logo velesin

archiv trebon

O pyšné mlynářově dceři a čertu

Kolem řeky je vždy dost mlýnů. Jinak tomu nebylo ani u Velešína na řece Malši. Klapávalo jich tam hned několik. To vše mělo jeden nepsaný zákon, a sice každý mlynář věděl, že všichni chtějí žít a tedy i mlít obilí na mouku. Každý měl vždy stanovenou dobu na mletí a také si mohl do náhonu pustit dosti vody. Pak zase uvolnil stavidla, aby mohl mlít ten nejbližší po něm na toku řeky. Tak to vždy platilo a bylo všem dobře. Minule jsme si vyprávěli o jednom z nich. Dnešní povídání je tak trochu jiné, dá se říci, téměř pohádkové, ale co je na tom pravdy, posuďte sami.

V jednom mlýně žil mlynář s mlynářkou dost šťastně. Oba očekávali radostnou událost. Čekali děťátko. Mlynář si přál syna, mlynářka zase dceru. Už měla pro ni nachystané všechno, dokonce i jméno. Bůh vyplnil přání mlynářce a narodila se holčička. Dala jí jméno Gerta. Byla už od útlého dětství nesmírně krásná. Pochopitelně, že si také všechno vydobyla a velmi snadno. Její hezká tvářička každého okouzlila. Tak se stalo to, že jí rodiče všechno odpouštěli a ona to brala jako samozřejmost. Kromě krásy jí dal Bůh, bohužel, do vínku také pýchu! Rostla do krásy, ale do takové zvláštní. Svoji chybu rodiče poznali až hodně pozdě, kdy už se mladý člověk jen těžko napravuje. Nemusela ani moc pracovat, nemusela o nic jako dítě bojovat a vše dostávala nezaslouženě. Měla ráda krásné šaty, šperky a všechno jí rodiče dovolili, protože na to měli. To podporovalo její pýchu. Myslela si, že jí to půjde tak dobře pořád. Měla ráda, když se jí někdo kořil, sama nikdy jako první nepozdravila, naopak čekala na pozdrav a velmi ráda dělala, že neslyší. Prostě na pozdrav neodpověděla. A všechno jí procházelo, protože jen málokdo si chtěl mlynáře nebo mlynářku rozhněvat, protože oba byli dobří a pomáhali všude, kde bylo třeba. A Gerta rostla do krásy, ale také jako dříví v lese. Dělala si jen to, co chtěla. Až jednou…

Až jednou se šla procházet do okolí mlýna. Bylo to k večeru, když na úzké cestičce šla proti ní stařenka s plnou nůší trávy. Gerta se pyšně postavila doprostřed, dala ruce v bok a čekala. I stařenka se zastavila. Dívala se na Gertu a řekla: „Děvenko, buď tak dobrá a ustup mi z cesty, abych mohla projít!“ Tu se Gerta rozesmála a řekla: „Ta cesta patří k mlýnu, já jsem na svém, a proto neustoupím! Musíš mě obejít!“

Stařenka se na ni podívala zvláštním pohledem, v němž bylo něco zvláštního, varujícího. Užuž chtěla Gerta ustoupit, aby mohla stařenka projít, ale její pýcha byla větší a napověděla, aby to neudělala! A tak Gerta stála dál a čekala, co babička udělá. Ta udělala pár kroků do trávníku, aby pyšnou dívku obešla. Ale v trávě byl dolík, do kterého jí vklouzla noha a stařenka zavrávorala a nakonec upadla i s nůší na zem. Opět se podívala na Gertu oním zvláštním pohledem, nebyla v něm prosba o pomoc, ale cosi zvláštního, co dívku fascinovalo. Kdesi v nitru se jí ozval hlas, aby stařence pomohla vstát, ale její pýcha ji to opět nedovolila. Dokonce se Gerta rozesmála nad nešikovností staré babky, jak jí v duchu nazvala. Stařenka přece jen vstala, starýma vrásčitýma rukama sbírala trávu, která se jí z nůše rozsypala. Nic při tom neříkala, jen se činila, aby byla co nejdříve s touto prací hotova. Dala si nůši na záda. Vyšla z trávníku na cestu a otočila se na Gertu, která se už nesmála. Jen tam tak stála a pozorovala stařenku. Ta se opět na ni dívala svým zvláštním pohledem, který cosi říkal, jen Gerta nevěděla, co to znamená. Nebo to nechtěla vědět její pýcha? Nebyl to vůbec pohled vyčítavý, ale takový… A Gerta nerozuměla! Stařenka řekla: „Jsi opravdu hezká! Ale když s krásou nekráčí ruku v ruce pokora, je to krása chladná! Přijde čas a všechno zvíš! Přejdou léta, krása odejde a budeš mít vrásčitou tvář! Život tě už naučí!“ Otočila se a Gerta se za ní dívala a bylo jí poprvé nějak divně u srdce, ale jenom chvíli! Pustila to z hlavy!

Tu noc však nespala tak bezstarostně jako jindy. Pořád se jí ve snech zjevovala stařenka a ten její zvláštní pohled. Ráno ale bylo všechno zase jiné, dále se chovala stejně a z toho ani trochu neslevila. Až jednou…

Jednou do mlýna přijel kočí s obilím a zrovna v tu chvíli se mu zlámalo kolo na voze. Všichni se mu snažili pomoci, jen Gerta tam stála a dívala se a bavila, jak jim to nejde! Kočí se podíval na mlynářovu dceru a zvolal: „Panenko, už si se dost vysmála? Pověz, kde je tu nejbližší kolář, aby mi spravil kolo!“

Gerta se přestala smát. Ve tváři až zčervenala nad tou drzostí, že nějaký kočí se ptá na koláře, snad by chtěl, aby mu ho přivedla? No tohle! Pyšně řekla: „Najdi si ho sám! Já jsem mlynářova dcera!“

„A k tomu hodně pyšná! Na takové se v pekle čerti přímo třesou! Asi už tam máš zamluvené místo! Jen ať si tě už čert odnese! Bude od tebe pokoj!“ řekl rozzlobený kočí a šel hledat do vesnice koláře.

Gerta se nad tou jeho řečí zarazila. A tu se to zase stalo! Vnitřním zrakem viděla zvláštní pohled stařenky! Bylo v něm toho tolik nezodpovězeného, a ona pořád nepřišla na to, co jí tím pohledem chtěla stařenka říct! Bude ji ten okamžik pořád takhle trápit? I nebude! Ona se nedá! A opět promluvila její pýcha, která v jejím srdci, bohužel, měla hluboké kořeny!

A šel čas a Gerta se neměnila. Nezdravila ani neodpovídala na pozdravy a chovala se jinak, než si přáli její rodiče. Na jejich domluvy nedala, a oni už ztráceli sílu i naději, že se jejich dcera někdy změní.

Bylo odpoledne a její maminka bělila prádlo u řeky. Přála si, aby jí její dcera pomáhala, ale ta si ráchala dole u řeky nohy a na nic nedbala. Voda byla studená a večer ji začala bolet hlava. Pomyslela si, že snad kdyby maminku poslechla, nemusela by teď trpět. Cítila, že dostane pořádnou rýmu.

Večer se skláněl nad krajinou a v mlýně ve velké světnici se scházeli všichni k večeři. Posadila se ke stolu i Gerta. Mlynář večeřel nejen s rodinou, ale i s čeledí. Mlynářka nalévala polévku, nakrájela chléb a když se po krátké modlitbě posadila ke stolu, začalo se jíst. Mlžné světlo petrolejové lampy jemně prosvětlilo celou místnost. Všude byl klid a pohoda.

Jen venku se začalo cosi zvláštního dít! Jeden muž jménem Matyáš se rozhodl cosi provést. Věděl, že to není dobré, ale moc si s tím hlavu nedělal. Jeho cesta vedla k mlýnu. Na obloze plul měsíc a hvězdy zářily tak jasně. Najednou Matyáš uslyšel za sebou kroky. Kdo to asi může být? Ohlédl se a spatřil podivného chlapíka. Byl v mysliveckém obleku. Zpod klobouku mu vyčuhovaly černé kudrnaté vlasy, zrovna tak černé oči se dívaly do světa a hrály v nich plamínky veselí, rovný nos a pod ním černý knírek a v jeho úsměvu se zablýskaly bělostné zuby. Matyáš se zeptal: „Kampak vede vaše cesta, pane?“

Myslivec se usmál a řekl: „Tam, kam tvoje, milý brachu! Vím, co chceš udělat! Nezbývá mi nic jiného, než ti k tomu popřát štěstí! Ten kůň, kterého jdeš ukradnout je opravdu velmi dobrý valach! Tak se čiň!“

Matyáš se zděsil toho, co slyšel! Jak může tenhle chlapík vědět, že jde ukrást mlynářovi koně? Nic mu přece neříkal. Nikdy se spolu nepotkali! Jako by v tom byla čertovina! Sotva si tohle pomyslel, hned se myslivec dal do smíchu a řekl: „Správně přemýšlíš! Ano, máš pravdu! Jsem čert! Ale na tom se přece nic nemění. Ty si jdeš pro koně, já zase pro mlynářovu pyšnou dceru. Už toho má na svědomí dost! Musí do pekla! A dnes je ten nejvhodnější den, kdy ji mohu odnést!“

„Co udělala tak hrozného, že propadla peklu?“ ptal se Matyáš.

„To tě, brachu, nemusí zajímat! Ale přece jen ti to řeknu! Je moc pyšná, je už velký seznam jejích hříchů, nezdraví, nikomu nepomáhá, když je někdo v nouzi, tak se mu ještě posmívá, ani na pozdrav neodpovídá! Lidé už ji nemají rádi! To stačí!“

A tak oba šli k mlýnu! Okno do tmy zářilo tak příjemně, že ani čert, ani Matyáš neodolali, aby se nepodívali dovnitř. Tam u stolu právě všichni dojedli, a ještě chvíli chtěli posedět a popovídat. Seděla tam i Gerta. Měla červené oči od rýmy a bolela ji také hlava. Její tvář byla zachmuřená, téměř smutná. A najednou se to stalo! Gerta kýchla, ale nikdo ze sedících neřekl: „Pozdrav Pán Bůh!“ Ani rodiče, ani nikdo z čeledi. Jako by se nic nestalo! Čert se usmál a nahnul se k Matyášovi a řekl: „Tak to vidíš! Už ji nikdo nemá rád, protože ji nikdo na kýchnutí neodpověděl. Má rýmu, a proto mi sem peklo poslalo, abych ji odnesl. Když jí nikdo neřekne ta slova, která já nemohu říct, tak propadne peklu, a já ji mohu odnést! Kýchla poprvé a nikdo nic neřekl. Až to bude potřetí a nikdo nic neřekne, je moje!“

Matyášovi se mlynářova dcera moc líbila. Byla opravdu hezká, zvláště teď, když ji tváře hořely od bolesti hlavy a v očích stál smutek. Bylo mu jí líto. Jeho srdce promluvilo a on se do ní zamiloval. Už ho ani nezajímal mlynářův valach. Musí jí pomoci!

Gerta kýchla, a zase nikdo nic neřekl. Už zbývalo jenom jediné kýchnutí a bude po všem. To přece nemůže dopustit. Gerta se nadechla a kýchla potřetí. Ze tmy se ozval zvláštní teplý hlas: „Pozdrav Pán Bůh!“ Hned nato oblohu rozčísl blesk a zlé zvolání ho doprovázelo: „Tohle jsme si nedomluvili!“ Ale myslivec už neměl žádnou sílu, musel odejít tam, odkud přišel. Zůstal po něm jen pach pekla. Když se vzduch vyčistil, vstal mlynář od stolu a šel k otevřenému oknu, kde zastihnul ohromeného Matyáše. Pozval ho do světnice ke stolu. Mlynářka mu nalila na talíř zbylou polévku. Když se najedl a utřel si ústa, řekl: „Pane otče, nezasloužím si, abyste se se mnou vůbec bavil, raději poděkuji a hned odejdu.“ Pak všem přítomným se přiznal, že šel mlynáři ukrást koně. Vyprávěl i o setkání s čertem. Pak vstal ze židle a chtěl odejít, když tu najednou promluvila Gerta. Její hlas byl najednou jiný. Řekla: „Matyáši, zůstaň! Dovol, abych ti poděkovala, že jsi mne zachránil od pekla! Moc tě prosím, zůstaň!“ Najednou to byla jiná Gerta, než ji všichni znali. Dokázala poprosit, protože jí už přestala radit její pýcha!

Nedlouho nato se v mlýně konala svatba. Kněz svázal ruce štolou, bělostnou jako sníh, Matyáše a Gerty. Léta šla a mnoho se v mlýně změnilo. Gerta se stala maminkou, pak babičkou. Její krásnou tvář zbrázdily vrásky, udělal to její smích i úsměv, který tolik lidem pomáhal. Až jednou…

Jednou šla s nůší trávy po úzké cestičce, která vedla k jejímu mlýnu. Na jednom místě se musela zastavit. I ten dolík tam byl jako tenkrát. Najednou viděla ten okamžik, když babička ležela na zemi, opět tu byl onen zvláštní pohled stařenky, kterým jí chtěla cosi říct! Dnes už věděla, co to bylo za poselství. Jen ji hodně mrzelo, že tenkrát neposlechla svůj vnitřní hlas, který jí napovídal, aby stařence pomohla, a jen ta její pýcha ji od toho odradila! Sama se teď ptala sebe, proč tak neučinila? Proč neposlechla? Najednou ji cosi přinutilo, aby se podívala na oblohu, protože se už smrákalo. Viděla, jak vychází bledý srpek měsíce i hvězdy se už spolu s večernicí začaly jemně třpytit. To nebe bylo tak klidné, a v tom uslyšela tichý zvláštní hlas, jako by to byl hlas oné stařenky. Řekl jí: „Milá děvenko, celým svým životem jsi prokázala, že jsi svůj vnitřní hlas poslechla. Už se tím netrap!“

Gerta najednou ožila. Nůše už nebyla tak těžká a její nohy ji spolehlivě donesly domů. Kolem ní se nakupil houf vnoučátek. Byly to děti jejích dětí. Po večeři je ukládala do postýlek a vyprávěla jim zvláštní pohádku o jedné pyšné princezně i o tom, jak ji vysvobodil princ od pekla. Když děti spaly, ještě je všechny políbila a přikryla. Pak šla spát. Ulehla vedle svého stařečka Matyáše. Už také spal, pohladila ho jemně, aby ho neprobudila, toho svého prince z pohádky. Jediná myšlenka jí vytanula v mysli a byla krásná! Jak málo člověku stačí, aby byl nesmírně šťastný. Konat dobro a ono se k němu tak záhy vrací!