logo velesin

archiv trebon

Do Nesmeně

Rodiče mladé panímámy, ženy strýčka mlynáře byli Coufovi v Nesměni a měli tam hospodářství. Občas strýček s tetou nás kluky poslali do Nesměně s nějakým vzkazem. Někdy jsme tam byli pozváni, když byla pouť v Besednicích nebo posvícení. Ze mlýna jsme šli přes dvůr Svachov, přes Svatý Ján, vyhnuli se Ločenicům. Pozorovali jsme všechno podle cesty a na polích. Od kopce u Sv. Jána bylo vidět v dáli Budějovice a na druhé straně hory Novohradské, Kohout se Slepicemi. Byl tu krásný rozhled. U Sv. Jána jsme se stavěli vždy u paní Č. To byla manželka stárka ve mlýně. Měla nás ráda a u ní jsme si s velkým zájmem prohlíželi starší čísla Vilímkova humoristického kalendáře. Už tam jsme na obrázkách viděli fantastické bílé dráhy za letedly budoucnosti na modré obloze, jaké jsme pak poznali bohužel na vlastní oči po dvaceti letech za války, když letěly svazy spojeneckých letadel bombardovat Prahu, Budějovice a Velešín nádraží. Od SV. Jána jsme šli polními cestami do Nesměně. Dědeček a babička Pustotů, jak se jejich stavení říkalo, byli zbožní dobří lidé, k nám nesmírně hodní. Nechali nás hrát si, prolézat hospodářství, někdy jsme tam i přespali. V létě jsme si na cestu do Nesměně nikdy nezapomněli vzít sebou kapesní nůž. Někdy v poli jsme si vytrhli menší bílou řípu, okrájeli a snědli pěkný kus. Byla dobrá jako kedluben. Jednou v nás hrklo, když jsme na zpáteční cestě potkali Peldra z Ločenic. Báli jsme se jeho neurvalého pohledu a také jeho pověsti zloděje, která nám vnucovala respekt před ním. Pěkně jsme ho pozdravili a on nám nic neudělal.