Nemoc
Na jaře 1924 jsme s Oloušem dostali zvláštní zálibu. U včelníku byl oplocený sad a u plotu byly vysázeny rybízové a angreštové keře. Tam jsme si našli místa, kde jsme zkypřili zem a chtěli pěstovat kytičky. V zápalu nadšení jsem nedbal jarního chladna, nastydl jsem a onemocněl. Doktor Hartmann zjistil zápal plic, pohrudnic a průdušek. Začali mne obskakovat a dávat léky. Za několik dní mne přišel navštívit můj učitel, řídící Kohut. Přinesl pomeranč a pohovořil. Nemoc jsem šťastně překonal a chodil dál do školy. Za rok na to se roznemohl pan řídící a bylo to s ním zlé. Teta mi říkala: "Musíš tam k němu zajít, on byl u tebe, když ty jsi stonal." Dával jsem tetě za pravdu. Sám jsem byl panu řídícímu vděčný a měl jsem ho rád, ale za ním jsem nešel. Nikdo mi neporadil: "Jdi tam, pozdrav, řekni, žes ho přišel navštívit, zeptej se ho, jak se mu daří, řekni, že mu oplácíš jeho návštěvu, a že se těšíš, až se zase uzdraví a bude zas učit." Sám jsem tenkrát na to nepřišel, byl jsem buchta. Dnes vím, že dnešní děti by se chovaly lépe.