logo velesin

archiv trebon

Na studia do Prahy

Psal se rok 1929 a v červnu mi končila osmiletá povinná školní docházka. Měl jsem za ta léta pěkná vysvědčení. Co teď? Měl jsem svůj názor na další život, chtěl jsem buď dělat na poště, nebo se stát učitelem, nebo se dostat do stavebnictví, které mě silně zajímalo – to znamenalo stavební průmyslovku.Už dávno jsem pozoroval se zájmem všelijaké stavení práce ve mlýně, jako opravy mlýnské stoky, přestavbu starého hamru pod mlýnem na strojovnu pro diesel, stavbu mostů. Stavbu domku pro nájemce pily v místě dřívější stodoly. Při stavbě jsem také pozorně sledoval omítání a když mi zedník půjčil nářadí, zkusil jsem to a ono to šlo. Můj sen stát se stavitelem vyléčila teta Cipínová, když mi řekla, že budu stavět malé děti na hrnec. Cítil jsem se hrozně ponížený a uražený.Tatínek však rozhodl jinak. Do mlýna vždy po delší době zavítala z Prahy teta Božena Kolářová, sestra nebožtíka Františka Kozáka a sestra mé babičky. Byla velmi pobožná, nesplnil se jí sen, aby její syn se stal knězem. Tetě jsem se velmi líbil, usmyslela si, že by ze mne byl pěkný velebníček. V té době byla ve světě velká krize a ta zasáhla citelně Československo. Koruna měla velkou cenu, ale nebyla k dostání, nebyla vidět.Maminka mne přemlouvala: podívej se, vždy nemusíš gymnasium dokončit, kdybys alespoň čtyři třídy udělal, pak už se snáze někde uchytíš. Já jsem nechtěl za žádnou cenu, bránil jsem se. Tatínek bouchl do stolu a řekl: My se ho ptát nebudeme, jestli chce nebo ne, půjde do Prahy a basta. Tak také bylo rozhodnuto.