logo velesin

archiv trebon

Velešinské pověsti

Jak jistě víte, milí čtenáři, píši o Velešíně, seznamuji Vás s pověstmi, které jsem získala právě od přátel tohoto města. Mezi všemi zajímavostmi bylo takové zvláštní povídání. Bylo mi to předáno s tím, že já si už poradím a něco z toho vezmu, napíši a předložím čtenářům. Když jsem si to ale přečetla, pak jsem si řekla, že by bylo přímo barbarské, kdybych na tom něco upravovala nebo dokonce přepisovala k obrazu svému. Je to vyprávění pana Korbela. Je vidět, že mi z něho možná dříve či později vyroste dokonce slušný konkurent! To ale necháme budoucnosti. Přeji Vám hezký zážitek při čtení tohoto článku. 

Tak už je to tady! Loni se začalo pár lidí scházet a z jejich „potlachů“ vzešlo založení Společnosti přátel města Velešína. Krátce nato se začala po dlouhých letech zase objevovat! Kdo? No, přece dávno spící, a jak jsme se domnívali, zapomenutá strašidla. Již předloni, když několik milců velešínského hradu nocovalo 31. 12 v hradním příkopu, to začalo. Kolem půlnoci se ozvalo shora z ostrohu podivné chraplavé chechtání. První domněnka, že to blbnou kamarádi z druhé party, co měli přijít později, se nepotvrdila. Nikdo nepřišel! Nezbylo, než hledat jinde. Řekli si, že „se ozvala cikánka zazděná kdysi v hradbách“. U toho zůstalo. Nó, - já tedy né, že bych byl velkým odborníkem na tyhle jevy, domnívám se ale, že to byl hejkal, kterého poněkud hlučnější společnost probudila ze zimního spánku. Ostatně, které takové místo nemá svého hejkala? Nedávno jsem sice slyšel v rozhlase nějakého vědátora, co nás, posluchače, seznamoval s nějakou sovou (pustovkou, či co) a ta se také prý tak chechtá! Ale znáte vědce. Chtějí všechno vysvětlit a každou legraci zkazit! Houby pustovka, hejkal to byl!

Ale k našemu tématu. Na podzim, když napadl první sníh, šel synek jednoho našeho kolegy ze Společnosti na procházku k Plaňáku. A co nevidí!? Za řekou (pro mě je to stále řeka, byť dočasně poněkud zbytnělá – nebo si někdo z nás dovede představit přehradu za tisíc let? Já ne, řeku ano!) na svahu pod hradem problikávající ztemnělým večerem dvě světélka. Když o tom doma vyprávěl, byla zpráva hned předána dál. A tak se jeden člen Společnosti hned druhý den chutě vypravil na průzkum. Tentokrát ale z opačné strany od hradu. Ve stráni, v těžko dostupném místě našel březový křížek a u něj dvě vyhořelé lampičky. Na několik dní starém sněhu nebylo stopy po lidské přítomnosti. Jak se později ukázalo, křížek tam stojí snad pětatřicet let. Březový! A to už je záhada! Ale kdo zapálil lampičky? No, a další problém. Byl jsem svědkem, jak jedna důvěryhodná paní od přehrady vyprávěla, co viděla při večerním návratu z práce. Na protější stráni pod hradem se pohybovala čtyři světýlka. Nejdřív myslela, že to letí nízko letadlo, však víte, - to cvičné, blikající, co tu občas létá! Jenže, nic neletělo! Světélka byla opravdu ve svahu a ne před ním! Co dodat? Věc se stále zkoumá!

Různých pověstí a zkazek o strašidlech a strašidelných příhodách je kolem hradu i podhradí mnoho. Snad se najde čas, abychom se s nimi seznámili na stránkách zpravodaje.

A ještě poznámka. Proč se strašidla zjevují zrovna Velešákům? No, to je přece jasné! Strašidla nevědí, že kdysi nějaký strejc přidělil hrad do katastru Svatého Jána. Ostatně v době jejich slávy na tom kopci nestála ani kaplička otce Rizenschopfa, natož Svatý Ján. Je to totiž strašně dávno!

Tolik vyprávění pana Z. Korbela.