logo velesin

archiv trebon

Zážitky a postřehy z let 1923 – 1926

Přišel advent, předvánoční doba v prosinci. Teta mlynářka, mladá panímáma řekla: kluci, buď budete mýt nádobí, nebo budete chodit každý den do kostela na roráty – to jsou prosincové adventní mše, při nichž se zpívají písně o vykupiteli, který má přijít. Proto se ten měsíc jmenuje prosinec. Tak jsme se rozhodli, že budeme chodit do kostela na roráty, a teprve po mši do školy. Šlo se ráno brzy, za tmy, sníh křupal pod nohama, byla zima, v kostele ale bylo již za větrem. Ty kostelní písně jsme dobře znali a pan řídící Kohout hrál na varhany tak pěkně, klasicky, že jsme si pro život zapamatovali první i druhý hlas vedle sebe. Když se pak o Štědrém dnu šlo o půlnoci na půlnoční mši, to byla sváteční nálada a všichni si s chutí zazpívali v nabitém kostele Narodil se ...... Do kostela jsme chodili pravidelně každou neděli i o svátcích. Teta dbala na to, abychom se po příchodu z kostela domů hned převlekli, sváteční šaty okartáčovali a uložili do skříně v zadním pokoji. Od třetí třídy jsme chodili ročně o velikonocích ke zpovědi a k přijímání. To se šlo ráno na lačno do kostela. Strýček nám dal po koruně a z ni jsme si po mši koupili dva nebo tri rohlíky a u řezníka Kořenského bochníček, to byl dobrý masitý prejt. To byla pochoutka. O Květné neděli nosili sedláci z Velešína a okolí do kostela berany k posvěcení. To nebyly ovce, ale jednoroční lískové pruty svázané k sobě a nastavené až do délky třeba tří metrů a zdobené mašlemi. V kostele byly posvěcené. Doma je pak hospodář rozebral a na každé své pole zapíchl jeden až tři pruty. Mělo to být požehnání pro pole, aby dalo dobrou úrodu. Jednou nám stará panímáma, teta Kozákova uložila, abychom šli s Oloušem na stráň nařezat lískové pruty na berana. Přinesli jsme dlouhatánské, vysoké, všelijaké lískové větve. Dostali jsme hrubě vynadáno, neboť jsme nevěděli, že lískové pruty musí být mladé, jednoleté. Tak tedy poučeni jsme šli znovu na stráň. Přinesli jsme pruty rovné a mladé, takové, které se hodily.