logo velesin

archiv trebon

Školní výlety

V první třídě šel s námi pan řídící na výlet ke Sv. Jánu. Ve druhé třídě jsme jeli s celou školou do Rožumberku, Vyššího Brodu a na Čertovu stěnu. Jeli jsme vlakem z Velešínského nádraží do Certlova, dnešní Rybník, dále pak električkou. Dost jsme se nachodili pěšky. V dalších třídách jsme šli přes Zlatou Korunu na Kleť, jindy k Žižkovu pomníku do Trocnova. To byla dálka. Z měšťanky jsme podnikli školní výlet drahou do Želnavy pod Šumavou a odtud pěšky podle Svarcemberské stoky do kopců na Třístoličník a Plöcteinskému jezeru, kde jsme v chatě či hotelu přespali (Dnes Plechý a Plešné jezero). Tam se mi přihodila událost: Vždycky jsem musel být na každém výletě první v předu. Šli jsme tedy z Třístoličníku s několika kluky napřed podle značek a daleko za námi nikdo. Po hodině cesty jsme se Plöckensteinského jezera nedočkali a zjistili jsme, že jsme zbloudili v tom hustém lese. Byli jsme již na rakouském území. Všude kolem les, nikde nikdo, značka žádná. Tu jsme na štěstí zaslechli v dáli rány seker dřevorubců. Došli jsme k nim a lámanou školní němčinou jsem se jich zeptal na cestu k jezeru, kde jsme měli nocovat. Poradili nám, kudy máme jít zpět a kde odbočit. Po půlhodině jsme došli k jezeru, kde už všichni ostatní byli a kde učitelé plni obav o nás, rádi nás zbloudilce přivítali. Jeden školní výlet byl do Českých Budějovic do zvěřince cirkusu a zároveň do Tábora k prohlídce města, hospodářské školy a muzea. Na školní výlety dráha poskytovala na deset dětí vždy jeden lístek zdarma. Jednou pan řídící podnikl se svou třídou exkurzi do Kozákova mlýna na prohlídku mlýna, elektrárny a pily. To víte, já jsem byl ze mlýna a stoupnul jsem u spolužáků v ceně a nosánek mi šel nahoru. A co se stalo! Za farskou stodolou jsem měl se spolužákem Míkou takové roupy, že panu řídícímu přetekly nervy a mne a Míku poslal zpět do třídy jako “po škole” – býval to běžný trest pro neposlušné žáky. Nebylo by na škodu jej někdy aplikovat i dnes? Byla to děsná sprcha na mou pýchu. Byl jsem hluboce pokořen a cítil jsem se uražený. Co se ale dalo dělat? Tak jsem se s Míkou vrátili do třídy a mohli jsme rozjímat o svém chování. Pak jsme se domluvili, že pudem domů a šli jsme i s tím vědomím, že překračujeme příkaz řídícího. Pro Míku to bylo jednoduché, ten bydlel hned proti škole, ale já jsem šel domů ke Kozákům jako zloděj, abych se vyhnul setkání s řídícím a se spolužáky ze třídy. Druhý den jsem čekal co bude ve třídě, že jsme včera ve třídě nezůstali. Ale nic se nedělo. Prošlo to bez následků.