Hrad Velešín v majetku Rožmberků
Faktickými majiteli hradu Velešín byl rod Rožmberků. Pouze jedno století, od roku 1388 do roku 1487, je jako majitel připomínán poslední purkrabí hradu Velešín. Sedm představitelů rodu a vladařů na hradě Velešín nikdy nesídlilo a o jejich majetek se staralo patnáct purkrabích, které známe jmény. Purkrabí byl úředník ve službách Rožmberků, který spravoval nejen hrad, ale i „hradský okrsek“. Jako skutečný správce hradu měl i pravomoc nad posádkou a čeledí, stejně jako nad územím, tedy i trhovým městysem Velešín. Jeho pravomoc byla nejen daňová a soudní, ale vykonával i dozor nad poddanými při robotě.
V roce 1388 koupil hrad a velešínské panství Oldřich I. z Rožmberka a jeho syn Jindřich III. z Rožmberka od Jana z Michalovic za tři tisíce kop grošů českých. Oldřich I si tohoto majetku příliš neužil, neboť již 4. března 1390 umírá v Nových Hradech. Jeho syn Jindřich III. Z Rožmberka byl v roce 1390 již nepochybně dospělý a své dědičné právo měl zajištěné listinou z 16. listopadu 1384. Významným datem v historii hradu Velešín je prvý prosinec 1391, kdy král Václav IV. „ na přání Jindřicha z Rožmberka hrad Velešín a panství z manství propustil“. Manstvím se rozumí vztah pána a jeho podřízeného. Tedy krále a Rožmberka v případě hradu a panství Velešín. Manství zde bylo od 6. března 1361.
Prvním známým purkrabím na hradě Velešín je v roce 1400 uváděn Vintíř z Houšně a za vlády Jindřicha III. z Rožmberka jsou zde ještě purkrabími Jan Liška z Újezdu a jeho příbuzný Petr Liška z Újezdu. O bohoslužbách na hradě Velešín se dozvídáme ze žádosti velešínského faráře Jakuba. Dosud, do roku 1408, musí sloužit denně mši svatou v hradní kapli. Jindřich III. z Rožmberka vyhověl žádosti a „ napříště na jaře a v létě bude v hradní kapli sloužena mše svatá třikrát týdně a na podzim a v zimě jen v neděli. Pokud by chtěl purkrabí další mši svatou, musí pro faráře do Velešína koně poslat“. Jindřich III. z Rožmberka zemřel 28. července 1412 a je pohřben, stejně jako všichni rožmberští majitelé hradu Velečin, v rodinné hrobce v cisterciáckém klášteře Vyšší Brod.
Před svou smrtí ustanovil Jindřich III. z Rožmberka pro svého syna Oldřicha a dceru Kateřinu tři poručníky, ale poručnickou správu v podstatě vykonával pouze Čeněk z Vamberka, od roku 1414 nejvyšší purkrabí pražský a od roku 1416 vedoucí osobnost kališnické šlechty. Poručník Čeněk z Vamberka v roce 1414 ustanovil purkrabím hradu Velešín Buzka a ten zde vydržel až do roku 1423. Zásluhou matky Alžběty z Kravař a z Plumlova a poručníka dostala výchova mladého Oldřicha kališnickou orientaci. V roce 1418 se patnáctiletý Oldřich II. z Rožmberka ujal rodového majetku a v témže roce uzavřel i sňatek, nepochybně pod vlivem poručníka, s Čeňkovou příbuznou Kateřinou z Vartemberka. V den plnoletosti a ujmutí se vlády, přesně 28. září 1418, Oldřich II z Rožmberka osvobodil odúmrtí mimo 13 chalupníků všechny poddané z Velešína. Do té doby statek odumřelý bez mužských potomků, bona vacantila, dědila vrchnost, tedy Rožmberkové. Odúmrť tuto nespravedlivost, která zbavovala majetku, který předkové po několik generací vytvářeli, zrušila. Poddaní tak mohli odkázat majetek svým potomkům nebo jej dokonce prodat.
Oldřich II. z Rožmberka za svého panování až do svého vzdání se vladařství nad rodovou doménou 13. listopadu 1451, měl na hradě Velešín postupně tři purkrabí. Prvním z nich byl od roku 1423 Matěj Višně z Větřní. Tady mi dovolte zalistování v Popravčí knize pánů z Rožmberka. O Velešíně se zde píše často, celkem šestkrát. V roce 1423 přitáhl k hradu Velešín nevelký houfec husitského vojska s tím, že lstí obsadí hrad. „ Jak vyznal na mukách nějaký Martin z Velešína a Ocásek z Újezdu, byli oba v roce 1423 na hradě Velešín a ten hrad měli Žižkovi zraditi“. Zrada a lest se nepodařila a tak Táborité odtáhli s nepořízenou.
Když jsem před léty zpracovával osudy rodu Višňů, tak jsem zjistil, že Petr Višně dělal komořího u Petra z Rožmberka již v roce 1347. Matěj Višně z Větřní v roce 1408 vystupuje jako rožmberský maršálek a v dalším období se stává purkrabím na Dívčím Kameni a v Českém Krumlově. Čtvrtého března 1418 byl přítomen i ukrytí pokladů před blížícím se nebezpečím, což značí, že měl důvěru Oldřicha II. z Rožmberka. Od roku 1398 se často připomíná jako svědek. V letech 1419 až 1440 téměř nebylo válečné výpravy, veřejného jednání nebo „přátelského smlouvání“, jichž by se Matěj Višně z Větřní neúčastnil a nehájil zájmy Oldřicha II. Z Rožmberka.
Velmi častá nepřítomnost purkrabího Matěje Višně z Větřní v době stálého nebezpečí od Táboritů zřejmě vedla Oldřicha II. z Rožmberka k tomu, že v roce 1429 se stal novým purkrabím na hradě Velešín Petr Sudek z Dlouhé. Ten musel v roce 1433 čelit dalšímu nebezpečí ze strany Táboritů. Tehdy táhlo krajem táborské vojsko Jana Čapka ze Sán a obsadilo i městys Velešín. „Pobrali, vypili a snědli co se dalo“. Aby Oldřich II. z Rožmberka zabránil další zkáze svého panství, tak 22. března 1433 sjednal s táborským vojskem Jana Čapka ze Sán příměří, které vykoupil Oldřich II. z Rožmberka částkou čtyři sta kop pražských grošů. „Čapkovo vojsko opustilo Velešín a táhlo plenit jiný kraj“. Z uzavřeného příměří lze pochopit, že Oldřich II. z Rožmberka měl tenkrát, jak napsala Anna Kubíková, „ husitské bojovníky doslova za zády“.
V roce 1435 přichází na hrad Velešín jako purkrabí a písař Zahoř z Nemyšle. V posádce hradu je osm pěších střelců a na hradě Velešín se v té době nacházelo 2360 nasazených šípů, železná houfnice, malá houfnička vyšebrodská, šest ručnic celých a dvě roztržené, soudek prachu a ještě 7,14 kg v dalším soudku, 4,21 sanytru, 1,28 síry, značné množství olova, kotvy v hrnci, osm starých samostřílů a sedm starých terčů. Po husitských válkách, asi od roku 1441, žila na hradě Velešín Perchta ze Štemberka, rozená z Kravař, „ sestra Elišky manželky Jindřichovy a neteře Oldřichovy“, které Oldřich II. z Rožmberka hrad Velešín „doživotně propůjčil k užívání“. Zemřela však brzy, již 12. února 1447. Do nepřátelství Oldřicha II. s Rožmberka s Janem Smilem z Křemže „ se často zapojovala i posádka hradu Velešín“. Toto nepřátelství bylo ukončeno v roce 1447 násilnou smrtí Jana Smila z Křemže.
Jak jsem již napsal, 13. listopadu 1451 se Oldřich II. z Rožmberka za nejasných okolností vzdal vladařství nad rodovou doménou ve prospěch synů, „ale dále zasahoval do jejich vlády“. Jeho nejstarší syn, Jindřich IV. z Rožmberka, pokračoval v opoziční politice svého otce proti Jiřímu z Poděbrad a v roce 1456 se zúčastnil tažení krále Ladislava Pohrobka proti Turkům. Při návratu z tažení se nakazil morem a zemřel ve Vídni. Za krátkého panování Jindřicha IV. z Rožmberka byl purkrabím na hradě Velešín Jindřich z Ratibořic. Po Jindřichovi IV. z Rožmberka zůstala vdova Anežka, dcera Jana ze Schaunberka, dlouholetého hornorakouského přítele Oldřicha II. z Rožmberka. Václav Březan sice píše, že „Jindřich s ní zplodil dítky,“ ale tato informace je neověřená. Jako vdovský statek dostala Anežka navrácený Rožmberk místo původně jí zapsaných Nových Hradů a Velešína.
V lednu 1457 převzal po smrti svého staršího bratra správu rožmberského dominia Jan II. z Rožmberka, který je též historiky nazýván „Pokojný“, který 2. března 1458 volil kališníka Jiřího z Poděbrad českým králem. Svou roli rozhodně sehrál rožmberský dluh u Jiřího z Poděbrad ve výši 10.666 kop českých grošů, což bylo šestnáct tisíc dukátů. Za vlády Jana II. z Rožmberka se jako purkrabí na hradě Velešín postupně vystřídali Erazim z Michnic, Kunaš z Machovic, Mikuláš Sedlecký Jan Puklic ze Vztuh a Mikuláš Hříbě. Jak píše August Sedláček „Tento pána svého v úřadě přečkal, neb zemřel toho roku 8. listopadu, jak někteří praví, na morovou ránu“. Bohumír Němec napsal , že „s Janem odešel z tohoto světa pravděpodobně jediný rožmberský vladař, pro kterého znamenal určitý morální kredit více než politická moc“.
Jan II. z Rožmberka uzavřel v roce 1454 sňatek s Annou kněžnou Hlohovskou. Z tohoto manželství vzešlo celkem deset dětí, z toho se tři synové stali postupně vladaři rožmberského dominia. Nástupcem Jana II. Z Rožmberka se stal jeho nejstarší syn Jindřich V. z Rožmberka. Když se ujal své krátké vlády bylo mu šestnáct let. Již 24. srpna 1475 však postoupil vladařství svému mladšímu bratru Vokovi II. z Rožmberka a stáhl se do ústraní na hrad Rožmberk. Důvodem rezignace se stala jistá duševní porucha nebo nevyzrálost. Vok II. Z Rožmberka se narodil 18. července 1459, a tak mu bylo v roce 1475 také pouhých šestnáct let.
Ze smlouvy z 2. ledna 1476, sepsané mezi Vokem II. Z Rožmberka a purkrabím Oldřichem ze Dvora se dovídáme, že na hradě „ byli dva jezdci, osm střelců i s družinou dělnou“. Sám purkrabí Oldřich ze Dvora byl jedním ze dvou jezdců Na správu hradu dostával ročně padesát kop ve dvou splátkách a k tomu „jisté požitky z panství“. Z požitků je jmenovitě vyjmenováno pět kop od ženců, dvě kopy od řeky, deset grošů úroku na mlýně, 50 věder žita a stejný počet věder ovsa ze vsí Valtířov a Štiptuně, pastevní oves z Velešína a ze vsí „ což ho bylo, druhdy více, druhdy méně a po každém vědru ovsa slepici, osm kur ze Skalin, dva slady ječmene a dva pšeničné z Netřebic, sýry o letnicích ze Stropnice, a to od každé krávy jeden. Z těchto sýrů však purkmistr Oldřich ze dvora musel dát třetinu faráři z Velešína. Také ze Štiptuně dostával sýry. Purkrabí Oldřich ze dvorce obdělával „popluží hradové a ratajské a důchody si ponechával. V Netřebicích měl lovy zaječí a když tu lovil, „povinen byl rychtář dávati stravu lovcům a sedláci dávali volavce, když přišel pulkrabě na čižbu“. Purkrabí měl dostatek luk a poddaní na nich robotovali. „Sekali, seno sušili a na hrad vozili“.
Vok II. z Rožmberka byl posledním vladařem na hradě Velešín. „Nákladní vydržování stavení hradských a chování úředníkův a čeledi přiměly zajisté pana Voka, aby hrad zdejší opustil, hospodářství při městečku rozprodal a důchody ostatní úřadu Novohradskému podřídil“. Naposledy je znám purkrabí hradu Velešín Oldřich ze dvorce, připomínán 12. února 1487 v listině kláštera Vyšší Brod. V tuto dobu asi začalo opuštění hradu. Světecký ve svých pamětech pro opuštění hradu Velešín uvádí již rok 1480.V přiznání k zemským deskám, jež učinil roku 1541 Petr V. z Rožmberka je uvedeno na panství Nové Hrady „Velešín zámek pustý“. A v roce 1513 je v registrech panství Nové Hrady uvedeno „tvrz zbořená u Velešína, kdež ještě nemálo zdí se spatřuje a v spanilých místech a položení“.
August Sedláček popisuje cestu z Velešína na hrad Velešín na přelomu 19. a 20. století takto: „Latránem se jde napřed zvolna, potom prudce k řece Malši, kdež stojí mlýn Pflengrů a dvorec selský řečený u Moravců. Nad nimi přes řeku spatřují se na skalách poslední a nepatrné zbytky hradu Velešína. Řeka Malše kroutí se tu mezi travnatými a lesnatými stráněmi okolo ostroh vysokého a skalnatého, který se k severozápadu zplošťuje a zvolna v pole a louky snižuje. Zakladatel hradu vybral si nejužší a nejstrmější část ostrohu, oddělil ji od dotčených polí příkopem a rozšířiv rokli, kterou jest ostroh na druhé straně prorván, utvořil si hrad neveliký sice, ale velmi pevný.
Stará cesta ke hradu šla od „ovčích lávek“ otáčkou zvolna až k dotčenému příkopu posud dosti hlubokému. Za ním byl ještě jeden příkop do polokruhu a mezi oběma násep, jehož země již dávno do obou příkopů se svezla. Přes ně jelo se dřevěným mostem a potom po zvoditém mostě až ke předhradí. Zde lze rozeznati pouze základy čtverhranného stavení, z něhož se tuším zvoditý most spouštěl, a na onom konci předhradí věž čtverhrannou, z níž se šlo po druhém mostě a nad příkopem třetím k zadnímu hradu. Hrad byl malý, podoby vejčité, na jeho jihovýchodním konci spatřuje se kus hrubé okrouhlé věže, jediný to patrný zbytek bývalého hradu. Věž tato stála na nejvyšším místě hradiště a majíc kdysi zdi hrubé a znamenitou výšku, byla na hradě přední pevností, anobrž posledním útulkem obráncův, bylo-li již vše ostatní ztraceno. Způsob ten, že skládal hrad toliko z věže a hradby, jest velmi starý a poukazuje na založení v 13. věku. Tuším však, že hrad byl postaven později než městečko Velešín“.