Na pile
Strýček mlynář občas koupil celý vor pro pilu. Vor se připoutal řetězy k levému břehu řeky nad jezem k železným kruhům, asi 20 - 30 cm v průměru, zakovaných do skály těsně nad hladinou vody. Postupně se jednotlivé díly voru (tabule) odsekaly ve spojích, z houžví připlavily ke stavidlům mlýnské stoky, a pak se jednotlivé klády pouštěly volně po proudu stokou ke mlýnu. Tam, u kolejí, byly zapuštěny do dna stoky dvě hranaté klády spojené kramlemi do tvaru žlabu a opřené šikmo o břeh stoky na pevno. Připlavená kláda se předním koncem zvedla do žlabu, chytila dlouhým řetězem, jehož druhý konec byl na hřídeli vrátku. Vrátek, to byl dřevěný, svislý hřídel o průměru asi 40 cm, vysoký asi 140 cm, uložený v dřevěné konstrukci, upevněné k zemi. Horní část konstrukce, jež měla otvor pro hřídel, dovolovala, aby se hřídelí v jeho otvoru prostrčil dlouhý kůl. O ten se z obou stran opřeli dělníci a pochodem dokola navinovali řetěz na hřídel, a tím vytahovali kládu z vody. Vytažená kláda se pomocí sochorů vyzvedla na vozík na kolejích, odvezla a shodila na místo, kde v zásobě klád proschla, než přišla na řadu k prořezání. Oschlé klády se dopravily vozíkem na kolejích na pilu ke katru. Zde byly jiné železné vozíky na kolejích, jež konec klády pevně sevřely. Přední díl klády se položil na rýhovaný válec, shora přitlačil dalším rýhovaným válcem a oba válce pomalu sunuly kládu do zubů několika listů pil, upevněných na potřebnou vzdálenost od sebe do velkého rámu, a ten se pomalu pohyboval nahoru a dolů. Na druhé straně katru (pily) pomalu vylézala nařezaná prkna či trámy, a tam se jejich začátek zase pevně uchytil do železného vozíku na kolejích. Takto rozřezaná kláda, která celá prošla katrem, se rozpadla na pořezaná prkna, nebo trámy. Pořez se pak odvážel na volné prostranství a srovnával do štosů, nebo se hned vedle katru na cirkulárce ořezávala (sámovala) a zbavovala nerovných okrajů. Cirkulárka byla kotoučová pila s velkými obrátkami. Prkna se položila na dlouhý vozík, ručním tlakem se přiblížila ke kotouči pily k oříznutí okrajů. Štosů prken bylo víc a dosahovaly až 3m výše. Na zemi byly silnější, asi metrové polštáře, kolmo na ně se ukládala prkna, která se prokládala tenkými latěmi, aby doschla. Jako kluci jsme rádi vylézali na ty hromady prken, hráli si tam, vyhřívali se na slunci a zvláště sobotní čištění bot se tu odbývalo s přehledem z této výšky na všechny strany. Pod katrem na pile bylo složité železné soukolí s dubovými zuby. Soukolí převádělo točivý pohyb, vedený sem řemenem z hlavního transmisního hřídele od turbiny na kolmo postavená kola katru v úhlu 90°. Aby piliny při řezání nepadaly z katru do soukolí, tomu zabraňovala šikmá prkna, jež sváděla piliny do prostoru pod pilou. Nahromaděné piliny kupovali Velešáci za babku pro stlaní dobytku, nebo na topení. Piliny vynášeli po schodech nahoru v opálkách do přistaveného vozu.
Často jsme jim jako kluci pomáhali šlapat piliny, aby se jich vešlo na vůz více. A udělali jsme to s klukovskou radostí z pohybu. Těch pilin pod pilou jsme užili ještě jinak. Kdosi vymyslel zvláštní, jednoduchá plechová válcová kamna na spalování pilin. Do nich se shora vkládaly kotlíky s napěchovanými pilinami. Do válcovitého kotlíku s otvorem dole se položil kus kulatého dřeva, do něho, vodorovného, se posadil ve středu kotlíku další svislý, válcový sloupek. Kolem obou dřev se sypaly do kotlíku a pěchovaly piliny až po povrch. Z napěchovaného kotlíku se pak oba kůly vykroucením vyndaly. V pilinách v kotlíku zůstal otvor. Kotlík se posadil do plechových kamen válcového tvaru. Stačilo pak do otvoru dole zastrčit kus zmačkaných novin, zapálit jej. Kamínka vydržela dlouho hořet a vydávat příjemné teplo. Kotlíky jsme přenášeli z prostoru pod pilou přes strojovnu, podél běžícího řemenu, který přenášel sílu točivou na transmisi. Dieselův motor vypomáhal pouze při nedostatku vody, nepostačující turbině. Otvor ve zdi, kudy jsme pronášeli kotlíky, byl pro řemen postačující, ale pro nás s kotlíky proklatě malý. Museli jsme dávat veliký pozor, aby nás řemen nestrhl mezi kola. V neděli býval na pile klid, ale vozíky na pile nás nenechaly v klidu. Koleje se od pily mírně svažovaly ke stoce v místě, kde se klády vytahovaly z vody. Odtud dál, na druhou stranu, se zase mírně zvedaly. To byla příležitost. Vozík se od pily roztlačil, honem jsme si na něj naskákali a vyjeli jsme s ním skoro na druhý konec. A zase zpět. Vozík na klády byl jen rám ze čtyř krátkých trámků, uprostřed nic. Tak jsme se vozívali až do omrzení. Často se ale stávalo, že vozík při prudké jízdě ve spojích kolejnic vykolejil. Neobešlo se to bez úrazů, ale klukovská pohotovost se většinou vyhnula nebezpečnému výsledku havárie vozíku, někdy až zázrakem. Strýček mlynář měl plno starostí s mlýnem a hospodářstvím, a tak pilu pronajal asi na sedm let Nachtmannovi. Ten si od roku 1924 do roku 1931 vydělal milion a koupil si pod Římovem pilu vlastní. Jako Němec však o ni přišel po II. světové válce.
