní to šlo najednou špatně. Její srdíčko jí puklo žalem. Nemohla se smířit s tím, že už nemůže být vedle svého Janíčka, svého šedivého stařečka. Za měsíc i jí ustlali na hřbitově. Pak se ale všechno zklidnilo, zase byly dobré roky na úrodu a všechno šlo dobře. I letos byla úroda velmi dobrá! Vždyť on může být na sebe jenom pyšný! A proč by nemohl být na sebe pyšný? On si to všechno zasloužil! A tak proč ne? V této chvíli nepomyslel na Pána Boha, který mu tak přál. Z dobrého muže, bohabojného, se rázem stal někdo jiný! Do srdce sedláka Jana vstoupila pýcha! A to je velmi špatný rádce člověka. Jan vstal a ubíral se domů. Tam však přišel někdo jiný!
Velmi se změnil. Od té doby byl nedůtklivý, panovačný, a také prchlivý! Najednou mu nic nebylo dobré! On je přece bohatý a tak si může všechno dovolit. Čeledíni i děvečky nemohli svého hospodáře vůbec poznat, jak se změnil. Nemohla ho ale poznat ani jeho vlastní žena Maruška. Když to trvalo už dost dlouho a pořád to bylo stejné, pak se rozhodla jeho manželka, že mu promluví do duše.
Jan seděl večer u stolu. Jindy si spolu povídali a všechno probírali, co se za ten den přihodilo. Teď ale už jen málo spolu hovořili. Jan byl stále zádumčivý a hodně se mračil. Selka ještě uklízela nádobí po večeři. Děti už šly spát. Když byla hotova, usedla ke stolu k Janovi. Pak vstala, protože viděla, že jedna svíčka dohořívá. Nahradila ji novou a usedla. Podívala se na svého manžela. Uviděla jeho už vrásčitou tvář. Objevila také stříbrné nitky v jeho kdysi tak černých vlasech. Čas se prostě nezastaví, plyne dál a kreslí do tváře zprvu jemné a později ostřejší vrásky. Napřed se vytvoří kolem očí, to jsou vrásky smíchu, ale pak jsou ve tváři i na čele. Tak jak plyne čas.
Selka se nadechla a začala hovořit: „Janíčku, co se to teď s tebou děje? Jsi tak vznětlivý, panovačný, na každého křičíš!“
„Je to třeba! Musejí poslouchat! Nebudu je platit jen tak za nic! Přísnost musí být!“
„Ty víš, Janíčku, že všichni tě poslouchají na slovo! Vždycky tě poslouchali. Nikdy si nezvyšoval hlas. Ke všem jsi se choval jako jejich otec hospodář! Vždyť tě všichni měli rádi, ale teď se tě všichni bojí!“
„Jen ať se bojí! Nic jiného od nich nechci, jen poctivou práci!“ Pak se podíval na svou ženu. Její klid i starostlivá tvář v něm vyvolaly neobvyklou zlobu, že vzkřiknul: „A ty se do toho nepleť!“
Tato slova selku polekala tak, až se jí roztřásly ruce. Zklidnila se a řekla mírným hlasem: „Janíčku, už ti nic nebudu říkat. Bylo by dobré ale, kdyby ses napravil sám a stal se zase tím Janem, kterého jsem měla tolik ráda. Jenom aby tě nenapravilo něco jiného, možná zlého, co by nám přineslo velkou bolest!“ Po těch slovech selka vstala a odešla spát.
Asi za týden se Jan vypravil s vozem do Českých Budějovic. U Kamenného Újezda se ale vytvořila překážka. Stál tam povoz tak nešikovně, že Jan nemohl v cestě pokračovat. Velmi se rozzlobil. Jeho zloba však ještě více znervóznila mladšího sedláka, který s vozem špatně manévroval, aby se Janovi mohl vyhnout. Ten to ale už nevydržel a z prchlivosti mladšího sedláka napadl bičem a strhnul ho z kozlíku tak nešťastně, že on spadl na zem a zle se poranil. Nemohl vstát. Jen zvedl hlavu a podíval se na Jana. Jeho tvář byla bílá, z ní se dívaly oči tak divně vyčítavě a zároveň v nich byla otázka: Proč? Pak mu hlava klesla a oči se zavřely. Lidé se sběhli a nešťastníka naložili na vůz a odvezli. Cesta byla volná, ale Janovi nebylo z toho, co způsobil, vůbec dobře. Najednou mu v mysli vytanula slova jeho Marušky: Aby se nestalo něco zlého, co by tě napravilo a nám přineslo bolest! A ono se to stalo!
Po několika dnech mladší sedlák zemřel. Vina byla přičítána Janovi, který mu tak ublížil. Po mladém sedlákovi zbyla vdova s pěti nezaopatřenými dětmi. Jan měl být souzen. Nebylo mu teď nic platné, že se změnil a opět to byl onen starý dobrý hospodář. Stále viděl vnitřním zrakem bílou tvář a z ní na něho hleděly tázající se oči!
Než odešel k soudu, jeho žena Maruška mu zastoupila cestu. Řekla: „Janíčku, to, co se stalo, je zlé! Ale i tomu musíme čelit! Bude to stát asi hodně peněz, ale nabídni je! I kdyby to stálo celý náš statek, jeho vdova si to zaslouží! Musíš se o ni i její děti postarat! Toto velké břímě na nás vložil Bůh, a spolu je uneseme!“ Pak k němu přistoupila, udělala mu na čele křížek a otevřela mu dveře. Jan beze slova vyšel ze světnice. V srdci cítil bolest, kterou ale sám způsobil. Soudce souhlasil s vyrovnáním i se slibem, že Jan se o vdovu i děti postará do jejich dospělosti. A také svůj slib splnil.
Jen se mu nedařilo zbavit se přízraku bílé tváře mrtvého sedláka, zvláště jeho tázajících se očí! I v tom mu pomohla jeho žena Maruška. Poradila mu, aby poctivě po léta plnil svůj slib a tvář s tázajícíma se očima bude pomalu vyblédat až otázka v očích se změní ve vděčnost. I to se mu jednou vyplnilo. To už byli spolu s Maruškou na výměnku a blízko hrobu. Jan si uvědomil, že jeho drahá Maruška ho neopustila nikdy ani ve chvíli, kdy tolik chybil. Oba totiž spojovala vzájemná láska a pokora k Bohu i k lidem.