logo velesin

archiv trebon

Josef Vlastimil Kamarýt

nejznámější velešínský rodák 

   V době, kdy se ve Velešíně narodil Josef Kamarýt byl Velešín spíše vesnicí než malým městečkem na samém česko-německém jazykovém pomezí při zemské silnici mezi Českými Budějovicemi a Horním Rakouskem. Velešín měl převážně zemědělský ráz, i když Tereziánský katastr z roku 1757 zde vypočítává 44 řeme­slníků, z toho 5 pekařů a 4 řezníky. Ti měli ve Velešíně od roku 1705 společný cech. Marie Terezie potvrdila Velešínu tři výroční trhy v roce, a to na svátek sv. Josefa, na druhý svátek svatodušní a na sv. Havla. v roce 1780 ve Velešíně otevřel Alois Klein první obchod se smíšeným zbožím a na Malši se plavilo pole­nové dříví i vory. 

Josef Kamarýt se narodil 20. nebo 21. ledna 1797 ve Velešíně v domě číslo popisné 65. jako první dítě manželů Jana a Alžběty Kamarýtových. Jeho tatínek byl rolník a pekař. Celkem měl Josef Kamarýt dvanáct mladších sourozenců, a tak se museli rodiče pořádně ohánět, aby všechny uživili. Datum narození 20. ledna 1797 uvádím proto, že zpěvácký spolek Vlastimil uvedl toto datum na mramo­rové desce na domě, který již neexistuje. Dům se nazýval Na Kváčově a v době, kdy se zde narodil Josef Kamarýt, bylo v domě otcovo pekařství. Všechny oficielní materiály ale hovoří o 21. lednu 1797 jako o dni narození.  Při napoleonské válce ve dnech od 21.prosince 1799 do 5. února 1800 ve Velešíně zimovalo ruské vojsko. Byli to příslušníci 3. ruského sboru, který měl štáb v Českých Budějovicích. Jak barvitě líčí paní Božena Jandová, kronikářka a učitelka z Velešína: „Zdejší obyvatelé se ruských vojáků zpočátku báli. a není divu. Jednak vyhlíželi dosti divoce, navíc kořalka tekla proudem, stejně jako krev zabitého dobytka stékající po náměstí“. Tehdy ani ne tříletý Josef Kamarýt a později v roce 1830, ve svém dopise F. L. Čelakovskému vzpomíná na zimní pobyt ruských vojáků ve svém rodném Velešíně a lituje „ že pak jsem tenkráte nebyl dospělejším klukem, když Rusové byvši ve Velešíně mne hejčkali, mne líbali, mně zpívali, mne do církve nosívali. Ano, i má maminka praví, že jsem několik ruských náboženských písniček zpívati uměl. a co bývalo zpěvu večer po městečku! Tehdy prý se bála maminka, když mne na ruce brali, že mne snědí, až pak seznala, že byli upřímní a hodní otcové a jako k naší rodině patřící, až zase k nám přijedou, že se jich báti nebudeme“.  Josef Kamarýt za svého dětství ve Velešíně zažil ještě jednou průchod a zimování vojska. Na podzim roku 1805, to již začal Josef Kamarýt chodit do školy, pronik­la francouzská vojska i na jih Čech. Devátého listopadu 1805, před nastávající zimou, určili rakouští a francouzští plukovníci demarkační linii, která přímo procházela Velešínem. Druhého prosince 1805 byla bitva tří císařů u Slavkova, kde rusko rakouská koalice prohrála, nastalo příměří a francouzští vojáci zimo­vali ve Velešíně. 

   Když Josefu Kamarýtovi táhlo na desátý rok, tedy po prázdninách roku 1806, poslali jej rodiče „na handl“ do rodiny německého učitele Josefa Bludaumüllera v Horním Dvořišti. Po dvou letech pobytu v Horním Dvořišti, kde se dobře naučil němčinu, se Josef Kamarýt vrátil do Velešína. Zde jej nejen učitel Jan Papír, ale i velešínský kaplan Václav Blažek začali připravovat ke zkouškám na českobudějovické gymnázium. Po dokončení velešínské školy začalo v první třídě piaristického gymnázia v Českých Budějovicích v roce 1812 Kamarýtovo přátelství s Františkem Ladisla­vem Čelakovským, které pokračovalo i na studiu filozofie v Praze od roku 1817, kde na mladé studenty působil svými přednáškami především Bernard Bolzano. J. V. Kamarýt se setkává s dalšími vlastenci, intenzivně se zabývá literaturou, píše básně a sbírá lidové písně. V roce 1820 zahájil studia na biskupském teologickém ústavu v Českých Budějovicích, která zakončil s výborným prospěchem. Dne 24. srpna 1824 byl J. V. Kamarýt vysvěcen na kněze a ve svátek patrona české země Svatého Václava téhož roku slavil primici v rodném Velešíně. Nejprve se stal kaplanem v Táboře, ale již po krátké době byl jmenován sídelním kaplanem v nedalekých Klokotech. I zde se vedle pilné duchovní práce věnoval horlivé čin­nosti vlastenecké. Přes velmi podlomené zdraví však houževnatě plnil všechny pastýřské i literární povinnosti až do své předčasné smrti, v den svých jmenin 19. března 1833. Jeho tělesné ostat­ky byly za značné účasti lidu 21. března 1833 uloženy na táborském hřbitově.

   Jak vlastně J. V. Kamarýt vypadal? Dle popisu v Rybičkově životopise byl postavy prostřední, očí jasně zamodralých, obličeje podlouhlého, vzezření přívětivého spíše usměvavého nežli přísného, tváří plných, vlasů světlohně­dých, barvy však zřídka úplně zdravé. Jeho řeč byla příjemná, zvučná, přitom jadrná a srozumitelná, proto ho lidé vždy rádi poslouchali. Na sobě obvykle nosil dlouhý tmavomodrý kabát a nízký černý klobouk. Výtvarnou podobiznu J. V. Kamarýta vytvořil v roce 1831 táborský portrétista Wagner. Chceme-li hodnotit dílo J. V. Kamarýta, nelze oddělovat duchovního, básníka, vlastence. Všechny tyto aspekty se navzájem prolínají. Již na studiích se o Kama­rýtovi a jeho příteli Čelakovském říkalo, že ve svých kufrech vozí více knih než prádla. Přestože dnes bývá J. V. Kamarýt hodnocen především jako básník, jeho poslání kněze bylo pro něho vždy na čelním místě. Kromě běžných duchovních povinností v Klokotech připomeňme alespoň pomoc kaplanům v Táboře vletech 1830 - 1831, když místo děkana zůstalo neobsazeno. Přestože v duchovním sta­vu obrátil pozornost od vlastních básní a sběru světské lidové tvorby, v literární činnosti nikdy neustal. Ona sama by vydala na rozsáhlou samostatnou kapitolu, proto vzhledem k omezenému prostoru pouze připomeňme alespoň základní díla ve vztahu ke Kamarýtovu hlavnímu poslání duchovního pastýře.
   Již od svých studií na semináři sbíral po několik let národní duchovní písně. Z jejich bohaté zásoby vybral nejlepší a vydal je ve dvou dílech v letech 1831 a 1832 pod názvem „České národní duchovní písně. Sebrané od J. Vl. Kama­rýta.“ Předmluva je datována na Klokotech nad Lužnicí 6. února 1830 a oba díly obsahují celkem 246 písní, z toho 16 ranních a večerních, 15 adventních, 26 vánočních, 24 postních, 16 velikonočních a svatodušních, 29 o svátosti oltářní, 49 včas všelikých potřeb, 34 poutnických, 20. k patronům českým a 17 obecných. Předčasný odchod J. V. Kamarýta znemožnil vydání dalších svazků těchto písní. Součástí jeho sběratelské činnosti je i na 800 mravních a nábožných průpovídek, které též připravil k vydání a k nimž napsal předmluvu 26. listopadu 1830. Dílo však vyšlo až po jeho smrti v roce 1834 péčí dr. Ladislava Čelakovského pod titu­lem „Pomněnky aneb rýmované průpovědi nábožnosti, mravnosti a moudrosti. Dárek milé mládeži a mládeže milovníkům.“

   Důležitým počinem bylo sepsání „Klokotského kancionálu“, souboru duchov­ních písní samotným J. V. Kamarýtem, který též některé skladby složil a postaral se i o nápěv. Tento kancionál konal službu v klokotském chrámu řadu let a stal se opravdovou památkou, které však v důsledku neustálého používání hrozilo již ve druhé polovině 19. století zničení. Učitel táborské dívčí školy Václav Krátký proto pořídil opis kancionálu, který byl navíc doplněn písněmi od P. Hulakovské­ho a Jana Vladyky. Asi v roce 1895 byl již ve zchátralém stavu odevzdán P. J. Šedivým táborskému muzeu, a to na přímluvu J. F. Zítka. Zde však stopy prozatím končí. Jako duchovní se J. V. Kamarýt zabýval i další odbornou prací. Z časopisu pro katolické duchovenstvo připomeňme článek „Slovo o nynější církevní hudbě“ z roku 1831. Sám Kamarýt vystupoval proti „moderní hlučné“ hudbě v kostele, která odvádí pozornost věřících od pravé duchovní oslavy. V tomtéž časopise Kamarýt publikoval v roce 1832 další článek „Proč má duchovní na české osadě ustanovený uměti dobře česky, a má-li také něco věděti o české literatuře“. On osobně ze svých prostředků opatřoval řadu tehdejších vzdělávacích a literárních časopisů i množství knih, které předával dále. Často navštěvoval klokotskou školu, kde založil veřejnou knihovnu. J. V. Kamarýt též zamýšlel sestavení svých kázání a duchovních řečí z Klokot, Tábora a okolních kostelů, a to podle nedělí a svátků na celý rok. Dále pracoval na modlitební knize pro dospělé i nedospělé a opravoval misionářskou modlící knížku, k níž připojil naučení pro nemocné. Zcela samostatnou kapitolu jeho díla tvoří korespondence. Kromě toho byl zná­mý jako výborný kazatel, přičemž zjednal skvělou pověst zejména klokotským poutím, jejichž tradice se udržuje dodnes.

   V soukromí však J. V. Kamarýt početné či hlučnější zábavy příliš rád neměl. Místo divadla, plesů a podobných kratochvílí raději pobýval v přírodě. Rád se procházel klokotskými stráněmi a lužnickým údolím, s oblibou hovořil ve své zahrádce se školním ředitelem Svatošem a s varhaníkem Batálem. Ve svých dopisech zval do Klokot svého přítele Čelakovského. Jeho druh ze studií se zde objevil s Vlastislavem Chmelenským na začátku října 1830, z čehož měl klokot­ský sídelní kaplan obrovskou radost. O vztahu J. V. Kamarýta k přírodě, české­mu národu, jeho písni a vlasti vůbec nám svědčí dopis, ve kterém Čelakovskému popisuje pěší cestu z Klokot na Týn nad Vltavou a na Orlík, kterou vykonal společně s Vackem Kamenickým a jedním táborským bohoslovcem: „...v usta­vičných rozmluvách vlasteneckých a v zpěvu cesta se nad pomýšlení krátila, i nohy při písních dráteníka a střelce kouzelníka a prostonárodní musy jakoby hrály a tancovaly. Aniž tou cestou nám nechybělo na pěkných krajinách a vzác­ných rozmanitostech české přírody.“ Dále náš pisatel s nadšením líčí zábavu s mnoha písněmi prostých a zároveň obdivuhodných lidových bardů v hospodě v Kučeři, kde se trojice cestujících zastavila na večeři a odpočinek.
 Mezi svými blízkými mnohdy Kamarýt dokázal radou i skutky pomoci v řadě důležitých i prostých domácích potřeb a vždy vytrval ve svém přesvědčení. Pře­sto nebyl suchým mravokárcem, nýbrž často přítomné vzdělával rozprávkami okořeněnými humorem. Vzhledem k těmto vlastnostem byl oblíben i ve vyšších vrstvách, a to přes svoji skromnost až určitou nesmělost. K přátelům klokotské­ho kaplana patřil například svobodný pán Vernier ze Svrabova se svojí rodinou, dále táborský krajský Piller a jiní. Na pohřbu J. V. Kamarýta se ve smutečním průvodu sešlo množství lidu všech společenských vrstev. Život tohoto vlastence snad nejlépe charakterizoval básník František Jaromír Rubeš ve své skladbě „Na hrobě Josefa Vlastimila Kamarýta v Klokotech v srpnu 1834“: „ Nehledaje ve světě světské slávy v sadě Páně pilně pracoval, církvi svaté, bližnímu a vlastivšé co měla sebe věnoval.“Josef Vlastimil Kamarýt odešel předčasně, jeho dílo a především vzpomín­ky na něho však zůstávaly součástí českého vlasteneckého života. Ještě v roce 1833 otiskl časopis Jindy a nyní tři básně a redaktor Jan Hostimil Pospíšil k nim poznamenal několik slov o Kamarýtově osobě a práci. Krásnou připomínkou klokotského vlastence je též již zmíněná báseň od Františka Jaromíra Rubeše.

   V šedesátých letech 19. století se aktivity chopili především táborští studenti na školách v Praze, kteří s mladickým nadšením zahájili přípravy na vybudová­ní důstojného pomníku J. V. Kamarýtovi. Protektorem ústředního výboru byl zvolen starosta Tábora Jakub Zeis a po povolení c. k. místodržitelstvím byly na základě provolání v novinách zahájeny sbírky na pomník. Na jaře roku 1867 byla zahájena vlastní stavba pomníku a výbor prostřednictvím listu Tábor vyzval k dalším příspěvkům. Slavnost odhalení pomníku J. V. Kamarýta se pro celé město Tábor stala velikou společenskou událostí. Na počátku dvacátého století se osobnosti J. V. Kamarýta obsáhle věnoval Jan František Zítek, který svoji studii uveřejnil v časopise Vlasť v letech 1902 - 1903. Celkem dvanáct pokračování tohoto díla podrobně pojednává o živo­tě, práci a odkazu českého vlastence včetně důležitých ukázek z jeho tvorby i korespondence. V nově budované čtvrti Tábora zvané Nové město byla v blízkosti botanické zahrady a vodní nádrže Jordán jedna z právě vzniklých ulic pojmenována Kamarýtova, přičemž tento název zůstal zachován dodnes. 

   Vlastenecký odkaz J. V. Kamarýta získal nový význam za německé okupace. Tehdy bylo zdůrazňováno především jeho básnické dílo a zásluha při rozšiřo­vání krásy české knihy. Ač skrytě, i za dusné atmosféry protektorátu spojovala Kamarýtova památka české vlastence: „Město Tábor a městys Velešín spojuje navždy nerozlučným přátelstvím jméno velešínského rodáka Josefa Vlastimila Kamarýta, jenž pro obě města mnoho znamená. V září roku 1947 byli táborští pozváni do Velešína na oslavy 150. výročí narození významného vlastence. V následujících desetile­tích jméno J. V. Kamarýta poněkud zapadlo, podobně jako jména řady jiných významných duchovních osobností. Přesto ve městě Táboře zůstala výše zmí­něná Kamarýtova ulicefoto a při rekonstrukci již zrušeného táborského hřbitova na městský park v sedmdesátých letech dvacátého století byl zachován i pomník tohoto vlasteneckého duchovního. I v dnešní době jsme všichni svědky mnoha změn, ale též mnoha návratů, které v uplynulých desetiletích mohly být připomínány pouze okrajově, případně vůbec ne. Je dobře, že nám dnes nikdo a nic nebrání v plném rozjímání i bádání o Josefovi Vlastimilovi Kamarýtovi, o němž František Pěnka napsal: „Mezi všemi kněžími klokotskými byl on zjevem jedinečným. Možno říci, že člověka takových hodnot duševních jako byl on, ani předtím, ani potom klokotské kněžiště nechovalo.“ Období, kdy se narodil a žil Josef Kamarýt ve Velešíně, bylo bohaté na naro­zení dalších čtyř dalších významných velešínských rodáků: Devátého listopadu 1797 se ve Velešíně narodil vlastenecký kněz a překladatel Jan Nepomucký Marchal, který byl farářem ve Velešíně a později děkanem v Římově. Během svého života sbíral církevní písně pro Josefa Kamarýta a patřil mezi propagá­tory a mecenáše českých knih. v roce 1802, 26. května, se ve Velešíně narodil český náboženský spisovatel, farář a filozof Jan Zátka, který publikoval Bib­lické děje Starého a Nového zákona. Bratr Jana Zátky, Hynek Zátka, se naro­dil ve Velešíně 8. července 1808 a patřil také mezi české vlastence a buditele. v roce 1812, 27. ledna, se ve Velešíně narodil bratr Josefa Kamarýta František Dobromil Kamarýt, o kterém vím, že byl farářem v Kaplici a zároveň českým buditelem a spisovatelem. Byla to tedy ve Velešíně v období 1797 až 1812 zlatá léta narození pěti významných rodáků, z nichž Josef Vlastimil Kamarýt byl nejznámější. 

Výběr z publikace:  Josef Vlastimil Kamarýt  ŽIVOT*DÍLO*DOBA

Osobnost J. V. Kamarýta - jeho vztah a odkaz k Táborsku - Stanislav Zita,  Velešín v době J. V. Kamarýta  - František Schusser