Jak se žilo ve Velešíně v 15. století
Lidé prožili většinu svého života při práci mimo dům. Domů se uchylovali pouze večer a v zimě. Stavení byla roubena ze dřeva, kterého bývalo všude víc než dost. Střecha bývala ze slámy, bez komína. Dveřmi se vstupovalo do tmavé a nevytápěné síně. Zde se vykonávaly domovní práce a zde většinou žila i domácí zvířata. V komoře byl sklad se zásobami, nádobami a náčiním, které se doma potřebovalo. Obytnou místností byla jizba. V jejím rohu stála pec s ohništěm. Kouř volně stoupal a odcházel otvorem ve stropě na půdu, odkud unikal ven. Také vnitřní vybavení bylo prosté. Jednoduché lůžko a fošnový stůl. Stejně jednoduché a málo početné bylo nádobí určené k přípravě a konzumaci prosté stravy.
Velešín v 15. století měl zemědělský charakter. Řemeslníci a těch moc nebylo, vyráběli především pro velešínské občany, popřípadě pro sedláky z velešínské rychty. Své výrobky prodávali na týdenních trzích. Převažovala řemesla, která byla důležitá k běžnému životu lidí. Proto ve Velešíně v 15. století nechyběl řezník, pekař, mlynář, krejčí a švec. V každém hospodářství bylo potřeba nářadí, různé nástroje a nádobí, a proto zde byli i kovář, hrnčíř, truhlář a bednář. Co se vyrobilo, to se většinou i na velešínském trhu prodalo. Tržiště na dnešním náměstí bylo plné bahna, z domů sem vytékala voda i močůvka, povalovaly se zde odpadky a často i hromady hnoje. Smrděly zde žumpy, kouř ze dvou kováren a chlívků s domácími zvířaty. Nikomu to však nevadilo.
Na velešínské rychtě v průběhu 15. století se sklidilo jen třikrát až čtyřikrát víc než se zaselo. Výnos z dnešní plochy jednoho hektaru byl 800 až 1000 kilogramů žita, kterého se zde pěstovalo nejvíce. Zhruba třetinu bylo nutno nechat na setí, třetinu odevzdat Rožmberkům a farářovi, takže zbyla jediná třetina pro rodinu či prodej na velešínském trhu. Zde se prodával strych (93 litrů) za dva a půl groše. Jeden groš bylo 14 haléřů a velký chléb u pekaře se v té době prodával za dva haléře.
V domě velešínského měšťana bývaly dvě peřiny, dva krátké kožichy a jedny nebo dvoje pevné šité boty. Peřiny bývaly nejcennější součástí nevěstiny výbavy a kožich majetkem děděným po generace. Krátký kožíšek se dal koupit za tři kopy, tedy za 180 grošů. Boty byly odznakem měšťana, sedláci z okolních vesnic a samot balili nohy do hadrů.
Ve Velešíně bylo jedenáct láníků. To byla výměra, kterou stačila rodina obdělat a tato plocha uživila šest až sedm lidí. Lán býval kolem 18 hektarů a dělil se na 32 jiter. Nejhůře bývalo v zimě, kdy šlo o to, aby vydržely zásoby jídla a píce. Často se to nepovedlo. Takové ohrožení přišlo zejména po špatné úrodě, kdy přišel hladomor. V zimě vyvrcholila i vysoká úmrtnost. Dvě, tři děti z deseti se na velešínsku v 15. století dožívaly dospělosti. V zimě vrcholil strach z hladu. Čtyřiceti denní půst v před velikonočním období se dodržoval často již dávno před Popeleční středou. A to nejen z důvodů náboženských.
Práce na poli začaly hnojením. Protože bylo málo sena, bylo málo dobytka a tím i málo hnoje. Sotva země oschla, vyjelo se s voly orat. Když vyjížděli voli poprvé po zimě do polí, vyzdobily je láníci pentlemi. Nejobvyklejším způsobem bylo vysévání zrna z rozsívky, čtvercového kusu hrubého plátna, který si rozsévač přivázal kalouny na rameno. Do špatné půdy se selo hustě, do lepší řídce. Novou rozsívku požehnal farář v kostele a většinou sloužila i synovi a vnukovi. Jako první se vysévalo zrno z posledního snopu předchozí úrody.