Mikrohistorie

Josef Vlastimil Kamarýt (Velešín v letech 1797 až 1812)

Čeští historikové nazvali období let 1781 až 1848 obdobím národního obrození. Jeho počáteční etapa měla převážně „jazykový“ ráz. Byl to důsledek hlubokého úpadku českého jazyka v době temna, kdy byla čeština pouhý dorozumívací prostředek lidových vrstev. Proto se úsilí českých vlastenců a buditelů soustřeďovalo především na povznesení a zdokonalení české řeči a písma. Nová buditelská generace, jejímž uznávaným vedoucím byl Josef Jungmann, propagovala „slovanskou myšlenku“ a posun buditelského hnutí na venkov.

V době, kdy se ve Velešíně narodil Josef Kamarýt byl Velešín spíše vesnicí než malým městečkem na samém česko-německém jazykovém pomezí při zemské silnici mezi Českými Budějovicemi a Horním Rakouskem. Velešín měl převážně zemědělský ráz, i když Tereziánský katastr z roku 1757 zde vypočítává 44 řemeslníků, z toho 5 pekařů a 4 řezníky. Ti měli ve Velešíně od roku 1705 společný cech. Marie Terezie potvrdila Velešínu tři výroční trhy v roce, a to na svátek sv. Josefa, na druhý svátek svatodušní a na sv. Havla. V roce 1780 ve Velešíně otevřel Alois Klein první obchod se smíšeným zbožím a na Malši se plavilo polenové dříví i vory.

Josef Kamarýt se narodil 20. nebo 21. ledna 1797 ve Velešíně v domě číslo popisné 65. jako první dítě manželů Jana a Alžběty Kamarýtových. Jeho tatínek byl rolník a pekař. Celkem měl Josef Kamarýt dvanáct mladších sourozenců, a tak se museli rodiče pořádně ohánět, aby všechny uživili. Datum narození 20. ledna 1797 uvádím proto, že zpěvácký spolek Vlastimil uvedl toto datum na mramorové desce na domě, který již neexistuje. Dům se nazýval Na Kváčově a v době, kdy se zde narodil Josef Kamarýt, bylo v domě otcovo pekařství. Všechny oficielní materiály, včetně křestního listu, ale hovoří o 21. lednu 1797 jako o dni narození. O vážnosti rodiny Kamarýtů svědčí i skutečnost, že kmotrem Josefa Kamarýta byl velešínský primátor.

Při napoleonské válce ve dnech od 21.prosince 1799 do 5. února 1800 ve Velešíně zimovalo ruské vojsko. Byli to příslušníci 3. ruského sboru, který měl štáb v Českých Budějovicích. Jak barvitě líčí paní Božena Jandová, kronikářka a učitelka z Velešína: „Zdejší obyvatelé se ruských vojáků zpočátku báli. A není divu. Jednak vyhlíželi dosti divoce, navíc kořalka tekla proudem, stejně jako krev zabitého dobytka stékající po náměstí“.

Tehdy ani ne tříletý Josef Kamarýt a později v roce 1830, ve svém dopise F. L. Čelakovskému vzpomíná na zimní pobyt ruských vojáků ve svém rodném Velešíně a lituje „ že pak jsem tenkráte nebyl dospělejším klukem, když Rusové byvši ve Velešíně mne hejčkali, mne líbali, mně zpívali, mne do církve nosívali. Ano, i má maminka praví, že jsem několik ruských náboženských písniček zpívati uměl. A co bývalo zpěvu večer po městečku! Tehdy prý se bála maminka, když mne na ruce brali, že mne snědí, až pak seznala, že byli upřímní a hodní otcové a jako k naší rodině patřící, až zase k nám přijedou, že se jich báti nebudeme“.

Já osobně se domnívám, že v tomto dopise převažuje „slovanská myšlenka“ nad tehdejšími reálnými obavami maminky i všech ostatních dospělých. Josef Kamarýt za svého dětství ve Velešíně zažil ještě jednou průchod a zimování vojska. Na podzim roku 1805, to již začal Josef Kamarýt chodit do školy, pronikla francouzská vojska i na jih Čech. Devátého listopadu 1805, před nastávající zimou, určili rakouští a francouzští plukovníci demarkační linii, která přímo procházela Velešínem. Druhého prosince 1805 byla bitva tří císařů u Slavkova, kde rusko rakouská koalice prohrála, nastalo příměří a francouzští vojáci zimovali ve Velešíně.

Na den svaté Voršily, 21. října 1773, kolem půl desáté, když lidé vycházeli z kostela, spatřil Antonín Papír, tehdejší velešínský učitel, že dům čp. 45, kterému se říkalo U Zikmundů, hoří. Kouř se valil až k domu Vlachovu a mydláře Prokeše. Domy byly zamčené, jejich majitelé byli v kostele a tak „za chvíli stály domy v plném ohni a brzy hořely obě strany náměstí“. Vyhořela i fara a škola, horní část kostelní věže a téměř všechny domy po obou stranách náměstí. Kronika školy ve Velešíně k tomuto požáru uvedla: „Občané brzy postavily své domy, ale fara a škola byly teprve po čtyřech letech obnoveny. Školní budova byla byla velmi špatná“.

Od roku 1774 platil zákon císařovny Marie Terezie o povinné školní docházce. Tereziánské školní zřízení určilo, že při každém farním kostele se zřídí trvalá škola o jedné nebo dvou třídách. Školní povinná docházka se vztahovala na děti od 6 do 12 let a po tomto věku se předpokládalo, že budou navštěvovat nedělní opakovací hodiny, které byly vždy po bohoslužbě. Ve škole se děti učily nejen číst, psát a počítat podle jednotných školních osnov a učebnic, ale také dodržovat vžitá pravidla chování. Ve škole platilo pořekadlo, že „metla vyhání děti z pekla.“ K běžným učebním pomůckám patřila rákoska, která nikdy nechyběla. Rodiče byli přesvědčeni, že škola bez výprasku nepřipraví jejich ratolesti dostatečně pro život. Školní den začínal po osmé hodině bohoslužbou a vyučovalo se od devíti do jedenácti. Potom byla polední přestávka na oběd a vyučování pokračovalo odpoledne od jedné do čtyř. Poslední hodina byla vždy zpěv a nácvik „sopránů a altů pro nejbližší produkci kostelní“. Ve čtvrtek se nevyučovalo a v neděli všichni školáci zpívali na mši. V době, kdy Josef Kamarýt chodil do školy ve Velešíně, bylo zde školou povinno více než sto dětí. Dle výkazu však pravidelně chodila pouze polovina žáků a další čtvrtina „příležitostně“.

Když byl Josefu Kamarýtovi necelý rok, 18. prosince 1797, rozhodl Jan Buquoy, že ve Velešíně bude postavena nová škola. Sám August Sedláček o něm píše, že „na statcích svých velice školství zlepšil“. Zde musím i připomenout významného pedagoga Ferdinanda Kindermanna, který učil v té době v nedaleké Kaplici, a který měl významný vliv na školství v celém Rakousku Uhersku. Nová škola ve Velešíně zahrnovala školní světnici, komůrku pro učitele s kuchyní, chlév, stodůlku a malou zahrádku se studní. Stavba byla dokončená v roce 1799 a stála 507 zlatých. Do nové školní budovy začal Kamarýt chodit v roce 1803.

Etnograf PhDr Miloš Oldřich Růžička napsal, že „to byla místní škola, kde mu český učitel vštípil lásku k rodné zemi, rodnému jazyku, ale též k hudebnosti národa a k jeho bohaté a tolik rušné historii“. Ve Velešíně byl učitelský rod Papírů, který se zde připomíná v trhové knize již v roce 1592. Učitel vždy, a Velešín nebyl výjimkou, mimo své učitelské povolání vykonával i funkci písaře, varhaníka a často i purkmistra. Maličkého Josefa Kamarýta sice ještě neučil učitel Antonín Papír, který zemřel 11. září 1798, ale určitě učil oba jeho rodiče. Vždyť tento učitel učil ve Velešíně padesát pět let. Zcela určitě jej však učil Jan Papír, který se stal učitelem na škole ve Velešíně po svém zemřelém otci. Musel to být dobrý učitel. Nejen, že ve Velešíně učil 52 roků, ale od biskupské komistoře dostal i titul „vzorný učitel“. Byl žákem Ferdinanda Kindermanna, faráře z Kaplice, který se později stal organizátorem nižšího školství v celých Čechách. O Janu Papírovi vím, že byl i vynikající muzikant a hrál na první jízdě koněspřežní železnice z Lince do Českých Budějovic. A tak je jisté, že i malý školák Josef Kamarýt měl dobrého prvého učitele. Chodil k němu prvé čtyři roky školní docházky.

Když Josefu Kamarýtovi táhlo na desátý rok, tedy po prázdninách roku 1806, poslali jej rodiče do školy v Horním Dvořišti, kde jej učitel Blundmüller učil německy. Z výnosu magistrátu městyse Horní Dvořiště z 9. července 1790 se dozvídám, že klášter Vyšší Brod a panství Rožmberk mají dodat na stavbu pokoje na ubytování žáků dřevo, prkna, cihly a šindele. Je tedy pravděpodobné, že v Horním Dvořišti v té době nebyl Josef Kamarýt sám „na němčině“. Po dvou letech pobytu v Horním Dvořišti, kde se dobře naučil němčinu, se Josef Kamarýt vrátil do Velešína. Zde jej nejen učitel Jan Papír, ale i velešínský kaplan Václav Blažek začali připravovat ke zkouškám na českobudějovické gymnázium.

Situace a uspořádání domů před velkým požárem v roce 1773 je známa z kresby faráře Velešína Hostounského z roku 1835, tak jak ji zachytil ve farní pamětnici. Plánek se zachoval u F. Mareše, osud farní pamětnice je mi v současnosti nejistý. Lepší obraz o domech ve Velešíně dává Stabilní katastr z roku 1826.

Nedlouho před narozením Josefa Kamarýta, v roce 1785, byl kostel svatého Filipa a Jakuba císařem Josefem II. zrušen a o dva roky později, v roce byl za 155 zlatých prodán obci. V rukách obce však loď kostela nebyla dlouho a v roce 1792 byla obcí prodána na stavbu dvou bytů, z presbytaria byla zřízena nemocnice a ze sakristie městská šatlava. Během sedmi let tak byla významná gotická památka značně poškozena a loď byla úplně přestavěna.

Pod zrušeným kostelem svatého Filipa a Jakuba stál v parku na náměstí od roku 1765 čtyřhranný sloup s korunovanou Pannou Marií a Ježíškem, které jsou obklopeny sochami sv. Floriána, Jana Nepomuckého, sv. Antonína a sv. Jana Křtitele. Celé seskupení bylo obklopeno barokním zábradlím. Sloup stával původně do roku 1765 u Kozákova mlýna a sochy byly zřejmě od několika sochařů. Zatímco socha sv. Jana Křtitele je v pohybu, socha sv. Floriána je ztrnulá a nehybná. V době kdy žil ve Velešíně Josef Kamarýt, stával na rozcestí ke Krumlovu a ke Kaplici čtyřstranný žulový sloup s kapličkou z poloviny 17. století. U podezdívky byl starší sloupek s miskou pro svěcenou vodu. Na konci 18. století byla podobná boží muka na zahradě U Hamerníků, která dnes stojí u silnice k Svatému Jánu, u kynologického cvičiště. Třetí sloup stával na Latránu na „Dolním trávníku“ a byl to sloup sv. Antonína.

Již vzpomínaný farář Theofil Hostounský nechal v letech 1750 až 1754 v děkanském kostele svatého Václava „klenbu v lodi strhnouti, presbytář zakončil přímo a celý kostel zbarokoval“. Kostel sv. Václava znovu vysvětil roku 1763 pražský světící biskup Jan Ondřej Kayser. Na východu ze hřbitova na konci 18. stoletín stávala kostnice a věž, ve které bydlel věžný. Ta 21. října 1773 vyhořela. Při obnově byla věž kostela zvýšena o jedno patro, přidány hodiny a věž byla zakončena nízkou, čtyřhrannou jehlanovitou střechou. Přestavba kostela svatého Václava v 18. století byla „důkladná“. Na svých místech zůstala pozdně gotická ostění vchodů.

Ještě méně se zachovalo z vnitřního zařízení děkanského kostela svatého Václava. Hlavní oltář pochází z 18. století a také postranní oltáře Panny Marie, svaté Anny, svatého Linharta a sv. Barbory také pocházejí z přestavby po roce 1754. Liší se pouze obsahem obrazů a sochami svatých, které jsou štíhlé, až hubené. Varhany byly z roku 1755 od Ferdinanda Bedřicha Semráda. V kostele jsou na hlavním oltáři a na křížové cestě obrazy Bedřicha Kamarýta, také rodáka z Velešína. Ten se však narodil až v roce 1831 a později byl nejen děkanem v Deštné, ale i spisovatelem a malířem církevních obrazů. Ve věži byl mohutný zvon svatého Václava, který byl přelit roku 1748 ze starého zvonu, „který praskl při zvonění proti vichřici“. Další dva zvony byly menší a pocházely z let 1650 a 1775.

Přes Velešín jezdily v době kdy zde žil Josef Kamarýt, formani z Čech do Rakouska a obráceně. Formani ve Velešíně jedli a nocovali především v hostinci U Zlatého kříže, který vlastnil pan Koidl. Hostinec měl čp. 74 a stával na dnešním autobusovém nádraží. Velešín měl také své formany, zejména Jakuba Mráze a jeho syna Františka z čp. 56 a Nehybu, kterému se říkalo Varhaník z čp. 12. František Mráz měl dva povozy a v každém byli zapřaženi čtyři koně.

Za zmínku u jednotlivých domů ve Velešíně na přelomu 18. a 19. století stojí zejména jednopatrová budova radnice, která dostala svou podobu se dvěma barokními štíty v letech 1783 a 1784. V roce narození Josefa Kamarýta, v roce 1797, byl starostou Velešína Václav Kudler a do roku 1812 se na radnici vystřídali ještě Kašpar Klein, Matěj Pöschl a Viktorin Papír. Dům s malovaným znakem Velešína býval ve štítě také ozdoben obrazem svaté Trojice a uvnitř v radnici byly na přelomu 18. a 19. století uloženy listiny z roku 1410 a pergamenová privilegia Velešína, udělená Petrem Vokem z Rožmberka v roce 1596.

Mezi nejstarší domy ve Velešíně patří dům čp. 20, který býval nazýván Dům altaristů. Již v roce 1491 zde přebývali kněží altaristé, kteří pečovali o kostelní oltáře. Z pozdně gotického období se zachoval nárožní arkýř na kamenných krakorcových nosnících. Také tento dům v roce 1773 vyhořel a po požáru byl přestavěn. V domě čp. 12., kde se říkalo U Varhaníků, bývala kovárna a jak uvádí Růžena Jandová, „vraty vytékal potok, který napájel rybník na náměstí. Ten však podmáčel okolní domy a dokonce, když bylo více vody, občas přetekl a zaplavoval Latránským sklepy.“ Když byl rybník zavezen, na okolním trávníku se popásal dobytek. Kamenné gotické ostění na vratech tohoto domu čp. 12 údajně pochází ze zrušeného kostela sv. Filipa a Jakuba.

V době, kdy se ve Velešíně narodil a chodil do školy Josef Kamarýt, bývala v domě čp. 85 hospoda a domu se říkalo „Na Hvízdalce“. Svůj název dostal dům podle přezdívky hostinského Matouše Zátky. Mimo hostinského byl Zátka i bednář velešínského pivovaru a říkalo se mu Hvízdal, protože si při práci nebo při oblíbené hře na citeru hvízdal nápěvy písní. Domu čp. 19 se říkalo špitál, který zde byl od roku 1742. O špitál, stejně jako o faru a školu se staral Buquoy, „pán z Nových Hradů“. V domě čp. 49 byl na přelomu 18. a 19. století pivovar, který patřil Velešínu a býval pronajímán sládkům. V domě čp. 68 byl hostinec a dům čp. 86 býval pazdernou.

Od roku 1789 bývala ve Velešíně nedaleko farního rybníka obecní cihelna. Je zajímavé, že se cihla občanům Velešína prodávala za 24 krejcarů a „cizím“ za 51 krejcarů. V roce 1791 prodal nájemce Jiří Ježek 12.700 cihel, ale „stále zbývala nemalá neprodaná zásoba“. V období let 1791 až 1795 byl nájemcem cihelny Konstantin Kreuzer, který byl i nájemcem pivovaru. Kreuzer v roce 1795 pronájem cihelny neprodloužil, a proto ji převzala obec do své režie. Cihelna však byla ve velmi špatném stavu a tak v roce 1810 žádá Velešín o povolení stavby nové cihelny.

V druhé polovině 16. století bylo v okolí Velešína pět mlýnů, ale v roce 1753 je uváděn již jen mlýn jediný, který je znám jako Kozákův mlýn. Měl čtyři mlýnská kola a tři stoupy. Nedaleko mlýna byl dobře prosperující hamr, ve kterém se vyráběla ruchadla, ročně až tisíc seker, obruče, motyky a řada dalšího nářadí.

Josef Vlastimil Kamarýt se ještě jednou vrátil do Velešína. To když sloužil svou prvou mši po ukončení studia na faráře, které ukončil 24. srpna 1824 v Českých Budějovicích. Svou primici sloužil na svátek svatého Václava 1824 ve velešínském kostele svatého Václava.