Jan z Michalovic
Víme, že velešínský hrad založil v prvé třetině 13. století král Přemysl Otakar I. nebo Václav I. Král Přemysl Otakar II. při založení Budějovic vyměnil s Čéčem z Budějovic pozemky kolem Českých Budějovic za hrad a vesnici Velešín. Od Čéči z Budějovic koupil hrad a ves Velešín Beneš Pyšný, který se začal psát z Velešína. Zanedlouho však „král Přemysl Otakar II. hrad Velešín ustanovil opět královským hradem, ale již roku 1283 král Václav II. vrátil hrad Velešín pánům z Michalovic“. Páni z Michalovic byl starý panský rod, jedna z rodových větví Markvarticů. Predikát z Michalovic je po stejnojmenném hradě na řece Jizeře a Jan z Michalovic, syn Beneše z Velešína, měl v erbovním znamení lva, ale jiného než je v brožuře Dvě knihy o Velešíně. Jan z Michalovic „udržoval s Rožmberky dobré styky“ a tak si vzal za manželku Johanku z Rožmberka, která byla dcerou Jindřicha I. z Rožmberka a Elišky z Dobrušky. Její datum narození neznáme, víme však, že zemřela 3. února 1317 a je pohřbena v rodové hrobce ve vyšebrodském cisterciáckém klášteře.
Svatba musela být, jak si ukážeme, před rokem 1281 a z manželství bylo několik dětí. Tehdy byl mecenášem německého minnesängu u krále Heindrich z Freiberg, který složil nejen známého Tristana, ale i oslavnou báseň o Janu z Michalovic. Podle Dobroslavy Menclové se počestný manžel a otec vypravil v roce 1281 do Francie, „aby zde bojoval ve službách dámy“, jíž ovšem nemohla být jeho manželka Johanka z Rožmberka, protože podle zvyku minnesängu to musela být neznámá vdaná kráska, našemu rytíři nedostupná. Pan Jan z Michalovic zastihl francouzského krále, jak sedí v zahradě ve společnosti krásných dam, a když mu odevzdal dary českého krále, „vsedl na koberec, dal si obléci svým sluhou kroužkovou košili s kápí a nohavicemi, nasadil si helm a přes brnění si navlekl nádhernou sukni Waffenkleit. Byla z drahocenné červené látky, kterou mu manželka Johanka vlastnoručně vyšila.“ Ze stejné látky byl i „dek“ jeho koně podšitý kožešinou. Na helmu měl Jan z Michalovic upevněnu korunku, do níž byla zastrkána supí pera a na jeho konci měl uvázaný šlojíř, tedy závoj, jako odznak rytíře, sloužícího dámě. Na štítě potaženém červenou kuní kožešinou měl z bílého hermelínu vystřižené erbovní znamení svého rodu, bílou markvartickou lvici. V turnaji se velice vyznamenal, „sbodl“ oba své francouzské protivníky, které mu francouzský král Filip III. vybral. Po vítězství, bohatě obdarován francouzským králem a „provázen úsměvy a pozdravy krásných dam, se vrátil domů, do všedního života, ale se zážitkem, hodným pera básníkova“.
Báseň Heindricha z Freibergu se mi líbila, ale při pokusu o její dešifrování je zřejmé, že Jan z Michalovic byl vyslán k francouzskému dvoru s politickou misí. Nevyslal jej desetiletý Václav II., v té době ještě v zajetí svého poručníka Oty Braniborského. Poselství souviselo s poradou českého panstva, která byla v květnu 1281 a měla za cíl znovuzavedení pořádku v zemi, „tak těžce zkoušené po smrti velkého krále“. Přítomní páni se zavázali, že nebudou „v hradech svých již chovati lotrů ani zlodějů a chrániti je, nýbrž stíhati všemožně a dbáti toho, aby každý mohl dojíti řádné spravedlnosti a všechna zloba, neklid působící, byla vypleněna“.
Mise Jana z Michalovic do Francie v roce 1281 byla zcela určitě úspěšná. Proč jinak by král Václav II. navrátil Janu z Michalovic hrady Velešín, Šarfštejn a Děvín a „Jan dal králi vsi Tuchlovice, Hojnice a Srby, zřekl se všeho práva k městu Děčínu a připlatil osm set hřiven stříbra.“ August Sedláček poznamenal, že „Jan z Michalovic patřil k té straně, jejíž působení na mladého krále roku 1284 Závišem z Falkenštejna a jeho přáteli bylo zničeno“. Šestého května 1294 rozhodl Jan z Michalovic, „aby klášter Zlatá Koruna na statcích jeho cla a mýta neplatil“. Jistě zásluhou své manželky Johanky „s Jindřichem z Rožmberka žil Jan z Michalovic v míru a v přátelství.“ Vztah krále Václava II. a Jana z Michalovic nejlépe charakterizuje, že „pobýval často u dvora, k němuž byl od roku 1289 vázán úřadem nejvyššího číšníka“. August Sedláček píše, že velešínský hrad byl pro Jana z Michalic „hradem, který poskytoval pramálo pohodlí, ale přece tolik, kolik se na onen čas žádalo“. V roce 1306, před svou smrtí, odkázal Jan z Michalovic svému synovi Benešovi z Michalovic a Velešína vedle hradu Velešín i hrady „Děvín, Kamenici a zboží Vítějovické“.