logo velesin

archiv trebon

Polínka

To slovo vyvolává představy, jako kdyby se na televizi zmáčknul zvláštní kanál minulosti... Nedlouho před splavováním polínek na řece Malši přišli dělníci, na tabuli voru udělali věž a nahoře zavěsili kladku. Tabule prámu musela být dost široká, aby na ní mohlo stát asi deset dělníků. Každý měl v ruce konec lana opatřený kolíkem pro dvě ruce. Za ten všichni na povel parťáka tahali. Lana se v jednom místě sbíhala na velkém laně, a to vedlo přes kladku na vrhu dřevěné věže a zvedalo těžké železné kladivo, tzv. beranidlo. Tím se zatloukaly dřevěné piloty do dna řeky před šlajsnou (propustí) do dvou řad, aby se pak k nim připevnily plovoucí klády jako bariéra, která následně sváděla připlouvající polena do propustě. Byla to příprava na plavení polínek. Na břehu hladiny u jezu si dělníci a lidé od dozoru nad jezem postavili z ulovených polen provizorní přístřešek jen na úkryt před deštěm a na zdřímnutí v noci. V tuto dobu přicházely jarní deště. A právě obvyklý vyšší stav vody v řece se musel využít k plavbě polínek. Slovo "polínko" nevyjadřuje přesně předmět splavování. Byla to polena sice metrová, ale silná, těžká dubová, smrková, borová, buková a buď kulatá, nebojiž čtvrcená. Nás kluky zajímalo, jak je možné, že u hlídací budky u jezu hořela na ohništi polena vytažená z vody, a někdy ještě zmoklá deštěm. Nikdy jsme na to nepřišli. Z celého okolí byli najmuti lidé. Byli opatřeni háky na konci tyče dlouhé čtyři až pět metrů. Jejich úkolem bylo jen odpichování polen od břehu do prostředka řeky, do proudu, a to hlavně tam, kde řeka vytvářela záhyby, víry, prostě zadržovala polena. Jednou jsem byl svědkem, jak několik lidí z doliny v noci pod mlýnem spěšně napichovalo plovoucí polena při břehu, vytahovalo je na břeh a odnášeli je pod pilu, kde je zahrabali do pilin. Po měsíci si lup rozdělili, rozřezali a spálili. Jistě to dobře hořelo. Den, kdy polínka dorazila k jezu u Kozáků, byl obvykle znám předem. Zpravidla to bylo v úterý, kolem druhé hodiny odpoledne. To jsme my, kluci, pádili ze školy z Velešína rovnou k řece. Museli jsme zastihnout první připlouvající polínka. To uspokojilo duši kluka. Samozřejmě, že jsme si také vypůjčili ve mlýně tyčku s hákem a pilně odráželi polínka ode břehu.