logo velesin

archiv trebon

Ve mlýně U Kozáků

Jednou, v osmdesátých letech, nás zavezl Stánin Bohouš autem na most přes zatopené údolí Kozákova mlýna. Na vysokých, štíhlých pilířích se most táhne od Velešína, od Kamenného mlýna, přes přehradní jezero směrem na východ na sedlecký břeh, směrem ke Svatému Jánu. Auto se zastavilo na jánské straně, sešel jsem na most a zadíval jsem se do klidné hladiny dole, pozoroval okraje jezera, abych rozpoznal ta místa, kde býval jez, mlýnská stoka, hospůdka, silnice, most a rozložené stavení mlýna s elektrárnou, pilou a hospodářskými budovami. Teď se tu zastavil čas, všude ticho, voda pod mostem se nepohne a neprozradí to, co se skrývá a skrývalo na dně. Bylo mi smutno při vzpomínkách, jež se mi vybavovaly na dětství, prožité skoro sedm let v tomto údolí Malše, ve mlýně a okolí. Pohled s mostu dolů a na okolí je uchvacující, ale nějak se mi zamlžil slzami, které se mi tlačily do očí. Vzpomínal jsem........

Bylo to 1. února 1923, kdy se naše rodina definitivně rozpadla. Než nás, kluky Křížkovy, přestěhovali do mlýna, přijeli od Skřidel mladší lidé a naložili veškerý nábytek a svršky z domácnosti rodiny Křížkovy z radnice. Zaplatili otci a odjeli. Koukali jsme po prázdných místnostech, jen v kuchyňce byly na hromádce věci pro kluky ve věku osm a deset let. Strýček mlynář přijel vozem s koňmi před radnici, naložil postel, prádelníček, dětský stoleček s židličkami, peřinu, šaty a prádlo a nás, kluky Křížkovy, s tím zavezl do mlýna. To byl náš nový domov. Otec odjel do Prahy. Zapomněli jsme na rodinnou tragédii, na smrt naší drahé maminky, na druhou matku - macechu, která nám k srdci nepřirostla, a kterou otec vyhnal. Zapomněli jsme na častou samotu v radnici, na sjednané obědy u Bartůšků v Latráně, u Foitlů a jinde, zapomněli jsme na různé pohledy lidí z Velešína - pohledy soucitné, ale i jiné. Občané Velešína znali náš osud. Tady, ve mlýně u Kozáků, začal pro nás nový život. A zapomenout na Velešín nám pomohli strýček, mlynář Jan Pučegl, jeho mladá žena Marie, rozená Coufová, z Nesměně a stará panímáma Marie Kozáková. Všichni k nám byli nesmírně hodní, i když někdy přísní. Nahradili nám oba rodiče. Kolem mlýna, u řeky v údolí, jsme jako kluci viděli, na rozdíl od Velešína, nepřeberně rozmanitou a pestrou spoustu zajímavostí, ať už v samotném mlýně nebo na pile, v elektrárně či v hospodářství, a to nám pomohlo zapomenout. V hospodářství měl strýček čtyři koně, asi dvanáct krav, prasata, ovce a drůbež. S postupem času jsme dostávali i drobné úkoly, jako čistit boty, zametat dvůr, seno obracet na loukách, šlapat sena na seníku při svážení pod střechu, později pak kydat hnůj z chlívku prasat, vyřizovat nákupy, posílky a vzkazy, sbírat borůvky a na podzim sbírat padané ovoce. Mnohokrát jsme sledovali, jak přijíždí do mlýna vůz, tažený koňmi, či chudý povoz, tažený kravičkama či voly, s větším či menším nákladem obilí k semletí.

Sedlák či chalupník nejdříve sjednal s pantátou, nebo v jeho přítomnosti se stárkem semletí obilí, pak se pytle obilí odnesly na zádech z vozu na váhu v přízemním podlaží mlýnice, kde se každý pytel zvážil a zapsal. Obilí se z pytlů vysypalo na hromadu, z níž je do vyšších pater mlýna vynášely kapsičkové výtahy v dutých, čtyřhranných dřevěných trubkách. Byly to pohyblivé pásy, asi deset cm široké, z plátěné tkaniny, a nich našroubované plechové nabíráky - kapsy. Obilí se pak z vyšších pater pouštělo mezi válce mlýnských stolic, kudy procházelo několikrát na pokračování vždy na jemnější mlynářský výrobek. V mlýnských stolicích bylo zařízení na přibližování válců k sobě podle potřeby, podle požadované jemnosti mouky. Zkušený mleč - mlynář poznal na dlani a mezi prsty jemnost mouky. Pokud se stalo, že do stolice z horního patra ze zásobníku přestala surovina padat a stolice se točila na prázdno, začal zvonit zvonek stolice. Mleč pak vyběhl do patra a přihrnul surovinu v zásobníku nad otvor. Všechnu dopravu obilí, polotovaru a mouky obstarávaly kapsičkové výtahy z patra do patra. Hotová mouka se dopravovala do nejvyššího patra pod střechou, a tam procházela velkými, šestihrannými ležatými válci, mírně skloněnými. Ty byly potažené jemným plátnem. Válce se otáčely a plátnem prosívaly stejnorodou zrnitost mouky. Hrubší zrna a nečistoty odcházely stranou. Takto prosátá mouka se dopravila výtahem samospádem do zásobníku na váhu, umístěnou v prvém patře mlýnice, kde se pouštěla do pytlů a v pytlích vážila. Když přijel sedlák nebo chalupník pro mouku, dopravily se pytle ručním vozíkem (rudlík) na pavlač, kde se otevřela dvířka a po šupně se zvýšenými boky se pouštěly dolů, na vůz na dvoře. Byly tři mlýnské stolice vedle sebe. Jejich těžké, plné ocelové válce se při mletí časem opotřebovaly, a jejich rýhování se muselo obnovovat. Válce se pracně ze stolice vyjmuly a na pavlači kladkou pouštěly na vůz, který je odvezl do Českých Budějovic k provedení opravy. Podobným způsobem, ale ne na stolicích, se semílal oves. Bylo to na šrotováku. Skládal se z ležatého spodního mlýnského kamene s otvorem uprostřed. Otvorem procházel silný ocelový trn (hřídel), a ten otáčel horním mlýnským kamenem. Vzdálenost mezi oběma kameny byla milimetr, dala se regulovat. Z koše nad kameny se sypal oves mezi kameny, které ho drtily na šrot. Vysekané rýhy v mlýnských kamenech se musely často znovu vysekat. To se dělo po vyzvednutí kamenů, kladivem s podélným ostřím. Šrotovák byl prakticky původní princip každého mlýna. Dříve stolice nebyly.(S takovými šrotováky se například setkáme v Babiččině údolí ve starém mlýně, který slouží jako muzeum pro chtivé návštěvníky.) Na rohu mlýna na zdi byl na plechové tabuli nápis: "Umělecký válcový mlýn - František Kozák". Na vedlejší, novější budově elektrárny byl v omítce nápis: "Jan Pučegl 19 21/9 18".