logo velesin

archiv trebon

Na houby

O mých studentských prázdninách jsem chodil skoro denně na houby, nejvíc do chodeckých lesů, někdy i do dlužských, méně pak za most na jánskou stranu. Naši chodili většinou do Velešína, tatínek s Oloušem za prací, maminka s Doubravkou ke svým rodičům, k Rynešům. Byl jsem tedy doma sám, sám pánem svého času, jen někdy s menšími úkoly od maminky, někdy umýt nádobí, někdy vyžehlit prádlo, v sobotu vydrhnout podlahu. V lese jsem sbíral výhradně smrkové bílé hříbky, jenom někdy pěkné kozáry a lišky. Ostatní houby i jedlé se nesbíraly, ryzce se nějak ztratily, syrovinku jsem vzal jen na ochutnání, buď v lese syrovou, nebo doma opečenou na plotně. Hříbky jsem počítal vždy, počtem jsem se chlubil, neboť číslo dávalo informaci jak houby rostou a jak jsem zdatný houbař. Černé hříbky z borových dlužských lesů jsem nacházel málo, netvrdím ale že nerostly. Když jsem přišel domů s košíčkem hub, hned jsem se do očištění pustil. Na prázdný stůl uprostřed kuchyně jsem do středu stolu posadil největší hřib a kolem něho postupně ty ostatní větší a pak ty menší a až nakonec ty maličké. K večeru se naši vrátili z Velešína a měli radost a podívanou z mého úlovku. Maminka si ke stolu sedla a dala se do hub, maličké připravila na zavaření do octa, ostatní na smažení, do polévky, na houbovou omáčku a ty starší k sušení. V lesích jsem měl svá místa. Nerad jsem viděl v lese kohokoliv z Velešína, jako holiče L., pak K., neměl jsem rád taky F. děti z Chodče jež na sebe pokřikovaly, až se to lesem rozléhalo. Nejvíce jsem si vážil ranního klidu v lese, občas jsem zahlédl srnu, někdy mě upoutala veverka nebo kuna při pronásledování veverky. Holubí vrkání a ptačí zpěv byly běžným zvukovým doprovodem v lese. Na jánské straně za Babkou jsem našel místo na kraji lesa a pole, kde úžlabina se smrkovým mlázím vybíhá do pole. Smrčky byly mladé, nízké, zarostlé proklatě až k zemi. Tam jsem se plazil po břiše, ale odměna byla nádherná, takové panensky čistě vystroužené hřiby bez děr od plžů, jeden krásnější než druhý. Těžko jsem vylezl ven. Jednou ránu po včerejším dešti jsem se náhodou vzbudil v šest hodin. Zapřemýšlel jsem a došel k názoru, že dnes houby budou. Potichu jsem vstal, oblékl se a odešel s košíkem a úmyslem, že se vrátím nejpozději za dvě hodiny. A proto jsem si sebou nevzal ani kousek chleba. Sbíral jsem hříbky a hřiby a pořád sbíral a nemohl jsem se od lesa odtrhnout, při takové úrodě. Až když jsem prošel chodecké smrčiny, přešel jsem do dlužských borových lesů a sbíral a sbíral, až mi hřiby přepadávaly z plného košíku. Domů jsem přišel až v půl druhé odpoledne, hladový jako tulák, ale ten plný stůl očištěných hřibů, ten stál za to. Uvařil jsem si krupičnou kaši a dosyta se najedl.