logo velesin

archiv trebon

Výmlat

Bratr Oldřich dojížděl v letech 31 až 33 denně do Budějovic, do strojní průmyslovky. Na oběd chodil k Slípkům, svačinu mu často dávala teta Dobruška. Ta léta neměl lehká, krize stále pokračovala, bylo hluboko do kapsy. Když dokončil průmyslovku, nebylo téměř co dělat. Tenkrát byla koruna tak vzácná, že za ni bylo pět rohlíků, nebo pět vajec. Pražské “žebračenky” t.j. 10,- Kčs pro nezaměstnané nebyly marné, jak tvrdili komunisti. Proto se Oloušovi hodila nabídka Fr. Ryneše, aby jako odborník na elektriku, vlastně elektrotechniku pracoval v jejich partě při výmlatu u sedláků v Jáně a jeho okolí. Olouš hlídal elektromotor a pytle s obilím, psal časy. Měl za to peníze, opatřil si boty a oblek. Když parta s mlátičkou přišla do Ulehle, Ločenic, Nesměně, kde ještě nebyl elektrický proud, zapojili benzinový motor, který Olouš uměl stejně dobře obsluhovat. Měl zkušenosti s diesláku ve mlýně a oprávnění k obsluze. Při té práci viděl bídu chalupníků, u nichž prováděli výmlat. Obvykle svačili a obědvali s domácími na místě výmlatu. Někde měli i polévku z řepy, maso většinou nedostupné. Těžko zaplatil chalupník za výmlat. Na druhé straně u bohatého sedláka neskrývané skrblictví, ale jako pomsta se jim připsaly navíc hodiny strávené při výmlatu, aby víc platil. Chudákům se hodiny zase snižovaly. Na doby výmlatů Olouš rád vzpomínal, hlavně na upřímné lidi vesnické. Já jsem se taky párkrát zúčastnil výmlatu, ne však s partou Ryneše, ale ve mlýně. V horní stodole na mlatě byla mlátička, Miluška sázela do bubnu a její sestry jí podávaly v řetězu snopy z parně na stůl mlátičky. K mlátičce šel řemen od naftového motoru “Slavia- Napajedla”, starého, jednoduchého, jednoválcového. Bylo snadné pustit naftu a klikou roztočit motor do provozu, nahodit řemen k mlátičce a pak již jen kontrolovat chod motoru. Bylo při tom dost času přivazovat k mlátičce prázdné pytle na zrno a plné pytle s obilím odstavovat. Byli jsme s děvčaty dobrá parta a rád na to vzpomínám.