O dvou bratrech, Petrovi a Janovi
Motto: Dvakrát se Bůh usmívá! Poprvé, když lékař na smrt nemocnému slibuje: Vyléčím tě! Podruhé, když dva bratři si rozdělují pozemek a jeden z nich říká: Toto je země tvá a toto je země má!
Na velešínském náměstí byl jeden dům, ve kterém žili dva bratři, starší Petr a mladší Jan. Měli se rádi a spolu obhospodařovali pole, které k němu patřilo. Dařilo se jim dobře, protože se o všechno spravedlivě dělili. Také spolu chodívali k muzice, tančili s děvčaty, pak popíjeli pivko a šli spolu domů v rozradostněné náladě. Jan se ale zamiloval a rozhodl se oženit. Petr mu to přál a řekl mu, že má také dívku, a bude dobré, když se odbudou obě svatby v jednom dni! Jan souhlasil, a tak se také stalo. Jan si řekl své ano s milou dívkou Miluškou a Petr s Karlou. Všechno pokračovalo dál ve spokojenosti. Janovi se narodila do roka holčička a dal ji jméno po mamince Miluška. Přál si, aby jeho dceruška byla zrovna tak dobrá, hodná, milá a pracovitá jako její maminka. O měsíc později se i Petrovi narodilo děťátko, ale byl to syn. Karla ho poprosila, aby se jmenoval po ní - Karel. Petr s ní pochopitelně souhlasil, protože měl velkou radost z narození syna. A zase vše šlo mezi bratry a jejich manželkami dobře. Navštěvovali se, vzájemně si vypomáhali a zdálo se, že se nikdy na tom nic nezmění.
Ale Karla byla trochu jiná než Miluška. Byla pracovitá, všechno poctivě udržovala v pořádku, o syna se starala, ale měla zvláštní sen. Přála si být bohatá, aby už těžké práce nemusela dělat, chtěla mít na to služku. Přála si mít i větší dům, nosit hezké šaty! Svoje přání však nikdy nevyslovila, jen si ho chovala ve svém srdci a modlila se, aby se jí to všechno vyplnilo! A opět se očekávaly radostné události. U mladšího bratra Jana se narodil syn a Miluška mu dala jméno Jan. Svého Janíčka tak milovala, chovala, hýčkala a zpívala mu ukolébavky. Karla také očekávala narození děťátka, usmívala se na Janíčka a přála si, aby se jí narodila holčička, protože chlapečka už mají! A její přání se vyplnilo, přišla na svět hezká růžovoučká holčička. Karla ji dala jméno Klárka. A zase jako předtím se oslavovaly oboje křtiny najednou. Bylo plno hostů, radosti, smíchu, pohody a štěstí. Jenomže to byl také poslední tak nádherný večer, protože všechno se mělo změnit!
Oba bratři spolu obhospodařovali společný pozemek. Na něm však byl jeden kus kamenité půdy, na kterém vždy postávaly vozy a shromažďovalo se tam také všelijaké harampádí. Jednou si Petr všiml, že pod vozy je velká louže. Dostal strach, že by podmáčela okolní pozemek, a tak se rozhodl, že vodu vyvede malou stružkou ven, aby se na tomto místě neshromažďovala. Dal se do práce, ale půda byla kamenitější než si myslel. Najednou zjistil, že je to skála a je to čistý křemen. Samou radostí se chtěl rozběhnout k bratrovi a říct mu o svém nálezu, ale pak se zarazil. Co by tím získal? Jenom to, že by se s ním o všechno jako dosud musel dělit! Ale to je přece na jeho pozemku! Přece přiléhá k té části domu, na které on bydlí! Musí se něco udělat! Ale co? Zeptá se na to Karly! Když to večer všechno sdělil Karle, ta ho pochválila za to, že to svému bratrovi neřekl. Vnitřním zrakem už totiž viděla, že se jí konečně splní její velký sen – mít hezké šaty a k tomu ještě služku, která za ní vykoná všechny těžké práce. Spolu se dohodli, že Janovi a Milušce nabídnou rozdělení pozemku na dva díly a také dům se rozpůlí, konečně proč ne, vždyť má dva vchody! Karla se celou noc modlila, jen aby na to Jan s Miluškou přistoupili.
Ani Karla, ani Petr nemuseli mít žádnou starost, protože Jan s Miluškou byli nesmírně hodní a dobrosrdeční a řekli, že když jim jen tak málo stačí ke štěstí, pak jim určitě nebudou stát v cestě! A tak se velmi rychle všechno dojednalo, smlouvy o rozdělení domu i pozemku byly podepsány a všechno bylo pro Petra a Karlu tak jednoduché. Cestu k velkému bohatství, jak si přáli, měli otevřenou! Ani pak, kdy si už Petr zřídil povoznictví, aby mohl nalámaný křemen vozit do skláren na Šumavu, Jan ani jeho žena Miluška nepocítili v srdci žádnou závist ani nenávist, ale upřímně jim to štěstí přáli!
Zprvu si Petr kámen lámal sám, ale pak už měl dost peněz na to, aby si zjednal pomocníky. Také po rozdělení domu si svůj dům upravil po svém, zvedl ho o jedno poschodí a stal se opravdu bohatým mužem. Karla se také dočkala, nosila hezké šaty, a na všechny práce měla služky. Od té doby co nejméně mluvila s Miluškou i s Janem. Ti dva se ale milovali, těšili se z drobných úspor, z dětí, které prospívaly a také z úrody, protože i jim Bůh přál.
Změnil se Petr. Dělníky, kteří lámali křemen, honil do práce, přetěžoval vozy a bil koně, když už nemohli těžký náklad tahat. Bylo to velmi zlé! Všechno najednou bylo jinak. Když objevil křemen, tak si řekli s ženou, až zbohatnou, budou si žít hezky, najdou si čas na sebe, na děti a bude všechno krásné! Ale brzy na to zapomněli! Chtěli stále víc a víc! Neznali míru! Ovládl je mamon! A to je opravdový sluha pekla! Až jednou…
Jednou se vrátil Petr domů. Odváděl koně do stáje. Tam stál jeho bratr Jan. Díval se přísně na Petra. Viděl zbědované koně. Boky měli zkrvavělé od ran bičem. Třásli se na celém těle. Jan k nim přistoupil, přiložil jim své ruce na čela, aby je zklidnil. Petr zvolal: „Jdi pryč a nedotýkej se mých koní!“
Jan ho poslechl, odstoupil a řekl: „Co je to s tebou Petře?“
„Co by bylo? Starej se o sebe a své caparty! Nech nás být!“ řekl pánovitě Petr!
„Já se o sebe i o své děti starám dobře! Ale co to do tebe vjelo? Podívej se na ty koně, jak jsou zničené a zbědované! Což už nemáš dost? Jsi bohatý a pořád se honíš, pořád chceš víc a víc! To ti nestačí? Vždyť si ani to své bohatství neužiješ! Kde je tvá láska ke zvířatům? Což si nevzpomínáš, jak jsme se báli o pejska, který byl nemocný a ošetřovali jsme ho celou noc. Jakou jsme měli radost, když ráno byl zase v pořádku! Což jsi už na všechno zapomněl? To tě tak ten mamon ovládl? Vzpamatuj se!“
Petr stál a bratrova slova se mu zarývala do srdce. Věděl, že má Jan pravdu! Chtěl mu ještě peprně odpovědět na jeho výtky, ale už nemohl. Ve stáji byl sám. Podíval se na své koně. Na jejich bolavé boky. Podíval se také do jejich tváře. Dívali se na něho a v jejich očích byl takový smutek, tak velký žal a kdesi vzadu stála němá výčitka. A tato výčitka Petra zabolela v srdci. Právě teď měl ještě čas všechno napravit! Byl varován bratrem i svými koňmi, aby se změnil. Promlouval k němu vnitřní hlas, aby už přestal hromadit majetek, který si sebou na věčnost stejně nikdy nevezme. Ale on tento hlas neposlechl. Slyšel v nitru ještě jiný hlas! A ten poslechl, ten mu radil, aby ještě dál pokračoval, protože ještě nemá dost! A on se podle toho zařídil. Ubohý Petr!
Mělo se stát něco zvláštního, co Petra zastaví! Ani Bohu se to nelíbilo! Jednou Petr opět jel s plně naloženým vozem. Křemenu tam bylo víc než mohli koně uvézt! Petr je poháněl bičem, ti bolestně řičeli, ale bylo jim to málo platné! Najednou se zatáhla obloha a vyšlehl blesk. Koně dostali sílu, trhli opratěmi, ty se přetrhly a koně získali svobodu a utekli. Kdo však nemohl utéci, byl Petr. Vůz se převrhl a jeho uvěznil pod kamenem. Dlouho a těžce umíral. Kdoví, na co v posledních okamžicích života myslel? O čem přemýšlel? Jeho bratr Jan měl pravdu. Vůbec si svého bohatství neužil. A tak¨to dopadá pro každého, kdo staví své štěstí na slzách a bolesti druhých! Ani pro Karlu to nebylo jednoduché! Také ona poznala, že se odvrátila od cesty, která vede ke štěstí, možná ve skromnosti, ale především v lásce k bližnímu. Už ji tu nic netěšilo, a proto se odstěhovala neznámo kam.
Vyprávěli se ještě i jiné pověsti, že Petr upsal svou duši ďáblu, který si ho takto k sobě povolal. Kdoví, co je na tom pravdy. To nechám k Vašemu posouzení.
Domy, o kterých jste si právě přečetli, jsou dosud na náměstí ve Velešíně. Tomu prvnímu, menšímu, kde bylo tak dobře v pověsti Janovi i jeho ženě Milušce a jejich dětem, se říkalo „U Kmínalů“ a tomu druhému většímu se říkalo „U Schillerů“.