Koutňák a rodeník
Když začaly 13. března 1848 navečer hořet na vídeňských předměstích továrny a petiční aktivita přerůstala v revoluci, byl obětován Metternich a konstituce dostala kouzelnou moc. Od 17. března 1848 byly zřizovány „národní gardy“. Také ve Velešíně byla vytvořena národní garda, která měla 19 členů. Úkolem velešínské národní gardy bylo „starat se o klid a pořádek“. Ke konečné úpravě poddanských poměrů došlo 7. září 1848 patentem císaře Ferdinanda, jímž se zrušilo poddanství a „ochrana vrchnostenská se všemi zákony na tyto poměry se vztahující. Venkovský lid si oddechl a stal se samostatným majitelem půdy, na níž hospodařil“. O tomto patentu se ve Velešíně dozvěděli v říjnu 1848 a od 7. září 1848 „se robota přestala vykonávat a po vymření pamětníků po ní zůstala památka pouze v podobě různých zápisů v archivech buquoyského panství“. Robotní rejstříky se na Rožmberku uzavíraly každým rokem k 19. listopadu a nevykonanou robotu bylo možno nahradit penězi. Konec roboty přinesl problém, jak nahradit ztracené robotní síly. Všechny práce, vykonávané dosud robotníky, byly rozděleny do kategorií a pro každou z nich bylo vypracováno řešení.
Do první kategorie byly zařazeny práce, které musely být vykonány v určité roční době v krátké lhůtě a velkým počtem pracovníků i potahů. Byly to žně, sklizeň sena a otavy. V druhé kategorii byly práce kde je třeba sice velkého počtu pracovníků, ale které spadají do období, kdy se nevyskytují žádné jiné práce většího rozsahu. Bylo to zejména vhazování a vytahování plaveného dříví. Do třetí kategorie patřily odvoz sena ze seníků na zásobních loukách, odvoz kulatiny na pily a do čtvrté kategorie byly zařazeny náročné práce ve dvorech a lesích - vyvážení hnoje, čištění luk, ukládání ledu, přehazování obilí, stavby a opravy silnic. Řešení bylo v podstatě jediné: dosavadní robotní síly se musely v plném rozsahu nahradit námezní prací. Po zrušení roboty bylo však všude nadbytek pracovních sil a tak přechod od roboty k námezní práci proběhl na rožmberském panství Buqoyů plynule a bez závad.
Až do roku 1848 jmenovala rychtáře ve Velešíně vždy vrchnost, naposledy vrchnost buquoyská. Sedmnáctého března 1849 vyšel „Prozatímní obecní zákon“, který zřizoval místní, okresní a krajské obce a stal se základem územní samosprávy na více než sto let. Podle nového zákona byl 4. září 1850 jmenován prvním starostou Velešína Jan Kamarýt a prvého února 1850 se Velešín stal součástí politického i soudního okresu Český Krumlov.Jan Kamarýt byl starostou Velešína až do roku 1859, kdy jej vystřídal Jan Poschl. Definitivní zákon o obcích vyšel až 16. dubna 1864. Do té doby ve Velešíně spolu se starostou spolurozhodovala „hromada“ měšťanů. Scházela se v bytě starosty, obyčejně v neděli odpoledne. Starosta poslal během týdne před hromadou dřevěnou kulatou palici, kterou si postupně předávali jednotliví měšťané, až se nakonec zase vrátila ke starostovi.
„Palice“ byla velká asi jako hlava malého dítěte a měla krátkou násadu. „Chodí palice,“ říkalo se a „byla tady palice“ oznamovali měšťané. Palice byla označením práva. Později palici nahradila „hůlka“ na kterou se přivazovala cedulka s námětem „o čem bude hromada“. Na hromadě se zejména jednalo o přijímání ponocného a pastýře, obecního kováře a zaopatření chudých a sirotků v obci. Veškeré hromady se konaly jen ústně, bez zapisování. Starosta zastupoval obec na úřadech, vybíral daně a odváděl je na berní úřad, rovnal „po domácku“ spory mezi sousedy. Spory byly zejména ohledně škod na pozemcích způsobených pasením dobytka. Starosta také vybíral poplatek za „přiženění“ do Velešína. Platila se částka osm až deset zlatých, ale mnohdy to spravil jen sud piva pro všechny měšťany. Pokud se stalo a Velešín dočasně neměl ponocného, tak starosta určoval, kdo z měšťanů bude v následujícím týdnu ponocným. Stejně tak starosta určoval, kdo bude týden živit v obecní pastoušce chudé.