Pazderna, Konopická, přástky a len
Len se sušil v peci nebo přímo v komíně, i přes přísné zákazy kdy hrozilo velké nebezpečí požáru. Ve Velešíně proto postavili u Malše „pazdernu“, aby v případě požáru neshořelo celé městečko. Všichni hospodáři, kteří chtěli v pazderně na podzim sušit svůj len, byli povinni společně opatřit a dovézt dřevo. Při sušení a lámání lnu se vždy sešla většina velešínských žen a byla to vždy příležitost probrat „všechny drby“. Pokud byl muž, který šel v době práce kolem pazderny chycen ženami a svázán lnem, musel zaplatit výkupné „na pár sklenic piva či láhev kořalky“. Pokud nechtěl aby ho ženy pomluvily, musel být štědrý. Hovorem a pitím bývaly ženy často tak rozparáděné, že byl chudák ten, kdo se jim dostal do rukou, zvláště čeledín, pasáček či podruh. Prý někdy ženy dokonce mužům stáhly kalhoty a vyhodily je vysoko na strom, kde visely, dokud si pro ně muž nevylezl. Nutno dodat, že v té době se pod kalhotami žádné spodní prádlo nenosilo. Za ženami se na pazdernu stahovali i chlapci z okolí a dochovaly se stížnosti dívek, že „při podzimním tření lnu přišly do jiného stavu“.
Poslední den práce v pazderně končila slavností, které se říkalo „konopnická“. Byla to veselá zábava se zpěvem a tancem, kterou v hospodě pořádaly děvčata a ženy, které v pazderně pracovaly. Zahájení bylo průvodem od pazderny přes velešínské náměstí k hospodě v horní části náměstí. Děvčata byla až do půlnoci „pány“ muziky, samy si volily tanečníky a organizovaly celou zábavu. Teprve po půlnoci předaly právo zpět mužům. Snad pokaždé se konopnická protáhla až do rána, mnohdy „až do oběda“. V druhé polovině 18. století to byla ve Velešíně jediná oslava, kde na veřejnosti „měla navrch žena“.
Nalámaný len se ještě doma tloukl dřevěnou paličkou, až bylo vlákno lesklé a poddajné. Potom se na „vochtlích“ vyčesávaly zbytky pazdeří, nekvalitní koudele a další nečistoty. Vochtle se podobala kartáči se železnými zuby. Tvořilo ji prkénko, do něhož byly hustě vedle sebe natlučeny hřeby. Čím hustěji, tím jemnější příze. Po vochlování se len uložil do truhly. V zimě, když skončilo mlácení obilí, připravily si ženy len a daly se do předení. Předení se učila již mladá děvčata ve Velešíně „místo školy“. Nepředla však každá žena doma, ale společně, dům od domu po celou zimu. Ve vyhřátých světnicích se scházely s kolovraty na „přástky“. Při práci si nejen vyprávěly historky, ale i zpívaly a tak práce lépe ubývala. Jako svačina se podával chléb a často i sušené ovoce a sudové zelí, „aby měly přadleny dostatek slin“.
V hoštění se ženy navzájem střídaly, každý den se scházely u jiné. Předlo se prakticky každý den kromě svátků a dnů, kdy to pověra zakazovala. Ve Velešíně se „zásadně nepředlo“ od 23. prosince do 6. ledna. Přísný zákaz předení platil i na konec masopustu, kdy se musel kolovrat tak ukrýt, aby jej nikdo neviděl, jinak by prý bylo hodně hadů. Často sedali se ženami při přástkách i muži a chasníci. Pokuřovali, hráli karty a vyprávěli. Přástky byly mimo práce žen především příležitostí ke společenské zábavě. Předení nebylo snadné, vyžadovalo cvik, trpělivost a zručnost. Podstatné zrychlení předení i zkvalitnění práce přinesl kolovrat, který nahradil vřetánko Na kolovratu se předla nit oběma rukama. Ke kolovratu patřila přeslice. Byla to tyč na úzkém podstavci a na její vršek se upevňoval kužel a na něj len, z něhož se spřádala nit..
Již v roce 1506 vydal Petr z Rožmberka privilegium, kterým zřídil tkalcovský cech pro celé rožmberské panství, kam patřil i Velešín. Toto privilegium znovu potvrdil Vilém z Rožmberka v roce 1533. V roce 1556 uděluje Vilém z Rožmberka samostatné privilegium velešínskému cechu tkalců, což svědčí o značném rozšíření tkalcovství ve Velešíně a okolí. V privilegiu se upřesňuje, jak se má mistr chovat, jak mezi mistry zjednat smír, hovoří se zde i o pokutách do cechovní pokladny. Mne zaujaly zásady: „Kdo ztratil přízi nebo jí prodal a nedostál slovu, ten má řemeslo zanechati do té doby až se s lidmi vyrovná. Kdo nedělá dobrou práci nebo kdo za lehkou práci žádá cenu jako za těžkou, ten bude potrestán. Kdo bude přistižen při krádeži, ten budiž z cechu vyloučen“. Jak jednoduché, ale jasné věty, které nedávají dvojí výklad.