Velešínský znak
Podobně jako všechna významnější lidská sídla se i Velešín honosí městským znakem. A nemá se za co stydět - vždyť součásti opevnění spatřujeme i ve znacích mnohem slavnějších měst.
Symboly opevňovacích zařízení v městském znaku nalézáme zpravidla u míst kdysi hrazených. Ve světle tohoto faktu vyznívá velešínský znak jako jeden ze dvou důkazů pro tvrzení, že i naše obec byla ve středověku obehnána hradbami. (Druhým "dokladem" je starý název místa, kde se rozdělují silnice na Č. Krumlov a na Kaplici. Pamětníci si jistě vzpomenou, že se tento prostor pojmenovával "za Švestkovskou branou").
Svůj znak Velešín získal pravděpodobně v roce 1391, současně s povýšením na městečko. Nejstaršími doklady jsou však až otisky dvou typů pečetidel (lišících se velikostí) ze 16. století.
Podoba znaku: na modrém štítě (podkladu) stojí stříbrná, z kvádrů budovaná otevřená brána bez vrat. Nad vstupním otvorem se nacházejí dvě okrouhlé střílny. Nízká červená valbová střecha brány je ozdobena dvěma zlatými makovicemi. Po obou stranách brány stojí dva zlaté hrotité kůly s hnědými pruty proplétané palisády (haťového plotu). Nad branou se v poli štítu nachází zlatá pětilistá růže s červeným semeníkem (středem) a zelenými kališními lístky. V 19. století se ještě někdy jako novotvar přidával zelený trávník, občas doplněný silnicí ústící do brány. Přibližně před sto lety znak nabyl oválné podoby a byl zasazen do ornamentální kartuše barokních tvarů, avšak nadále se užívá několika různých podob znaku (nejčastěji užívanou verzí je právě onen ovál v kartuši). Takovýto znak se nachází i na čelní stěně radnice (tento bronzový znak vážící 91,5 kg byl zhotoven firmou A. Lopatář, slévárna kovů v Č. Budějovicích a 7. 1. 1927 připevněn na stěnu radnice).
Z barev znaku se pak odvozuje podoba velešínského praporu. Ten se však neužívá, protože pokusy o jeho zavedení vždy ztroskotaly na naprostém nezájmu. Obecní prapor Velešína se měl skládat ze tří podélných barevných pruhů stejné šíře v tomto pořadí (shora dolů): pruh modrý, pod ním žlutý a nejníže bílý.
DVĚ KNIHY O VELEŠÍNĚ (R. Jandová, M. Holakovský)