Cestou do a ze školy
Na cestě do školy a ze školy mě silně přitahovala jedna věc. Sekyřím se silnice svažovala z obou stran. Tenkrát ovšem silnice nebyly ani betonové, ani asfaltové. Bláto na silnici, rozjeté koly povozů, za sucha tvořilo na silnici zatvrdlé koleje, a ty se pak rozpadaly na prach. Ten se pak při chůzi zvedal na obě strany. Do školy jsme chodili bosi, tak jako ostatní děti a nedalo nám pokoje, dokud jsme bosýma nohama při chůzi nešoupali ve vrstvě prachu a při napodobení zvuku lokomotivy "šššš...." vytvářeli oblak prachu, jako když lokomotiva vytváří při jízdě u válců oblaka páry. Pro nás děti to bylo velmi zábavné, ale jen do té doby, dokud palec bosé nohy nebo jiný prst nezakopl o vyčnívající kámen. Pak tekly slzy bolestí a tekla pak i mnohdy krev z poraněné nohy. Do dnešního dne jsem nepochopil, že nás při poranění nezasáhl bacil tetanu, neboť tenkrát auta ještě nejezdila, bláto a prach se mísily se zvířecími, převážně koňskými výkaly a očkování proti tetanu tenkrát ještě nebylo. V jednom místě byla pod silnicí betonová roura pro odvod vody z úžlabiny louky a polí před Sekyřím. Tou rourou jsme za sucha prolézali a vůbec si nevzpomínám, jak asi vypadaly naše šaty po takovém průlezu. Jednou jsem šel ze školy domů sám. Odložil jsem školní batoh a prolézal odspodu na druhou stranu. Ale. Na hořejší straně byla roura zanesená hlínou a průlez se zmenšoval. Byl jsem skoro na konci a nemohl jsem dál. Nešlo to ani vpřed, ani zpět. Co teď? Přiznám se, že ve mně byla malá dušička a pomoc nikde. Ale, jak by mi kdo pomohl? Nakonec se mi přeci podařilo prošourat se zpátky. To bylo takové poučení, že jsem tam vícekrát nelezl.