Josef Vlastimil Kamarýt
Nejznámější velešínský rodák
V době, kdy se ve Velešíně narodil Josef Kamarýt byl Velešín spíše vesnicí než malým městečkem na samém česko-německém jazykovém pomezí při zemské silnici mezi Českými Budějovicemi a Horním Rakouskem. Velešín měl převážně zemědělský ráz, i když Tereziánský katastr z roku 1757 zde vypočítává 44 řemeslníků, z toho 5 pekařů a 4 řezníky. Ti měli ve Velešíně od roku 1705 společný cech. Marie Terezie potvrdila Velešínu tři výroční trhy v roce, a to na svátek sv. Josefa, na druhý svátek svatodušní a na sv. Havla. v roce 1780 ve Velešíně otevřel Alois Klein první obchod se smíšeným zbožím a na Malši se plavilo polenové dříví i vory.
Josef Kamarýt se narodil 20. nebo 21. ledna 1797 ve Velešíně v domě číslo popisné 65. jako první dítě manželů Jana a Alžběty Kamarýtových. Jeho tatínek byl rolník a pekař. Celkem měl Josef Kamarýt dvanáct mladších sourozenců, a tak se museli rodiče pořádně ohánět, aby všechny uživili. Datum narození 20. ledna 1797 uvádím proto, že zpěvácký spolek Vlastimil uvedl toto datum na mramorové desce na domě, který již neexistuje. Dům se nazýval Na Kváčově a v době, kdy se zde narodil Josef Kamarýt, bylo v domě otcovo pekařství. Všechny oficielní materiály ale hovoří o 21. lednu 1797 jako o dni narození. Při napoleonské válce ve dnech od 21.prosince 1799 do 5. února 1800 ve Velešíně zimovalo ruské vojsko. Byli to příslušníci 3. ruského sboru, který měl štáb v Českých Budějovicích. Jak barvitě líčí paní Božena Jandová, kronikářka a učitelka z Velešína: „Zdejší obyvatelé se ruských vojáků zpočátku báli. a není divu. Jednak vyhlíželi dosti divoce, navíc kořalka tekla proudem, stejně jako krev zabitého dobytka stékající po náměstí“. Tehdy ani ne tříletý Josef Kamarýt a později v roce 1830, ve svém dopise F. L. Čelakovskému vzpomíná na zimní pobyt ruských vojáků ve svém rodném Velešíně a lituje „ že pak jsem tenkráte nebyl dospělejším klukem, když Rusové byvši ve Velešíně mne hejčkali, mne líbali, mně zpívali, mne do církve nosívali. Ano, i má maminka praví, že jsem několik ruských náboženských písniček zpívati uměl. a co bývalo zpěvu večer po městečku! Tehdy prý se bála maminka, když mne na ruce brali, že mne snědí, až pak seznala, že byli upřímní a hodní otcové a jako k naší rodině patřící, až zase k nám přijedou, že se jich báti nebudeme“. Josef Kamarýt za svého dětství ve Velešíně zažil ještě jednou průchod a zimování vojska. Na podzim roku 1805, to již začal Josef Kamarýt chodit do školy, pronikla francouzská vojska i na jih Čech. Devátého listopadu 1805, před nastávající zimou, určili rakouští a francouzští plukovníci demarkační linii, která přímo procházela Velešínem. Druhého prosince 1805 byla bitva tří císařů u Slavkova, kde rusko rakouská koalice prohrála, nastalo příměří a francouzští vojáci zimovali ve Velešíně.
Když Josefu Kamarýtovi táhlo na desátý rok, tedy po prázdninách roku 1806, poslali jej rodiče „na handl“ do rodiny německého učitele Josefa Bludaumüllera v Horním Dvořišti. Po dvou letech pobytu v Horním Dvořišti, kde se dobře naučil němčinu, se Josef Kamarýt vrátil do Velešína. Zde jej nejen učitel Jan Papír, ale i velešínský kaplan Václav Blažek začali připravovat ke zkouškám na českobudějovické gymnázium. Po dokončení velešínské školy začalo v první třídě piaristického gymnázia v Českých Budějovicích v roce 1812 Kamarýtovo přátelství s Františkem Ladislavem Čelakovským, které pokračovalo i na studiu filozofie v Praze od roku 1817, kde na mladé studenty působil svými přednáškami především Bernard Bolzano. J. V. Kamarýt se setkává s dalšími vlastenci, intenzivně se zabývá literaturou, píše básně a sbírá lidové písně. V roce 1820 zahájil studia na biskupském teologickém ústavu v Českých Budějovicích, která zakončil s výborným prospěchem. Dne 24. srpna 1824 byl J. V. Kamarýt vysvěcen na kněze a ve svátek patrona české země Svatého Václava téhož roku slavil primici v rodném Velešíně. Nejprve se stal kaplanem v Táboře, ale již po krátké době byl jmenován sídelním kaplanem v nedalekých Klokotech. I zde se vedle pilné duchovní práce věnoval horlivé činnosti vlastenecké. Přes velmi podlomené zdraví však houževnatě plnil všechny pastýřské i literární povinnosti až do své předčasné smrti, v den svých jmenin 19. března 1833. Jeho tělesné ostatky byly za značné účasti lidu 21. března 1833 uloženy na táborském hřbitově.
Důležitým počinem bylo sepsání „Klokotského kancionálu“, souboru duchovních písní samotným J. V. Kamarýtem, který též některé skladby složil a postaral se i o nápěv. Tento kancionál konal službu v klokotském chrámu řadu let a stal se opravdovou památkou, které však v důsledku neustálého používání hrozilo již ve druhé polovině 19. století zničení. Učitel táborské dívčí školy Václav Krátký proto pořídil opis kancionálu, který byl navíc doplněn písněmi od P. Hulakovského a Jana Vladyky. Asi v roce 1895 byl již ve zchátralém stavu odevzdán P. J. Šedivým táborskému muzeu, a to na přímluvu J. F. Zítka. Zde však stopy prozatím končí. Jako duchovní se J. V. Kamarýt zabýval i další odbornou prací. Z časopisu pro katolické duchovenstvo připomeňme článek „Slovo o nynější církevní hudbě“ z roku 1831. Sám Kamarýt vystupoval proti „moderní hlučné“ hudbě v kostele, která odvádí pozornost věřících od pravé duchovní oslavy. V tomtéž časopise Kamarýt publikoval v roce 1832 další článek „Proč má duchovní na české osadě ustanovený uměti dobře česky, a má-li také něco věděti o české literatuře“. On osobně ze svých prostředků opatřoval řadu tehdejších vzdělávacích a literárních časopisů i množství knih, které předával dále. Často navštěvoval klokotskou školu, kde založil veřejnou knihovnu. J. V. Kamarýt též zamýšlel sestavení svých kázání a duchovních řečí z Klokot, Tábora a okolních kostelů, a to podle nedělí a svátků na celý rok. Dále pracoval na modlitební knize pro dospělé i nedospělé a opravoval misionářskou modlící knížku, k níž připojil naučení pro nemocné. Zcela samostatnou kapitolu jeho díla tvoří korespondence. Kromě toho byl známý jako výborný kazatel, přičemž zjednal skvělou pověst zejména klokotským poutím, jejichž tradice se udržuje dodnes.
V šedesátých letech 19. století se aktivity chopili především táborští studenti na školách v Praze, kteří s mladickým nadšením zahájili přípravy na vybudování důstojného pomníku J. V. Kamarýtovi. Protektorem ústředního výboru byl zvolen starosta Tábora Jakub Zeis a po povolení c. k. místodržitelstvím byly na základě provolání v novinách zahájeny sbírky na pomník. Na jaře roku 1867 byla zahájena vlastní stavba pomníku a výbor prostřednictvím listu Tábor vyzval k dalším příspěvkům. Slavnost odhalení pomníku J. V. Kamarýta se pro celé město Tábor stala velikou společenskou událostí. Na počátku dvacátého století se osobnosti J. V. Kamarýta obsáhle věnoval Jan František Zítek, který svoji studii uveřejnil v časopise Vlasť v letech 1902 - 1903. Celkem dvanáct pokračování tohoto díla podrobně pojednává o životě, práci a odkazu českého vlastence včetně důležitých ukázek z jeho tvorby i korespondence. V nově budované čtvrti Tábora zvané Nové město byla v blízkosti botanické zahrady a vodní nádrže Jordán jedna z právě vzniklých ulic pojmenována Kamarýtova, přičemž tento název zůstal zachován dodnes.
Vlastenecký odkaz J. V. Kamarýta získal nový význam za německé okupace. Tehdy bylo zdůrazňováno především jeho básnické dílo a zásluha při rozšiřování krásy české knihy. Ač skrytě, i za dusné atmosféry protektorátu spojovala Kamarýtova památka české vlastence: „Město Tábor a městys Velešín spojuje navždy nerozlučným přátelstvím jméno velešínského rodáka Josefa Vlastimila Kamarýta, jenž pro obě města mnoho znamená. V září roku 1947 byli táborští pozváni do Velešína na oslavy 150. výročí narození významného vlastence. V následujících desetiletích jméno J. V. Kamarýta poněkud zapadlo, podobně jako jména řady jiných významných duchovních osobností. Přesto ve městě Táboře zůstala výše zmíněná Kamarýtova ulicefoto a při rekonstrukci již zrušeného táborského hřbitova na městský park v sedmdesátých letech dvacátého století byl zachován i pomník tohoto vlasteneckého duchovního. I v dnešní době jsme všichni svědky mnoha změn, ale též mnoha návratů, které v uplynulých desetiletích mohly být připomínány pouze okrajově, případně vůbec ne. Je dobře, že nám dnes nikdo a nic nebrání v plném rozjímání i bádání o Josefovi Vlastimilovi Kamarýtovi, o němž František Pěnka napsal: „Mezi všemi kněžími klokotskými byl on zjevem jedinečným. Možno říci, že člověka takových hodnot duševních jako byl on, ani předtím, ani potom klokotské kněžiště nechovalo.“ Období, kdy se narodil a žil Josef Kamarýt ve Velešíně, bylo bohaté na narození dalších čtyř dalších významných velešínských rodáků: Devátého listopadu 1797 se ve Velešíně narodil vlastenecký kněz a překladatel Jan Nepomucký Marchal, který byl farářem ve Velešíně a později děkanem v Římově. Během svého života sbíral církevní písně pro Josefa Kamarýta a patřil mezi propagátory a mecenáše českých knih. v roce 1802, 26. května, se ve Velešíně narodil český náboženský spisovatel, farář a filozof Jan Zátka, který publikoval Biblické děje Starého a Nového zákona. Bratr Jana Zátky, Hynek Zátka, se narodil ve Velešíně 8. července 1808 a patřil také mezi české vlastence a buditele. v roce 1812, 27. ledna, se ve Velešíně narodil bratr Josefa Kamarýta František Dobromil Kamarýt, o kterém vím, že byl farářem v Kaplici a zároveň českým buditelem a spisovatelem. Byla to tedy ve Velešíně v období 1797 až 1812 zlatá léta narození pěti významných rodáků, z nichž Josef Vlastimil Kamarýt byl nejznámější.
Výběr z publikace: Josef Vlastimil Kamarýt ŽIVOT*DÍLO*DOBA