Th.Dr. Jan František Zítek
Zapomenutý velešínský rodák
Kněz, učitel, historik
Jan Zítek se narodil 14. června 1868 ve Velešíně č. 3 jako syn rolníka Matouše Zítka a jeho manželky Marie. Zítkova maminka se do Velešína přivdala z vesničky Rančice u Kamenného Újezda. Jako desetiletý chlapec odešel z rodného městečka studovat gymnázium do Budějovic a posléze do Slaného. Jeho nejoblíbenějšími předměty byly literatura a dějepis.
Po absolvování gymnáziu vstoupil do kněžského semináře. Po vysvěcení na kněze působil kratičce jako kaplan v Bečově, odkud odešel za katechetu na německou školu. Pilně se věnoval dalšímu studia doma i v cizině, Římě a Innsbrucku. Toto studium bylo pak korunováno doktorátem z teologie. Po té vyučoval na teologické fakultě pražské univerzity na stolici fundamentální teologie a křesťanské filosofie, kde ovšem neobdržel stálé místo. Proto odešel Zítek z vysoké školy učit na školu střední; působil jako profesor náboženství na pražské reálce v Karlíně. Zde se, jak udává nekrolog sepsaný po jeho smrti, těšil všeobecné vážnosti a oblibě.
Svůj volný časvěnoval studiu historie a národopisu. Přispíval do odborných časopisů, sbíral historické prameny k dějinám českého středověku, bádal mimo jiné i ve vatikánských archivech. Chystal zpracovat i dějiny svého rodného městečka Velešína. Bádání se mu však nepodařilo dokončit, protože ho předčasně zastihla smrt způsobená zápalem plic. Ten jej postihl jako následek vážného úrazu, který utrpěl při srážce vlaků ve Štýrsku,když se vracel z letní dovolené. Zemřel tak předčasně v roce 1913 ve věku pouhých 44 let. Byl pochován ve svém rodišti za hojné účasti přátel a kolegů z Prahy. Jeho hrob je dodnes zachován na velešínském hřbitově.
Vzpomínky na dětství
Zájem o ústní lidovou slovesnost získal Jan Zítek už v raném dětství, když poslouchal tatínkovy pohádky i vyprávění sousedů večer o hrátkách. Na své dětství takto vzpomíná: „V létě si nás rodiče mnoho nevšímali; těžká práce rolnická tomu nedovolovala. Za to v zimě bylo jinak. Jakmile jsme přišli ze školy, byla nám popřána chvíle odpočinku, a potom začalo opakování učiva ze školy a pracování úkolů. Záhy zesnulý tatíček byl doma naším učitelem. Vypracovavše úkoly, dostali jsme do ruky Bibli nebo jiné říkání; zvláště Pečírkův Národní kalendář. Při malém kahanci a častokráte při louči jsme čítávali střídavě nahlas, zatímco nás ostatní pozorně poslouchali. Rádi jsme to konali; ještě radši jsme se však těšívali na večer. Již před večeří jsme si vlezli s tatíčkem za kamna čili na pec.
Pěkně v teploučku, doléhali jsme na tatíčka, aby nám vypravoval pohádky. „Táto, povídejte pohádky.“ „Kerou?“ „O hloupém Honzovi.“ „Tu ne! Jinou! O vozíku.“ „O Medvědím oušku.“ Tak to šlo dále; každý chtěl tu, jež se mu nejvíce líbila. Spor rozhodl otec; který z nás téhož dne uměl nejlépe, toho prosbě bylo nejdříve vyhověno. Bůh nebeský ví, kolikráte nám tytéž pohádky otec povídával. Ale my jim vždy se stejnou, ba větší láskou a radostí ještě naslouchali, jako bychom jich jak živi nebyli slyšeli. Báli jsme se zrovna dýchati, abychom těch hrdinů nezaplašili, nebo díla jejich, jako na příklad vysvobození zakleté princezny nepřekazili. Ó, jak cítili jsme bol s nešťastným a těžce zkoušeným, hodným člověkem! Jak těšili a radovali jsme se, když se vše v dobré obrátilo! . . .
Za vypravování byla večeře připravena, a my v nejlepší náladě sedali k ní, každý na svém místě. Otec v čele stolu, my děti po jeho stranách; naproti otci pacholek, po jedné straně „chlapec“ čili pohůnek, po druhé děvčata, až nás bylo plný stůl (Chlapci nazývají se ve Velešíně a v okolí odrostlejší hoši, kteří již těžší práci vykonávají, tedy pohůnci, pacholci a synové sedlákovi. Podobně se říká „děvčata“ čili „holky“ paskám, děvečkám i dcerám hospodářovým). Po společné modlitbě dali jsme se do jídla. Opět se něco hezkého vypravovalo. Již za večeře přicházívali k nám lidé „na hrátky“. Vdaní i svobodní, staří i mladí, muži i ženy. Těchto byla převážná většina. Po večeři vytáhly ženské naše i cizí své přeslice a nyní to začalo. Povídávalo se třebas až do půl noci. Kdo co věděl a uměl povídati, ten povídal ; jeden po druhém. Povídávaly se zase pohádky – o strašidlech, o čarách a čarodějnicích …
Národopisné články
Dodnes mají velký význam Zítkovy články v Časopise Český lid, který začal vydávat v devadesátých letech 19. století kulturní historik Čeněk Zíbrt.
O což tu bylo nahlížení do oken, až spatříme prvního vesničana s beranem. Potom bylo nás těžko ještě déle doma udržeti! Vzavše berana před nebo na sebe a pěkný, rovný prut lískový do ruky zvlášť, chvátali jsme do kostela, abychom přišli včas přede mší svatou, kdy bylo svěcení kočiček či beranů…
Závěr
Lidové zvyky byly a stále jsou samozřejmou součástí života společnosti. Tak samozřejmou, že jejich proměny a zánik obvykle unikají pozornosti kronikářů. Prvním z národopisné oblasti Doudlebska, který si tuto skutečnost uvědomil a snažil se je písemně zachytit již na konci 19. století, byl naštěstí i velešínský rodák ThDr. Jan Zítek.
Literatura
M. Kovář, Th. Dr. Jan Zítek (nekrolog), Sborník historického kroužku 14, s. 221-222.
Jan Zítek, Kolední hry jihočeské, Český lid, Český lid 2, 1893, s. 521-524, 578-584; Zkazky o vodníkovi z jižních Čech, 6, 1897, s. 89-93, 159-162; Světýlka (bludičky) v okolí Velešína 14, 1905, s. 480-483; Beránková či květná neděle v jižních Čechách, Český lid 18, 1909, s. 339-341.
Rodný dům na Náměstí J.V.Kamarýta č.p. 3
Hrob na velešínském hřbitově