logo velesin

archiv trebon

O Žižkově skále u velešínského hradu

Období první poloviny patnáctého století bylo poznamenáno husitskými válkami. Byla to doba velmi zlá a lidem nepřinášela nic dobrého. A trpěli lidé na obou stranách. V té době se říkalo, že jen na rožmberském území je jakási oáza klidu. Bylo tomu tak, ale Oldřicha z Rožmberka to stálo velké úsilí, si tady takový ostrov klidu zachovat. Raději uzavřel příměří, než aby oblékl zbroj a šel do války. On nebyl válečník. On byl diplomat a mnoho získal od stolu svými promyšlenými tahy na šachovnici tehdejšího světa.

Je docela pochopitelné, že jeho chování i vystupování nepříznivě působilo nejen na husity, ale i na královský majestát. Husité v čele s Janem Žižkou si přáli pokořit to hrdé město Český Krumlov. K tomu jim však chybělo mnoho! Město bylo velmi dobře chráněné a nepodařilo se to ani zradou, protože Oldřich měl mnoho špehéřů, kteří mu vše hned hlásili a on mohl okamžitě zakročit. Z toho důvodu se husité museli spokojit škodit krumlovskému pánu alespoň v jeho okolí. Vypálili Příběnice, Příběničky a mnoho jiných okolních vesniček.

Na hradě ve Velešíně tenkrát byl jen purkrabí, který tam pobýval a dával na všechno pozor. Vypravuje se, že někteří rožmberští vojáci, kteří se občas účastnili bitev s husitskými vojsky, jednou měli velké štěstí, když natrefili na osamělou dívku. Zajali ji a vbrzku se dozvěděli, že mají zajímavou kořist! Byla to sestra samotného Jana Žižky. Jelikož se to mělo stát poblíž hradu Velešína, tak ji tam odvezli a pečlivě ji střežili.

Jan Žižka se to pochopitelně dozvěděl. Vzplál v něm hněv a okamžitě se vydal svou sestru osvobodit. Ale hrad nebylo jen tak jednoduché dobýt. Byl na skále, kolem voda, a proto musel Žižka použít i obléhací stroje. Ještě však před napadením hradu Žižkou se podařilo jednomu sloužícímu utéci a jeho cesta vedla na krumlovský hrad. Tam okamžitě svou zprávu předal. Oldřich se rozhodl zase po svém, a sice nabídnout Žižkovi nejen jeho sestru, která si na hradě ve Velešíně nežila špatně, ale také příměří.

Posel s touto zprávou přijel právě včas, když se husitům podařilo zapálit věž, která byla dřevěná. Požár se pak hned uhasil a hrad Velešín byl zachráněn. Až později mezi stromy byla patrná bílá skála, která při troše fantazie připomíná Jana Žižku na koni.

Hrad Velešín byl po husitských válkách také obýván matkou Oldřicha z Rožmberka, Eliškou z Kravař a Plumlova a její sestrou Perchtou ze Šternberka. Ten čas ale již dávno odezněl. Hrad posléze pustl, nikdo v něm nebydlel a tak se rozpadal. Jen už sporé zdivo je němým svědkem minulých dob a zbylo několik pověstí, které se dále vypravují, neboť lidské fantazii se meze nekladou.

Tato pověst, kterou jsem vám vyprávěla, milí čtenáři je opravdu jen pověstí. Nezakládá se na pravdě, protože Jan Žižka po neúspěchu – dobýt hrdé město rožmberské – už se o nic podobného nepokusil. Ale to neznamená, že po jeho smrti sem pod hrad Velešín nejezdili jeho pokračovatelé, tzv. Sirotci. Tady Jan Čapek ze Sán se setkal s Oldřichem z Rožmberka, aby spolu uzavřeli příměří. Husité po smrti Jana Žižky pak už byli úplatní! Všechno se však ztratilo v propadlišti času. Co je v té či oné době nesmírně důležité, v toku času se vše rozpouští jako dým v prostoru.