Polínka
To slovo vyvolává představy, jako kdyby se na televizi zmáčknul zvláštní kanál minulosti... Nedlouho před splavováním polínek na řece Malši přišli dělníci, na tabuli voru udělali věž a nahoře zavěsili kladku. Tabule prámu musela být dost široká, aby na ní mohlo stát asi deset dělníků. Každý měl v ruce konec lana opatřený kolíkem pro dvě ruce. Za ten všichni na povel parťáka tahali. Lana se v jednom místě sbíhala na velkém laně, a to vedlo přes kladku na vrhu dřevěné věže a zvedalo těžké železné kladivo, tzv. beranidlo. Tím se zatloukaly dřevěné piloty do dna řeky před šlajsnou (propustí) do dvou řad, aby se pak k nim připevnily plovoucí klády jako bariéra, která následně sváděla připlouvající polena do propustě. Byla to příprava na plavení polínek. Na břehu hladiny u jezu si dělníci a lidé od dozoru nad jezem postavili z ulovených polen provizorní přístřešek jen na úkryt před deštěm a na zdřímnutí v noci. V tuto dobu přicházely jarní deště. A právě obvyklý vyšší stav vody v řece se musel využít k plavbě polínek. Slovo "polínko" nevyjadřuje přesně předmět splavování. Byla to polena sice metrová, ale silná, těžká dubová, smrková, borová, buková a buď kulatá, nebojiž čtvrcená. Nás kluky zajímalo, jak je možné, že u hlídací budky u jezu hořela na ohništi polena vytažená z vody, a někdy ještě zmoklá deštěm. Nikdy jsme na to nepřišli. Z celého okolí byli najmuti lidé. Byli opatřeni háky na konci tyče dlouhé čtyři až pět metrů. Jejich úkolem bylo jen odpichování polen od břehu do prostředka řeky, do proudu, a to hlavně tam, kde řeka vytvářela záhyby, víry, prostě zadržovala polena. Jednou jsem byl svědkem, jak několik lidí z doliny v noci pod mlýnem spěšně napichovalo plovoucí polena při břehu, vytahovalo je na břeh a odnášeli je pod pilu, kde je zahrabali do pilin. Po měsíci si lup rozdělili, rozřezali a spálili. Jistě to dobře hořelo. Den, kdy polínka dorazila k jezu u Kozáků, byl obvykle znám předem. Zpravidla to bylo v úterý, kolem druhé hodiny odpoledne. To jsme my, kluci, pádili ze školy z Velešína rovnou k řece. Museli jsme zastihnout první připlouvající polínka. To uspokojilo duši kluka. Samozřejmě, že jsme si také vypůjčili ve mlýně tyčku s hákem a pilně odráželi polínka ode břehu.
