logo velesin

archiv trebon

Pověst o starém mlýnu

Kristýnka žala trávu, činila se, aby už byla hotová. Pomalu bude večer a ona už chtěla být co nejdříve doma. Nažnutou trávu nandala do nůše, zasekla do ní srp a vše zajistila plachtou. Nacvičeným pohybem si nůši hodila na záda a už šla z louky k cestě, která vedla ke starému mlýnu u Velešína. Nikdy nikoho zde nepotkala. Dnes však po stejné cestě šel vysloužilý voják. Usmíval se na ni a zvolal: „Kampak, panenko, jdeš s tou trávou?“

mlýn

Kristýnka se zastavila, podívala se na vojáka, a když zjistila, že od něho jí žádné nebezpečí nehrozí, řekla: „Kampak jinam, než domů. Támhle je mlýn a to je můj domov.“ Při těch slovech ukázala na mlýn.

Voják se usmál a řekl: „Pak máme stejnou cestu. Jdeš-li domů, a je-li tvůj otec mlynář, nemůžeš být nikdo jiný než Kristýnka! Že mám pravdu?“

Kristýnku to vše zaskočilo. Nadhodila si nůši na zádech a při tom se pozorněji podívala na vysloužilého vojáka. Zkoumala jeho tvář. Ty oči už někde viděla, ale kde to jen bylo? Ta tvář jí byla tak povědomá, jen si nemohla vzpomenout. Černé oči, nos a pod ním knírek, teď už prokvetlý bílými nitkami, zrovna tak vlasy měly stejnou ozdobu babího léta. Najednou si vybavila obrázek, který visel na stěně doma ve mlýně. To snad není ani možné! Vždyť rodiče svého syna už dávno oplakali, a on se teď vrací domů. Nikdo jiný to nemůže být, jenom její bratr Tomáš. V tu chvíli shodila nůši na zem a vrhla se do náruče svého bratra s výkřikem: „Tomáši, ty ses vrátil! To je moc dobře. To uděláš radost rodičům! Pojď, jenom pojď domů!“

Tomáš ale řekl: „Víš, Kristýnko, celou dobu, co jsem byl pryč na vojně, šetřil jsem. Ze žoldu jsem téměř nic neutrácel, nepil, jenom šetřil, abych něco přinesl domů. A mám slušnou sumu za ta léta. Opatroval jsem ji jako oko v hlavě, a teď ji chci dát rodičům, aby mohli opravit mlýn. A že si o to říká, to je vidět na první pohled. Jenom o jedno tě prosím, neříkej jim nic, přeji si, aby mě poznali sami. A když se jim to nepovede, dvacet let je přece jen dlouhá doba, nechám se jim poznat zítra sám. Bude to pro všechny velké překvapení! Co na to říkáš?“

Kristýnku jeho záměr nadchnul. Řekla: „Neboj se Tomáši, já tě neprozradím, nemohu přece pokazit rodičům tak příjemné překvapení.“

„Tak jsme domluveni. A co ty, Kristýnko, ještě nejsi vdaná?
Dívka zčervenala. Skousla si rty, sklonila se k nůši, hodila si ji na záda a řekla: „Tomáši, jen se rozhlédni, kdo by chtěl dceru z rozpadlého mlýna?“

„Teď se to všechno změní, a uvidíš, jak se budou hlásit ženiši, až se mlýn zase opraví!“

Kristýnka se usmála a už běžela po cestě domů, do mlýna. Zanedlouho za ní dorazil i Tomáš. Poprosil o jídlo i nocleh. Mlynář ho pozval ke stolu a všichni tiše jedli. Nikdo se na nic neptal. Po večeři šla ještě Kristýnka po nějaké práci a pak hned do své komůrky spát. Moc se těšila na ráno a na překvapení rodičů, až se jim Tomáš nechá poznat, a hlavně na to, že má ve svém chlebníčku našetřené peníze, které se dají použít na opravu mlýna. S touto myšlenkou také usnula zdravým, tvrdým spánkem.

Dole ve světnici se ještě bavil mlynář s vojákem. Mluvili spolu o všem. Mlynářka mezitím uklízela nádobí, a když byla hotová, také si ke stolu přisedla. Na tuto chvíli čekal Tomáš. Vytáhl z vaku svůj chlebníček, v němž byl plátěný pytlíček plný peněz, a to jak bankocetlí, tak i zlatých mincí. Bylo toho opravdu hodně. Řekl: „Poctivě jsem k těmto penězům přišel. Šetřil jsem je ze žoldu. Nic zbytečně jsem neutrácel. A proto bych vás, pane otče, poprosil, abyste mi je schoval, aby se mi neztratily. Teď už si půjdu lehnout.“

Oba, jak mlynářka, tak i mlynář byli jako omámeni, když viděli tolik peněz. Co všechno by se dalo za ně pořídit. Snad proto nechtěli, aby voják nespal s chasou, a proto mu mlynářka ustlala v pokoji svého syna. Ten se už stejně nevrátí. Kdoví, kde skončil! Tak proč mu neposkytnout tady nocleh.

Tomáš byl nesmírně šťastný, jeho pokoj byl celkem nezměněný. Byl tam i jeho obrázek z let, kdy byl ještě mladý než narukoval na vojnu. Všechno hladil pohledem, a bylo mu neskonale sladce. Byl zase doma. Někdy v to vůbec nedoufal. Jak je vidět, vojenský tvrdý život mu vepsal do tváře zcela jinou podobu, když ho ani rodiče nemohou hned napoprvé poznat. O to větší a příjemnější bude jejich překvapení, až se jim zítra dá poznat. Ulehnul do své postele a jeho poslední myšlenka byla na ráno, na šťastné ráno! Tvrdě usnul.

Dole ve světnici seděl mlynář a vedle něho mlynářka. Oba byli v hlubokém zamyšlení. Mlynářce se vůbec nelíbilo, že zítra musí ty peníze tomu vojákovi, nějakému neznámému vysloužilci, zase dát! Vždyť oni by je tolik potřebovali, opravil by se mlýn, a bylo by všechno zase v pořádku! Dokonce by na to mohli najmout lidi, nemuseli by to odřít sami! Bohužel stejné myšlenky měl i mlynář! Touha po penězích, které patřily vojákovi, nějakému starému vysloužilci, který možná zběhl z armády, a má tolik peněz! Kdovíjak k nim přišel? Že si je poctivě šetřil ze žoldu? Tomu se přece nedá ani uvěřit. Možná někoho okradl, a teď si bude užívat a má vystaráno do konce svého života. Ale co oni? Celý život jenom dřeli, a přesto se jim nevede tak, jak by mělo!

V hlavách mlynáře i mlynářky uzrál šílený plán. Ty peníze budou jejich. Je to tak snadné. Stačí se vojáka zbavit! Bylo to opravdu snadné. Stačil k tomu provaz a tiché kroky se přiblížily ke světnici Tomáše. Klika se tiše otevřela, a proč také ne? Vždyť Tomáš je konečně doma, kde mu přece žádné nebezpečí nehrozí, tak proč zamykat?

Spal tak klidným spánkem, a přece ho navštívila noční můra. Dvě postavy se nad ním sklánějí, obtáčejí mu provaz kolem krku a chtějí ho zabít. Z tohoto zlého snu se určitě co nejdříve probudí. A noční můra je opravdu velmi zlá, v těch postavách, kteří ho zabíjejí, poznává své vlastní rodiče. Smyčka se utáhla, a Tomáš už nemohl zvolat: „Maminko, tatínku, proč?“

Mlynář s mlynářkou nesou mrtvé tělo zabalené v prostěradle k řece Malši, nesou ho tam, kde je silnější proud, aby tělo neznámého vojáka odnesl někam hodně daleko. Zapomněli na jediné! Na provaz na krku! Temné žbluňknutí jako by probudilo sýčka, protože se ozvalo jeho táhlé volání. Mlynář s mlynářkou se vrací domů. Teď tedy budou na tom lépe, budou mít peníze a budou moci opravit mlýn! Ale radost se nějak nedostavuje. Po zlém činu se náhle hlásí svědomí. Budou muset s tím vším žít až do konce života. Ale oni ty peníze potřebují, a to je pro ně teď hlavní věcí!

Raní kohoutí zakokrhání ohlašuje nový den. Kristýnka se probudila do krásného dne. Sluníčko jí svítí do světnice. Moc se těší na překvapené rodiče i na Tomáše. Rychle se oblékne, u pumpy se umyje a hned vletí do světnice. Tam už mlynářka připravuje snídani. Mlynář sedí zamyšlený u stolu. Přece jen svědomí se ozývá. Jen Kristýnka je veselá. Zeptá se: „Už se probudil ten vysloužilý voják? Také mu, maminko, připravujete snídani?“ Přitom se usmívá.

„Ten už brzy ráno odešel,“ odpovídá mlynář.

Ani to Kristýnku nerozesmutní, protože řekne: „Já vím, kam odešel! No, přece do lesa na hříbky, abys mu, maminko, uvařila tu dobrou houbovou polévku, kterou má tak rád!“

„O čem to mluvíš, Kristýnko?“ ptá se mlynář.

„No, přece o Tomášovi, vašem synovi, který se včera vrátil z vojny i s naspořenými penězi, aby mohl opravit mlýn a vám pomoci a ujmout se živnosti. Abyste mohli odpočívat a prožít důstojné stáří. Tak mi to včera večer říkal, když jsem se s ním setkala na cestě, když jsem šla s nůší trávy. Léta strádání na vojně ho hodně poznamenala, takže jste ho nemohli tak rychle poznat, ale on se těšil, že vás dneska překvapí. A jak je vidět, tak se mu to povedlo! Před polednem je tu i s košíkem hříbků. Už se těším na tvoji polévku, maminko. Teď už musím jít po své práci!“ A Kristýnka po těchto slovech hned odešla. Vůbec ve svém radostném opojení si nevšimla, že její maminka stojí u plotny celá bílá a otec sedící u stolu má najednou hlavu v dlaních.

Sotva Kristýnka odešla, oba manželé se podívali na sebe a jejich tváře byly bělejší než stěny kuchyně. Hned nato mlynář vstal, aniž cokoliv řekl, odešel ze světnice. Najednou věděl, co má udělat! Vzal život svému vlastnímu synovi. Ve spáncích mu tepala krev a jeho svědomí se zle ozývalo. Každým krokem slyšel jeho hlas, který křičel: „Zabils vlastního syna! A pro co? Pro peníze!“ Jako ve snách šel a slyšel své vlastní svědomí. Připomnělo mu to táhlé volání sýčka v noci, když mrtvé tělo jeho syna žbluňklo do vody. Brzy bude po všem. Byl ve stodole. Už zase vázal smyčku a jde mu to rychle! Tentokrát však pro sebe. Poslední jeho myšlenky, než se zhoupnul, byly: „Už jdu synáčku za tebou a dobrý bože odpusť mi ten nejtěžší hřích!“ Povedlo se mu to hned napoprvé. Zlomil si vaz.

Mlynářka stála u plotny a jen stěží jí všechno docházelo. Peníze jejího vlastního syna jsou v koutě almary a ona byla tak zlá a chamtivá, že se odhodlala jenom kvůli nim zabít! A byl to její synáček, kterého porodila, chovala v náruči, učila mluvit, a měla radost z jeho pokroků. Kolikrát jen si zaplakala, když se z vojny nevracel. Bylo to už dvacet let, co odešel. A když se vrátil, tak … Dál už nemohla myslet! To, co nachystala vlastnímu synovi, musí i ona sama prožít. A také ona odešla ze světnice. Věděla, kam má jít. Šla k řece, tam, kde je nejsilnější proud. Prý kdesi dole je vír, který nešťastníky vtáhne do hloubky a už nemají šanci se zachránit! Stála na místě, kam spolu s mlynářem vhodili už mrtvé tělo svého syna. Teď tam musí skočit i ona, za ním, za synáčkem, kterého nepoznala. I ona si vybavila táhlé volání sýčka, který jí vyčítal, že je špatná máma, když nepozná svého syna, svou krev! Léta přece nic neznamenají! Ale neměla to vůbec udělat, i kdyby se jednalo o nějakého cizího člověka, vysloužilého vojáka, který jim věřil a dal si své peníze k nim do úschovy! A oni ho za to zabili!!! Stačil jeden krok do prázdna, voda ji zahučela v uších a pálila v nose, ale ona se nebránila. Je to zasloužený trest! Bože odpusť!

Dopoledne pro Kristýnku uběhlo jako voda v řece v pilné práci. Už se těšila na setkání s Tomášem a překvapenými rodiči, ale také na oblíbenou Tomášovu houbovou polévku.

Se zpěvem doslova vlétla do světnice. A všechno najednou bylo jinak. Nikde nikdo, studená plotna. Nebyli tu rodiče, ale ani Tomáš. Se zachmuřenou tváří se posadila ke stolu a neuměla si nic vysvětlit. Dveře se náhle otevřely a v nich stál čeledín Michael. Byl velmi rozpačitý. V rukách mačkal čepici a díval se na Kristýnku. Nedostávalo se mu slov.

Kristýnka na něho promluvila a zeptala se: „Stalo se něco, že tam tak stojíš a nic neříkáš?“ Jeho pohled ji vyděsil. Dále naléhala: „Pověz, Michaeli, co se, proboha, přihodilo?“

„Slečno Kristýnko, je mi to opravdu hodně líto, ale našli jsme vašeho tatínka oběšeného ve stodole. Už jsme ho nemohli zachránit. Je mrtvý!“

Pro Kristýnku to byla velká rána. Den po pohřbu otce vyplavila řeka Malše dvě těla. Jedno patřilo mlynářce a druhé bylo Tomášovo. Nešťastná Kristýnka se musela postarat i o pohřeb matky, kterou pochovala k otci. Jen Tomáše nechala pochovat dál od obou rodičů, neboť tak jí to přikazoval provaz obtočený kolem jeho krku. Po několika dnech, kdy se rozhodovala, co bude dělat dál a při úklidu v koutě jedné skříně našla Tomášův chlebníček a uvnitř byl plátěný pytlíček s mnoha penězi. Musela by být hodně hloupá, kdyby si vše, co se stalo nedala do hrozných souvislostí. Bolestný šrám na duši, že je dcerou vrahů jejího bratra bude muset nést do konce života. Tížilo ji svědomí, že přistoupila na Tomášovu hru, neprozradit ho rodičům. Vyčítat si to bude do smrti, protože si bláhová myslela, že by mu tak zachránila život. Mlýn prodala za hodně málo, ale na tom jí vůbec nezáleželo. Jen ty Tomášovy peníze ji pálily v rukou, a proto se rozhodla je očistit tím, že je dá na dobročinné účely. Po tomto činu se jí hodně ulevilo, jako by ji Tomáš její čin z věčnosti schválil. Bůh ji pomůže a ukáže jí cestu, kam se má odebrat, protože tady nechává velmi zlé vzpomínky a velkou bolest. Kam odešla se neví, ani nejsou známy další Kristýnčiny osudy.

Nadepsala jsem celé vyprávění jako pověst, ale je to prý pravdivý příběh, což je bohužel horší.