logo velesin

archiv trebon

Rybaření

Stokrát jsem přešel Chodecký potok o prázdninách při svých cestách na houby. Cesta na dvůr Hřeben vedla po malých mostech přes potok a pak podle lesa. Zpočátku, když jsme přišli do mlýna, byla ještě panská, pěkná udržovaná, vysypaná jemným pískem, to pro panské kočáry, protože Hřeben za Rakouska patřil panstvu Buqojů na Nových Hradech a teprve p vzniku republiky po pozemkové reformě byl prodán Bayerovi. Cesta postupně pustla, nikdo ji nespravoval a panské kočáry již po ní nejezdily. Kdykoliv jsem po ní přecházel potok, nikdy jsem nevynechal pohled na pstruhy v tekoucí vodě potoka. Pohybovali ploutvemi a ocáskem tak, že se drželi stále na jednom místě. To byla krása, vpředu kulatá hlava s bystrýma očima, tělo samá pestrá barva a v ní sem tam tmavé skvrny. Někdy byli tři i čtyři vedle sebe. Měl jsem přehled o každém místě podle cesty a věděl jsem kolik jich kde je. Toužil jsem je dostat. Ale jak? Jednou jsem si udělal takové malé hrabičky a do příčného kusu jsem natloukl hřebíky vedle sebe. Tam, kde bylo několik pstruhů vedle sebe, jsem se pomalu přiblížil ke hladině potoka a chtěl jsem prudkým pohybem těmi hrabičkami nabodnout pstruha. Nikdy se mi to ale nepodařilo jednak pro plachost a rychlost pstruhů, pro mou pomalost a také proto, že šikmý pohled pod vodu klame, neboť zrakový paprsek se na hladině vody lomí. Jednou jsem však zahlédl jak se vyplašený pstruh uprostřed potoka skryl pod placatý kámen. Vlezl jsem do vody a oběma rukama jsem opatrně ze dvou stran osahal místo pod kamenem. Až se mi podařilo toho vyplašeného pstruha chytit. Od té doby jsem se stal pytlákem ryb. Začal jsem občas chodit do potoka na lov, pod břehem potoka jsem oběma rukama osahával úkryty pstruhů a chytal jsem je. Každého chyceného pstruha jsem usmrtil ranou klackem do hlavy, pak jsem ulomil vrbovou nebo olšovou větvičku, sloupal jsem listy a postraní větvičky až na jednu dole. Na větvičku jsem pak nasoukal shora pstruhy otvorem mezi žábrami a hubou. Kořist jsem schoval pod kabát a šel jsem s ní domů. Pstruhy jsem uměl zbavit šupin, hlavy, ploutví a vnitřností a maminka usmažila tatínkovi dobrou večeři. Taky jsem si je někdy udělal sám. A byla to pochoutka na másle a kmíně s chlebem. Maminčin bratr Lojza Ryneš byl listonoš a jeho obchůzka byla někdy Kozákův mlýn, Svachov, Sedlce, Zahrádka, Úlehle a Svatý Ján. Vždy se u nás zastavil na kus řeči a se zájmem poslouchal moje vyprávění, kde jsou v potoce pstruzi. Nejednou řekl: Milo, vypůjči si ve mlýně starý bramborový košík a čekej mě v půl šesté k večeru, půjdeme se podívat do potoka. Přišel a šli jsme a pozorně jsme se rozhlíželi, zda nás někdo nevidí. Našli jsme si v potoce úzké místo, do vody na dno jsme položili košík na bok otevřenou stranou proti proudu. Na dno košíku jsme nastlali olšové větičky a kapradí. Po stranách košíku jsme potok zahradili, aby tudy ryby neprošly, neutekly. Pak jsme šli po tichu po březích potoka nějaký kus proti proudu. Následně jsme vstoupili do potoka a větvemi a klacky vráželi pod břehy potoka a postupovali po proudu. Vyplašení pstruzi před námi utíkali po proudu až narazili na dno košíku, kde se skryli ve větvičkách v kapradí. Když jsme došli ke košíku, otočili jsme ho, vyndali z vody, která vytekla a pstruzí se mrskali na dně košíku. To byl úlovek! Jindy za deštivých dnů a při kalné vodě v Malši jsem chodil chytat pstruhy na udici v řece. Lískový delší prut ze stráně, režná nit, na konci háček ze špendlíku a na něm navlečená žížala. Ve vlnách kalné Malše často pstruh zabral. To jsem stačil ráno v šest zajít na chvíli pod most, kde na mě nepršelo a po chycených dvou i třech rybách jsem šel domů. Maminka ryby vyčistila a udělala tatínkovi snídani. Pak jsem šel do školy.