Holkovská Weselka
Bývalý formanský hostinec, vystavěný se vší pravděpodobností po třicetileté válce ve druhé polovině 17. století, je zanesen pod názvem Weselka v katastrální mapě z roku 1828 a měl číslo popisné osm. V tu dobu, nejméně rok, byla Weselka přepřažní stanicí na trati koňské železnice České Budějovice-Linz. Byla dvě a půl míle od začátku železnice v Č. Budějovicích. Pro ty, kteří si nedovedou představit 2,5 míle, tak uvádím, že to bylo 19,9 km. Myslím, že nemusím uvádět, že formanská hospoda a později přepřahací stanice je na křižovatce silnic z Velešína do Českých Budějovic a z Římova do Českého Krumlova.
Zatím co všechny ostatní přepřažní budovy na koňské železnici Č. Budějovice-Linz se stavěly jako „novostavby,“ v Holkově se Císařsko královská první privilegovaná železniční společnost rozhodla využít již existující objekt formanského hostince. Je zajímavé, že Weselka nikdy nebyla majetkem železniční společnosti. Holkovská přepřažní stanice byla pravděpodobně první stanicí na celé trati, která byla zprovozněna. V okolí Holkova byla stavěna „koňka“ v roce 1826 a zkušební provoz ve dnech 7. a 8. září 1827 měl přestávku a přepřahání koní právě v Holkově. Až do roku 1872 se „cestující koněspřežky občerstvovali dobrým pivem i jídlem a nabírali síly před další cestou ve vozech po kolejích“.
Cestmistr a drážní strážník bydleli přímo v hostinci a pronajatá kancelář měla vstup bočním schodištěm. Drážní strážník se nesměl vzdálit od drážního objektu, pouze v neděli a ve svátek směl navštívit mši svatou. Jeho měsíční mzda byla dvanáct zlatých a byl podřízen cestmistrovi, který prováděl pravidelnou kontrolu v úseku jedné míle, tedy zhruba 7,5 km. Na údržbu tratě dohlížel v Holkově inženýr Tomsa, který měl roční plat osm set zlatých. Podléhali mu nejen cestmistr a strážník, ale i kovář a kolář. V holkovské stanici byl i expeditor, který měl na starosti provozní a komerční záležitosti. Jemu „k ruce“ byli stájník. Kočí nebyli zaměstnanci železnice, ale zaměstnanci pachtýře českobudějovického podnikatele Vojtěcha Lanny. Teprve od roku 1846, kdy železniční společnost převzala připřežní službu do vlastní režie, stali se i kočí stálými zaměstnanci.
Hostinec Weselka měl vlastní stáje, které z počátku sloužily pro ustájení koní. Stáje však nedostačovaly kapacitně a navíc i nadále sloužily formanům. Proto musely být přistavěny nové stáje s kapacitou čtyřiceti koní. Ivo Hajn uvádí, že „nevíme, jestli byla u stájí postavena kovárna nebo jiné dílny.“ Se vší pravděpodobností však nejméně kovárna musela být u formanského hostince již před rokem 1826. V blízkosti přepřahací stanice byla i „výhybna pro dvacet vozů“, která umožňovala plynulý provoz oběma směry.
Koně z Holkova „pendlovali“ na úseku tratě mezi Holkovem a Bujanovem. Úsek z Č. Budějovic do Holkova a zpět absolvovali koně z Č. Budějovic. Jeden kůň dokázal na koňské železnici utáhnout asi 5.600 kg, což bylo sto vídeňských centů a denně absolvoval úsek dlouhý zhruba 45 km (šest mil). Původně se vůbec nepočítalo s osobní přepravou, ale nejpozději 26. března 1834 je na trati koňské železnice Č. Budějovice-Linz zavedena osobní přeprava, i když oficielní povolení získala železniční společnost až 10. května 1836.
Největší ránu zasadila „koňka“ formanům a formanská doprava na dálkové silnici Budějovice-Linec, která vedla také přes Velešín, od zahájení provozu koňské železnice v roce 1827 klesla na minimum. Formané se z počátku snažili dopravovat sůl a ostatní zboží „pod cenu“ za 35 centů za vídeňský cent. Úbytek formanů znamenal i pohromu nejen pro formanské hospody, ale i pro řadu dalších řemeslníků. Weselky se to ale netýkalo, ta naopak získala další hosty z osobní přepravy. Problémem bylo kradení pásů kujného železa, které kováři zpracovávali na předměty denní spotřeby. A tak musela 25. června 1833 vyjít vyhláška, kde se slibuje odměna deset zlatých tomu, kdo vyzradí „zloděje šínů neb jakéhokoliv svévolného škůdce železnokolejní silnice“. Kolem roku 1950 převzalo Weselku zemědělské družstvo a hostinec byl zrušen. V současné době se snaží o záchranu Weselky manželé Karel a Václava Benešovi.