Ve Velešíně
Bratr maminky Jan Pučegl, mlynář, si přál, aby otec vedl nově postavenou elektrárnu a rozvod elektřiny do Velešína. Otec měl na provoz elektrárny úřední oprávnění. Zároveň získal otec od obce souhlas k provádění instalací elektřiny do jednotlivých stavení a na oplátku měl udržovat transformátor na náměstí, kde se napětí 5000 V měnilo na 380/220 V a proud se pak jako sekundární vedení rozváděl po Velešíně. Otcovou povinností bylo každého prvního v měsíci odečíst v transformátoru na hodinách dodaný proud od Pučegla a též odečítat na elektroměrech v domech odebraný proud a jménem obce vystavovat účty za světelný proud /2,80 Kčs/kW/ a motorový proud /1,80 Kčs za kW/. Ten se platil obci. Otec dostal v radnici byt a tam se naše rodina nastěhovala do dvou místností v patře a malé kuchyňky. Všech pět oken vedlo na západ k silnici, procházející Velešínem.
Naproti byl obchod u Fialů, vlevo pošta, vpravo Bürgrovi a dále řezník a hostinský Mertl. Do patra radnice se vstupovalo po starobylých, vyšlapaných dřevěných schodech. V patře vpravo byla velká zasedací síň obce se stropem z mohutných trámů a důkladných fošen. Zde se pořádaly schůze vážených členů obecního zastupitelstva. V patře radnice byl i záchod s dlouhým odpadem z prken sbitých do čtyřhranné trouby, a ta směřovala kolmo dolů na hnůj na dvorku Foitlů, kteří bydleli z druhé strany radnice směrem k náměstí. K našemu bytu patřila i pavlač nad Foitlovým dvorkem. Odtud jsme s bratrem často pozorovali Foitlovy slepice, jak hrabou ve hnoji pod naším záchodem. Jednou, když jsme byli s bratrem sami doma, domluvili jsme se, že musíme některou slepici zasáhnout naší stolicí zrovna v době, kdy bude pod odpadovou troubou záchodu. Tak šel jeden z nás na pavlač pozorovat slepice a druhý šel kadit. Ten na pavlači musel zavolat v okamžiku, kdy k tomu mělo dojít. Teď se musel ten na záchodě snažit. Nikdy se nám to ale nepovedlo, i když jsme si vyměnili úlohy. Z oken na ulici jsme pozorovali život, lidi, děti, projíždělící povozy i vlaštovky, posedávající na drátech elektrického vedení pod okapem protějšího domu. Občas přišel obecní policajt Dychtl s bubínkem, zastavil se na chodníku a zabubnoval na bubínek před svým břichem. Otevřela se okna domů, sešli se lidé a policajt oznámil, co vzkazuje starosta nebo obecní rada.
Do hospody u Mertlů se vozilo pivo z Čes. Budějovic na těžkých nákladních automobilech značky Praga, které předtím sloužily v rakouské armádě. Přední malá kola měla litinový obvod nalisovaný tvrdou gumou, zadní velká dvojitá rovněž litinová kola opět s nalisovanou gumou, na ně šel řetězem převod točivého pohybu od motoru. Jako děti jsme zblízka ten náklaďák obdivovali, a protože tehdy byly silnice špatné, jen štěrkované, gumy na kolech byly rozřezané od ostrého štěrku a nedalo moc práce dětským prstům kousek gumy odtrhnout... Ještě v době, než jsem začal chodit do školy a Olouš už chodil, dost jsem se doma bez bratra nudil. Tatínek mne brával s sebou skoro do každého stavení, kam zaváděl elektriku. To se tenkrát jednoduše natáhla šňůra drátů na zeď na skleněné či porcelánové rolničky, přibité do zdi hřebíkem. Bylo to zprvu nesmělé osvětlení jednou nebo dvěma žárovkami. Jiné spotřebiče ještě nebyly, nebo do Velešína nedorazily. Motorový proud se zaváděl až v dalších letech. V těch cizích domech jsem si hrál všelijak, hlavně jsem ale vše okukoval a sledoval otce při práci. Nejspokojenější jsem byl, když mi tatínek vyřezal ze dřeva lopatičku a postavil mě k hromadě písku. Taky do mlýna mě bral při častých návštěvách elektrárny, někdy brával oba kluky. Jednou otec něco dělal v elektrárně a my kluci jsme si u dveří hráli. Bratrovi spadla žárovka na zem, bouchlo to a střepy se rozletěly. Otec se na nás významně podíval a montoval dál. Ale za chvíli se i mně podařilo pustit žárovku na zem a rozbít ji. To uz taťkovi přetekly nervy, každému z nás dal na zadek, odvedl nás do sednice (obývací místnost ve mlýně), a tam jsme za trest klečeli pod telefonem a brečeli. Pamatuji se, že mě často při cestě ze mlýna zpět do Velešína bolely nohy - alespoň jsem to o sobě říkal - a proto jsem seděl tátovi za krkem. Tatínek s námi dělal všelijaké kotrmelce, hlavně skrz rozkročené nohy a mne naučil tělo narovnat a vydržet ve vodorovné poloze vzpřímené, a přitom mě držel jednou rukou za krkem a druhou pod kotníky. Tak mě předváděl a já se křečovitě držel jako přímka. S maminkou jsme někdy chodívali celá rodina na houby - do Hájku k nádraží na červené kozáry, do Chodče na ryzce, ale i jinam. Taky jsme se chodili koupat do Malše k Velkému kameni (dnes zatopen). Od září 1919 začal bratr chodit do školy. Jeho třídu měl učitel Horka. Velešínská škola nestačila pojmout školáky, a proto jedna třída byla ve Věži (dnes bar "Jakub"). V pozdějších létech tato místnost sloužila jako pošta, a ještě později Národní výbor. U Němečků se uprázdnila místnost, a tak sloužila řadu let jako třída. Tam jsem také chodil od třetí třídy obecné na němčinu. Tu jsme tam mívali odpoledne jako poslední vyučovací hodinu. Do třídy ve Věži chodil bratr prvně do školy. Bylo mi doma bez bratra smutno, a proto jsem chodil na jaře pod otevřená okna jeho třídy a poslouchal,co se ve třídě povídá. Učitel Horka o mě věděl, někdy se z okna vyklonil a pozval mě dovnitř. Tam jsem si sedl do poslední volné lavice a plně pozoroval a poslouchal. Zajímalo mě to. Život šel dál a od září 1921 jsem začal chodit do školy i já. Učil nás řídící Kohout až do páté třídy, kdy odešel na jaře do penze. Pan řídící měl ve třídě harmonium a při zpěvu na něj hrál. Řídící byl zároveň varhaníkem v kostele. Hrál každou neděli při mši, a při zpívané mši odpovídal knězi za doprovodu varhan. Jeho doprovod kostelních písní na varhany byl tak pěkný, melodický, bylo to potěšení poslouchat - ty druhé a třetí hlasy a basy na pedály. Řídící vedl také zpěvácký sbor při pohřbech při zastavení pohřebního průvodu na náměstí, a po kostelním obřadu taky na hřbitově.
Svatby a pohřby bývaly ve všední den a řídící si odskočil ze třídy z vyučování. Po dobu nepřítomnosti uložil dětem ve třídě číst z čítanky. Žák Kamarýt dával pozor, aby nikdo nerušil, a pak řídícímu žaloval. Spolužák Pepa Vágner ministroval v kostele, a když bylo třeba, o pohřbech nebo svatbách přibral další ministranty. Taky jsem se zúčastnil a kápla za to koruna nebo dvě, a to bylo pro kluka do prázdné kapsy něco. V první třídě jsme psali na břidlicové tabulky, orámované dřevěným rámečkem, a na ně se psalo břidlicovým pisátkem. Co bylo napsáno, mohlo se smazat. Po smazání houbičkou nebo hadříkem se znovu psalo, stejně, jako na tabuli křídou.
Když někdo ve třídě zlobil, nedával pozor, řídící vyplácel rákoskou na dlaň ruky, nastavené dopředu, nebo při čtení seděl na hanbě na stupínku u tabule. Řídící přiděloval v zimě do tříd ze školního sklepa uhlí a dříví. Pro obojí si ze tříd přicházeli žáci k nám, a někdy pár kluků z naší třídy roznášelo přidělené dříví na zátop. Obojí se dělo za plného provozu vyučování. Nejdále to bylo donést do třídy k Němečkům (dnes autobusové nádraží). V naší třídě byla u zdi od kamen ke dveřím velká hranice nasekaného dříví. To jsme přinášeli ze sklepa, aby se to dosušilo před roznesením do jednotlivých tříd. Na té hranici dříví pan řídící sušil v zimě své velké kapesníky. Když bývalo léto na dosah ruky a venku teplo, slunečno, a podle rozvrhu hodin jsme měli čtení, zavedl pan řídící celou třídu za farskou stodolu polní cestou na kraj lesa před svahem k Velkému kameni. Tam jsme se rozsadili pod vysokými borovicemi a hlasitě četli jeden po druhém z čítanky. Nebylo to ale jednoduché pro nás děti, hledět jenom do čítanky, když všechno kolem lákalo se tam podívat a nebylo lehké ani pro pana řídícího udržet kázeň a donutit děti, aby sledovaly, co se čte. Jednou přišel někdo do třídy a oznámil panu řídícímu, že za hřbitovem letí letadlo. Vyvedl tedy naši třídu za hřbitov, a tam jsme poprvé viděli letadlo, které pomalu letělo nevysoko na nebi. Pan řídící s učitelem Horkou připravovali dětské divadlo. Jednou mne poslal k Němečkům s písemným vzkazem pro učitele Horku. Po cestě jsem si psaníčko přečetl, a bylo v něm napsáno: "Myslím, že by na divadle Křížkovi kluci mohli hrát cikány." A opravdu jsme pak nacvičovali divadelní hru, která se měla hrát těsně před Vánocemi v roce 1923 v sále U Pekočů. Opravdu jsme s bratrem hráli s načerněným obličejem cikány a zpívali písně:"Řekněte, kde má je vlast, rodná má kde země" a "Je to život na tom světě". Hrálo více dětí, představení se vydařilo, dospělí jako diváci se bavili, hlavně rodiče dětí, které vystupovaly. Po divadle jsme z vánočního stromku dostali každý hrst cukroví a pro nás na cestu noční tmou do mlýna to byla nejlepší odměna.
V obecné škole jsem se doma trochu učil, ale pak, od měšťanky, už začalo tuhé učení z fyziky, chemie, kreslení a rýsování, přírodopisu, matematiky a němčiny. V patře školy vedle fary byly třídy měšťanky. Na chodbě vedle schodiště bylo delší prkno u zábradlí, a na něm v lahvičkách od léků stály ve vodě různé polní květiny s pojmenováním. Tam jsem se naučil znát polní květiny. V jarním a podzimním období jsme chodili do školy bosi, jak to jen počasí dovolilo. Jen v zimě se nosily šněrovací boty. Sandály ani polobotky nebyly. Děti ze vsí nosily v zimě dřeváky, s těmi se však do třídy nesmělo, dřeváky zůstávaly na chodbě v polici. Když pršelo, tak jsme zmokli, pokud jsme se nikam neschovali. Deštníky, velké, černé, ty měl málokdo z dospělých - těch zámožnějších. Školní vyučování jsme měli denně včetně soboty, mimo neděle a čtvrtky. V tyto dva dny byla škola vyhrazena pro učně všech povolání. Škola měla polední přestávku od 12 do 14 hodin. Děti z Velešína se šly domů naobědvat, přespolní děti pojedly, co si z domova přinesly, obyčejně jen kus chleba. Někdy se sešla parta kluků u kostela a hrála se míčová hra "meta". Za míč sloužil sešitý hadrový míč ve velikosti dnešního tenisového míčku. Velmi náruživě se hrály na náměstí kuličky - u Amchů a u Varhaníků. Tam se spouštěly s patníků u vrat a měly v kamenné dlažbě své předepsané cestičky, a podle výsledku se kuličky vyhrávaly, nebo prohrávaly. Obyčejně ve třetí měšťance kluci už přestali kuličky hrát a dali pytlík kuliček mladším. V radnici měla maminka k ruce Mařenku Rynešovou, které bylo 18 let. To byla taková věc: Moje babička Marie Kozáková, provdaná Putschöglová a maminka Mařenky Rynešové byly věrné kamarádky. Jejich dcery se po letech sešly a přes věkový rozdíl si dobře rozuměly. Dcera Ryneše, obuvníka a kostelníka, byla tedy v naší rodině přes den a vedle domácích prací měla na starosti nás, děti. Měli jsme ji rádi a ona nás taky. Chodila s námi v poválečných letech pro mléko do vsí v okolí Velešína. Na Holkov, do Skřídel, Markvartic, Borů a Chodče, do Zvíkova a Dlouhé. Když nám naše maminka v roce 1920 zemřela, tatínek nabídl Mařence Rynešové, aby si ho vzala, také kvůli dětem. Nabídku odmítla s tím, že je ještě na to moc mladá. Ale došlo k tomu za šest let, v roce 1926. Vracím se k posledním dnům naší maminky se zanedbaným zánětem středního ucha a k jejím hrozným bolestem. Doktor Hartmann si už nevěděl rady a měla být převezena do Prahy na operaci. Došlo už k zánětu mozkových blan. Někdo ji snášel v náručí po schodech dolů před radnicí do kočáru, který ji odvezl na nádraží Holkov k osobnímu vlaku do Budějovic. Odtud jela s tatínkem rychlíkem do Prahy. Byla v jiném stavu, nemoc vyvrcholila a pražská nemocnice ji už nemohla zachránit. Ztratili jsme maminku na celý život, bratrovi bylo 7 let, mně 5 a půl. Tatínek byl nešťastný. Asi po roce přivedl tatínek novou maminku z Prahy. Byla na nás přísná a dost nás bila, jako pravá macecha, hlavně při časté nepřítomnosti otce, který už ve Velešíně nepracoval a dojížděl na týden do Plzně. Doma byl jen v neděli. Jednou nás máma poslala do Hájku u nádraží na borůvky. Bylo asi 10 hodin a ve 12 jsme měli být zpět na oběd. Měli jsme už plnou konvičku borůvek a vycházeli jsme z lesa, když vtom přijel na kole Lojza Hamerníků na houby. Aby se mu kolo neztratilo, přiměl nás, kluky, abychom mu kolo ohlídali, že se brzo vrátí. Čekali jsme a čekali, ale konečně po době jsme se dočkali.
Bylo ale pozdě, na věži již tlouklo dvanáct. Lojza nás oba vzal na kolo, ale co to bylo platné. Bylo deset minut po dvanácté, když nás přivezl k radnici, bylo zle a oběd jsme nedostali. Marné bylo vysvětlování. Jednou večer jsme seděli s mámou v kuchyňce, já jsem se podíval na hodiny a řekl: "To je 9 hodin?" Máma na mě zaútočila, že jsem to řekl špatně, a abych to řekl správně. Ať jsem se snažil, jak chtěl, nemohl jsem přijít na to, že jsem měl říci : "To už je 9 hodin?" Za trest mne máma zavřela na půdu nad radniční zasedací síň, kde jsem se ve tmě třásl strachem a proléval slzy. Bylo mi 7 let. Mezitím máma nosila vodu od kašny na zítřejší praní. Když na věži odbilo 10 hodin, pustila mne máma z půdy. Nás, kluky Křížkovy, jednou někdo z Velešína pozval do bytu, Oloušovi svlékli kalhoty a prohlíželi mu na zadku jelita od výprasku. V nepřítomnosti otcově přijímala máma také nějaké pány, zaměstnané v továrně. Lidé donesli otcovi to, či ono, docházelo pak k hádkám a k výstupům s mámou, pro nás, vystrašené děti, bolestným. Jednou šla naše rodina v neděli odpoledne do Římova. Došlo k hádce, a každý z rodičů šel jinam. Co ale s dětmi? Tatínek řekl: "Jděte s mámou." Šli jsme k ní, a ta řekla: "Jděte s tátou." A šli jsme s ním. Bylo nám úzko, nevěděli jsme, čí jsme. V dětských duších bylo nesmírně úzko a smutno. Jednou večer, když se otec vrátil z Plzně, došlo k prudké hádce s macechou: My s bratrem jsme již leželi a řekli jsme otci, že máme hlad. Dal nám kus chleba a zhasl světlo. Macecha tudy procházela a chystala se na druhý den k odjezdu. A zase světlo rozsvěcovala. Otec opět zhasl, a když se to opakovalo, uhodil otec pěstí do žárovky, a ta se rozbila na drobné kousky. Byla tma, abychom mohli spát. Jak jsme ale mohli spát v takovém napětí! Došlo pak k dalšímu výstupu, a asi taky k ručnímu, protože máma přespala u Foitlů. Druhý den odjela, a už jsme ji neviděli.