Ze vzpomínek Jana Petra
Jan Petr, železniční traťmistr ve Velešíně a člen Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích sepsal koncem roku 1972 své vzpomínky, ze kterých vybírám: V době záboru Sudet byla doprava s Německem na 14 dnů zastavena. Všude vládl velký chaos a bezhlavost. Několik vlaků odváželo rodiny železničářů a jejich majetek do vnitrozemí. Pak nastalo jednání o předání železniční stanice Kaplice a o podmínkách pro navázání dopravní služby. Je zajímavé, že tehdy bylo dohodnuto, že úřední řeč mezi výpravčími českých a německých drah bude čeština a „ihned byli určeni tři výpravčí, bývalí zaměstnanci ČSD, kteří znali obě řeči.“ Do Kaplice se přestěhovala z Horního Dvořiště česká celní a pasová kontrola a vstup na nádraží Kaplice byl povolen zaměstnancům ČSD jen na zvláštní propustku.
Dne 24. listopadu 1938 zabrali Němci celou železniční stanici Kaplice a naše orgány pohraniční služby se musely nastěhovat do stísněných prostor v železniční stanici Velešín, která se stala pohraniční stanicí. Koncem dubna 1940 se ztratil na nádraží Velešín četník Weis od české pasové kontroly. Tehdy se říkalo, že odjel k zubaři do Českých Budějovic, ale ve skutečnosti odjel ve vagonu se zásilkou Škodových závodů do Persie. Česká pohraniční služba však byla na nádraží Velešín 1. října 1940 zrušena a pasovou kontrolu prováděly jen německé orgány na nádraží v Kaplici.
České vlakové čety a strojové osádky jezdily až do Lince a naopak německé dráhy jezdily až do Českých Budějovic. V roce 1943 dala továrna Jikov Velešín na zastávce Velešín-městys postavit čekárnu. Jak napsal pan Jan Petr, na této zastávce nastupovalo až tisíc zaměstnanců. O rok později bylo na železniční zastávce Velešín-městys zavedeno i elektrické osvětlení. V roce 1944, kdy se množily sabotáže poškozováním brzdových hadic, bylo nařízeno ve stanici Velešín prohlížet u každého vlaku stav těchto brzdových hadic. Železničáři, kteří tyto prohlídky prováděli, museli při příchodu do služby odevzdat výpravčímu vlaků své kapesní nože. „Ten je uložil do zásuvky stolu, uzamkl a po skončení směny je zase vydal svým majitelům.“ V téže době byly nařízeny „za účelem zamezení případných sabotáží“, noční pochůzky na trati Velešín-Kaplice.
V závěru druhé světové války bylo bombardování železničních tratí spojeneckými letadly stále častější. Jednu neděli v březnu 1945, krátce po poledni, byly na nádraží Velešín tři vlaky. „Zčistajasna se objevili kotláři, oblétli stanici dvakrát podélně a hned začala syčet pára z prostřílených lokomotiv. Nálet zaplatila životem jen jedna slepice, i když na nádraží bylo hodně cestujících.“ V té době měl každý nákladní vlak mezi Lincem a Českými Budějovicemi na konci připojen vůz s protiletadlovým dělem. Ve Velešíně po dobu války udával své spoluobčany Anton Schwarz, který „spolu s celou rodinou i kozou ujel do Lince s německým silně střeženým nákladním vlakem, ve kterém utíkalo před koncem války „nějaké vyšší německé velitelství.“