O formanech a zájezdním hostinci
Z Českých Budějovic přes Velešín vede silnice do Kaplice a odtud až do Lince. Kdysi se jmenovala Královská. Když ještě nebyla postavena dráha, veškerá doprava vedla právě po této silnici a bývalo opravdu na ní živo. Denně po ní jezdívalo až třicet povozů, sem i tam. DoLince se dopravovalo všechno možné, lihovina, sirky, porcelánové nádobí, sukna, a také obilí. Od Lince zase sůl i soukenické štětky. Vozkové, zvaní formani, bývali většinou i majitelé povozů. Zámožný forman měl někdy dva někdy i čtyři vozy a v nich bývalo zapřáhnuto až šest silných koní, podle toho jak byl povoz těžký.
Jelikož formani jezdívali až do Prahy, Liberce, Chebu i severních Čech, museli si občas udělat přestávku a přenocovat v zájezdním hostinci, kterých tenkrát po cestě bylo hned několik. Formani si mohli vybírat. Taková zastávka bývala většinou na pokraji městeček, ale i vesnic, aby mohli formani také nechat překovat koně, opravit popruhy u sedlářů, nechat si opravit boty u ševců, nebo si koupit pečivo u pekařů. Bylo to velmi dobře vymyšleno, všichni měli výdělek a všem bylo dobře. Nejvíce však, jak se tenkrát říkalo, vydělávali hostinští.
Poblíž Velešína stával velmi pěkný hostinec. Byl velmi rozlehlý s hospodářským stavením. Mezi budovami byl prostorný dvůr, celý krytý střechou, a právě z toho důvodu byl také nejvyhledávanější. Bylo v něm možné přenocovat a vozy byly chráněny před nepohodou a také před nenechavýma rukama. Majitel tohoto hostince opravdu brzy zbohatnul. Je docela pochopitelné, že se také dostal do řečí, protože se to okolním hostinským moc nelíbilo, že zrovna jejich hospoda není tak vyhledávaná jako ta jeho.
Jednou se však začalo ale po okolí vyprávět, že jednou tento bohatý hostinec navštívil jeden neznámý cizinec s dvěma plně naloženými vozy, ale nikdo ho neviděl odjíždět. Kdo ví, co na tom bylo pravdy? Ale jak dále lidé vypravovali, nestalo se tak poprvé. A tak se začaly mezi lidmi šířit mnohé povídačky o tom, že majitel hostince bohatne z toho, že je ve spojení s podloudníky, kteří vždy zboží od něho odkoupí, také koně v noci odvedou a formana prý zabijí. Služebníci ani čeledíni na žádnou otázku od velešínských občanů nikdy neodpovídali, tak vše bylo zahaleno jakousi rouškou tajemna a nebyl nikdo, kdo by toto tajemství odhalil.
Ale jak už to bývá, všechno jednou vyplave na povrch, ať to někdo chce či nechce! Přece jen jeden čeledín z tohoto hostince se nechal slyšet, že se tam v noci dějí zlé věci. Když tam nějaký forman s povozy zajede pod krytou střechu a je obsloužen a uveden do hostinského pokoje, je klid jen část noci před půlnocí. Potom se přižene zlé povětří, které všechny služebníky i čeleď poděsí tak, že sami hledají vhodný úkryt, jen aby tu nepohodu přečkali. V tom zlém a divokém chaosu jsou slyšet bolestné výkřiky divoké ržání koní a velké rány. Nikdo si v tu chvíli netroufne vyjít ven, aby zjistil, co se to děje, nebo proč se tak děje! Potom najednou vše odezní a je klid. Nastane hrozné ticho. Ani v tom tichu se nikdo neodváží vyjít ze svého úkrytu. Je rád, že nic nevidí, a nic neví! Dokonce nikdo z čeledi ani nic vědět nechce! Ráno je pak všecko pryč, nejsou tu koně, ani náklad, natož forman! Zeptat se majitele hostince, kde jsou vozy s nákladem a kde je forman, se nikdy nikdo neodvážil.
A tak po těchto zvěstech se začalo uvažovat o něčem jiném! Na povrch proskočily zprávy, že majitel je spřáhnut se samotným ďáblem, kterému určitě upsal duši. A ten si určitě jednoho dne pro něho přijde! Vždycky se přece tak stane! Služebníci i čeleď musí vydržet, protože mají dost dobré platy, a těch se jen tak vzdát nechtějí. Konečně, co je jim do majitele! Hlavně že platí! Takové a další historky se začaly šířit po okolí. Pochopitelně, že tyto pověsti se rozšířily i mezi formany, a tak už ani majitel hostince neměl tolik obchodů, jako kdysi.
Čas se měl ale opravdu naplnit. Už se nikomu nelíbilo počínání majitele hostince, ani Bohu! Jednou se stalo, když jeden forman tam přijel a poprosil o nocleh, majitel hostince kývl. Nechal vozy zavézt do krytého dvora. Všechno měl už připravené. Jen čekal, až formana ubytují. Byla noc. Majitel hostince šel k povozu. Přistoupil ke kobylce, která se najednou změnila, jako by do ní vjel sám ďábel. Zařičela a v tu chvíli majitele hostince divoce kopla. Ten ztratil rovnováhu a spadl na záda tak nešikovně, že si zle poranil páteř. Nikdo nikde nebyl, aby si mohl zavolat pomoc. Zvedl se vítr a proháněl se dvorem. Všichni služebníci už dávno byli ve svých úkrytech nikdo by je nedostal ven, ani volání jejich pána!
Majitel hostince těžce doplatil na svou chamtivost. Zemřel v hrozných mukách. Ráno ho našli jeho služebníci. Nikdo z nich pro něho netruchlil, protože byl velmi přísný a zlý pán.
Někteří tvrdili, že si ho odnesl čert! Ale ruku do ohně by za to nikdo nedal. Stalo se to všechno jen pověstí.
Kolem silnic zájezdní hostince bychom jen těžko hledali. Všechno jednou zanikne. Hostinec, o němž jsem Vám vyprávěla, zchátral a zanikl docela. Nejprve se postavila koňská a později parní dráha. Časem zanikli formani, také pověsti o nich. Je docela možné, že je v dnešní moderní době nahrazují řidiči kamionů. Zatím o nich pověsti ještě nejsou známy. Je třeba ještě počkat. To však bude jiný čas.