Solná stezka a Velešín
Nejen lidé, ale i cesty mají svou historii. Staré „solné stezky“ měly jednu vlastnost. Dovedly se v krajině mistrně ukrývat. Některé z nich se postupně, během staletí, změnily na vozové cesty a později v silnice naší doby. Jejich historii zavál prach času a leží pod vrstvou štětu a asfaltu. Většina z nich zarostla lesem a příroda si je vzala zpět. Jsou však i takové, které přetrvaly tisíciletí a o jedné z nich, která vedla a vede v okolí Velešína budu vyprávět. Jen ta sůl, tedy důvod, proč „solná stezka“ vznikla, se po ní již nedopravuje.
Solení pokrmů je chuťový návyk, je jako koření či droga, na kterou si člověk zvykl a nemůže bez ní být. O její spotřebě v lidské výživě se názory různí, ale všichni si dobře pamatuje na pohádku Sůl nad zlato. Kdo se chce vydat po stopách „velešínské“ části solné stezky, udělá nejlépe, když začne v rakouském Hallstattu. Na hoře Salzberg, tedy česky hora plná kuchyňské soli, se „od nepaměti“ těžila sůl. Abych to upřesnil, určitě již před třemi tisíci lety. Hallstattští byli již tehdy bohatí obchodníci se solí a jejich sůl šla dobře na odbyt. Bylo jí však třeba dopravit tam, kde o ní byl nejen zájem a poptávka, ale především tam, kde mohli platit, kde byli „solventní“. Cítíte, že v tom slově je původní význam-sůl jako platidlo?
Jednou oblastí, kam mířila sůl z Hallstattu bylo i osídlení slovanským kmenem Doudlebů. Tedy do těsné blízkosti dnešního Velešína. Jiří Andreska uvádí, že Doudlebané byli nejpočetnějším jihočeským kmenem v 9. až 13. století, „který ovládl velké území a dálkový obchod“. Dopravní tepnou, kudy od Dunaje do Čech proudila nejen sůl, ale i víno a měď a z Čech k Dunaji především zlato, stříbro, tuhová keramika a otroci. Sůl ale zůstávala nejdůležitějším dovozním zbožím. „Solná stezka“, o které je řeč, vedla od keltského oppida da Lentia, tedy z dnešního Lince, ve směru na Cáhlov, což je dnešní Freistadt, do Rozpoutí, které je v blízkosti kaplického nádraží. Slovo „rozpoutí“ znamenalo v době osídlení krajiny Doudleby křižovatku. Na křižovatce v Rozpoutí se solná stezka, která je z doby římské uváděna jako „antiqua via versus Bohemiam directa“, tedy cesta do Čech dělila. Severozápadně šla na hradiště v Netolicích a severně na hradiště v Doudlebech.
Cesta do jádra Doudleb zcela určitě kopírovala tok řeky Malše, ale protože Rozpoutí je na levém břehu a Doudleby i Straňany na pravém břehu, musela „solná stezka“ překročit Malši. Josef Braniš uložil brod přes Malši pod dnešním Velešínem a umístil zde i strážní stanoviště „Strahov“. Myslím, že se mi podařilo dokázat, že „tato lokalita to nebyla“. Já sám se domnívám, že brod byl mezi Rozpoutím a vrcholem hory Chlum. Našel jsem zde místo na skále, odkud je i dnes nejen přímá viditelnost na Rozpoutí, ale i brod, a z pravého břehu Malše přitékající potok. Nedaleko jsou i mohyly, ve kterých byly nálezy slovanských žárových hrobů. K tomu se však ještě určitě vrátím.
V každém případě, pokud je má domněnka správná, vedla cesta od brodu přes Malši a po pravém břehu zhruba kopírovala dnešní modrou turistickou značku. A tady se naskýtá domněnka, či úvaha, zda dnešní zřícenina hradu Velešín nebyla postavena v místě, kde kdysi stával dřevěný strážní hrádek. Obdobná řešení nacházíme u všech brodů na všech „solných stezkách“. Přechod, či brod, přes Malši však zcela určitě byl „v zájmovém území“ dnešního Velešína. Kde přesně, to zatím neumím říci.
Teprve za vlády Přemysla Otakara II. došlo ke změně trasy „solné stezky“ u Velešína z pravého na levý břeh. Přemysl Otakar II. se roku 1251 oženil s poslední Bamberkovnou Markétou a sňatkem získal Rakousy, které připojil k Čechám. Aby mohl získanému území vládnout, založil roku 1265 Budějovice a odtud dal stavět novou silnici směrem na Linec. Na místě Zaglau bylo roku 1277 založeno město Freistadt, což značí „svobodné město, osvobozené od poplatků a mající zvláštní určení“. Stalo se zastávkovým městem pro dopravu soli a jiného zboží do Čech, nocležištěm dopravců, tržištěm a skladovým městem. Jiří Andreska jen smutně dodává: „Po roce 1265 převzaly správní i obchodní funkci po Doudlebech Budějovice“. Ale Velešín na nové trase „solné stezky,“ nyní již „zemské silnice“, rozhodně vydělal. To je však úplně jiná „kapka“ velešínské mikrohistorie.