Nový most U Kozáků
Spojení obou břehů Malše silnicí zajišťoval most v Římově a most pod Pořešínem. Mezi těmito mosty byl jediný most u Kozákova mlýna. Vedl těsně vedle hospodářského stavení, měl dva pilíře v řece ze silných dubových kmenů. Most byl tedy fortelný, ale vozovka již dlouho žalovala na stáří, její příčné trámy časem shnily, těžká vozidla tudy nemohla a vojenská vůbec ne. Bylo rozhodnuto postavit nový železobetonový most poblíž starého dřevěného mostu. Tomu zrovna na pravém břehu vyhovovala kompaktní skála, vystupující kolmo od hladiny řeky až do výše terénu. Přišli dělníci, inženýr a stavbyvedoucí Votava. Tenkrát nebyly ještě žádné stroje, jen lopaty, krumpáče, kolečka, sochory, dláta, sekáče, palice a vozíky na kolejích. Byla ale spousta lidí, každý si chtěl v tehdejší bídě vydělat, ale práce pro všechny nebyla. Přivezli písek, štěrk, cement, trámy, betonářské železo a prkna. Na straně Velešína se vyhloubila hluboká jáma a řeka se překlenula obloukem z trámů. Betonovalo se, prokládalo železem,taky se stávkovalo za vyšší mzdu.
V roce 1925 krátce před dokončením mostu přišla velká povodeň. Stavba nového mostu měla ještě část bednění - oblouku a počítalo se s tím, že velká a prudká voda vezme to lešení a každý soudil, že to strhne i starý dřevěný most. Nikdo nesměl vstoupit na oba mosty. Nestalo se. Starý most vydržel a lešení nového mostu taky. Nový most byl dokončen do podzimu a otevřen 28. října 1925. Teprve další rok došlo ke zrušení a zbourání starého dřevěného mostu. Dříví se rozebralo, až na ty pilíře, zapuštěné do dna řeky. Děda Putschögl ty piloty pak dobýval a ty pak po vysušení a rozřezání posloužily jako topivo. Děda také našel na Jánské straně pod zdí starého mostu ukrytý starý meč. Nikdo nevěděl, jak dlouho tam meč ležel, ale byl z výborné oceli. Nechal si z něho u kováře udělat poříz. Zároveň se stavbou nového mostu se začala stavět k Jánu nová silnice. Už nevedla prudce do kopce k lípě, ale vedla nad řekou proti proudu řeky na velmi příkré stráni a proto se musela vysekat a vystřílet do skály. Na dvou nebo třech místech seděli na skále dělníci, oběma rukama drželi mezi nohama dlouhý sekáč a ten se pomalu otáčel, zatímco dva dělníci ze stran střídavě bušili velkými železnými palicemi do hlavy sekáče. Tím se pomalu do skály vysekal otvor asi 3 cm v průměru. Do děr se nasypal dynamit, dala rozbuška a od ní vedla zápalná šňůra. Ta se zapálila a dělníci se utíkali schovat. Exploze roztrhla skálu, balvany i drobnější kusy vystřelovaly dokola, hlavně k řece a za řeku na louku. Po dokončení silnice byla stará cesta kolem lípy opuštěna. Byla tak strmá, že kdo tudy vezl větší náklad, často si přišel do mlýna pro přípřež (pár koní), aby náklad vytáhl s pomocí nad lípu, kde byla cesta již mírnější, vedla polem. Na stavbě mostu pracoval také Jeník Ryneš, bratr Mařenky Rynešové a pozdější naší třetí maminky. Šel jsem jednou ze školy a setkal jsem se s Mařenkou, která nesla oběd Jeníkovi na stavbu. Bylo to setkání po několika letech a bylo o čem povídat. Nahoře na mlýnském kopci jsme se posadili a dívali se dolů na celou dolinu. Mařenka se mě ptala, jestli bych si přál, abychom zase byli spolu, jako u nás bývalo na radnici ve Velešíně. Řekl jsem, že bych byl rád, ale nevěděl jsem, že snad už byla v kontaktu s naším tatínkem. Ten se tenkrát v roce 1925 k nám ještě nevrátil. Náš hovor byl velmi srdečný a dosud na něj vzpomínám.
