Plavba vorů
Po Malši se plavívalo dříví jako vory až do Budějovic. Plavba byla nepravidelná, závislá jednak na připravenosti vorů na horním toku Černé, přítoku Malše, ale především na dostatečné zásobě vody v rybnících k tomu zřízených. Vydatná dešťová období plavbě vorů přála. V takových případech se voda v Malši zvedla a připluly první vory na hladinu nad jezem u Kozáků. Voraři vytáhli ze "šlajsny", tj. propustě uprostřed jezu, asi čtyři klády, a tím po silném proudu vody vor za vorem hladce proplul a nabral rychlost pro plavbu pod jezem. Jako kluci jsme se chtěli svézt na vorech, strach ale zápasil s vyhlídkou na dobrodružství. Hrdost kluků však zvítězila a na jezu jsme skočili na vor. Někteří voraři to neměli rádi, byli ale vpředu u kormidla nebo vzadu, u brzdy, tedy dost daleko, a teď zrovna neměli čas na nic jiného, než starost, aby vor dobře projel a nerušeně pokračoval dál. Hned pod jezem se musel předák silně opřít o kormidlo a tlačit předek voru doleva, aby nenarazil na pravý skalnatý břeh. Taky se stávalo, ale bylo to zřídka, že došlo k nárazu - pak byl malér. Bylo to tak : Jez u Kozáků měl vyjímečné postavení. Zde byla po celé dlouhé plavbě až do Budějovic jediná hospůdka Ryneše.
Stávalo se, že poslední vory udělaly zastávku na dlouhé hladině pod jezem. Vory přivázali ke kovovým kruhům, zakovaným do skály pod Dlužským kopcem. Voraři zašli do hospody na svačinu a na pivo. Vedou se řeči, pivo teče a chutná, ještě jedno - a - mezitím voda uteče. Když se pak voraři odhodlají pokračovat v plavbě, dojde pod jezem k pohromě na kamenech koryta řeky. Předek voru drhne o dno řeky, mohutná masa dřeva jej tlačí dopředu, není ale dost vody a předák už nestačí zavést čelo voru do středu řeky, strašná síla je tlačí ku břehu, kde se zastaví. Další tabule voru dokonají zkázu, každá se přikloní na opačný břeh, než ta před ní, houže, které spojují tabule praskají, or havaruje. A co teď? Nepomáhá ani sakrování, ani nevybíravá slova vorařů. Vor se musí spravit, je to práce na několik dní.
Až teprve, když je vor spravený, objednají si voraři dávku zvýšené vody a pokračují v plavbě po řece. Jako kluci jsme nechápali tu vzniklou škodu, měli jsme jen podívanou. Pokud se nám při průjezdu vorů jezem povedlo naskočit na vor, nechali jsme se svézt až pod mlýn, kde vor dřel o břeh. Tam jsme vyskočili a utíkali znovu k jezu stihnout další svezení. Vory měly deset až patnáct tabulí - článků, ty měly v přídi šíři 1,5 m až 2 m, vzadu byly širší, asi 3 m. Tabule byly mezi sebou spojeny houžvemi. Přední díl tabule měl hlavy klád prosekané do otvoru, kudy procházel spojovací kůl. Zadní díl tabule měl postranní kládyspoutané a připojené k přednímu konci následující tabule, ale klády uprostřed byly volné. Začátek voru byla tabule s kormidlem. Za ním stál předák a rukojetí dlouhého kormidla krájel vodu a tlačil předek voru do středu řeky, do proudu či ke straně, podle toho, jak se řeka zatáčela, kde nebyla skála a nehrozily balvany. Tam, kde to vyžadovala situace, pískl předák na zadáka na předposlední tabuli voru, a ten hodil do otvoru tabule brzdu, tj. 2 - 3 m dlouhý kus dřeva, a ten držel za přidělanou houžev. Dřevo drhlo o dno řeky, a tím se vor zpomalil, narovnal, aby předek nenarazil. Předák se zadákem musel být sehraná parta. Poslední vory propluly Malší 20. července 1938. Po okupaci pohraničí Němci nedovolili další vývoz dřeva ze zabraného území. Po válce již plavba vorů nebyla obnovena.
