logo velesin

archiv trebon

Poddanské poměry ve Velešíně na konci 16. století

Převážná většina poddaných ve Velešíně na konci 16. století byli zemědělci. Pěstování obilí jim ale nemohlo dávat zvláštní výsledky. Pěstoval se hlavně oves a žito. To „co trochu neslo“ byla živočišná výroba, ke které byl ve Velešíně základní předpoklad, dostatek luk a pastvin. Kromě svých luk a obecních pastvin pásli dobytek a sžínali trávu i v rožmberských lesích a dědičně si najímali od vrchnosti i půdu, která nebyla vhodná pro pěstování obilí, které se říkalo rejty. Poddaní měli možnost nasušit si na zimu dostatek kvalitního sena, které ukládali do stodol a kůlen. V pozemkových knihách a v sirotčích registrech je možno z části nahlédnout do skladby dobytka na jednotlivých statcích. Překvapí zde malý počet koní a velký počet volů.

Na každém statku byli chováni nejméně dva voli. Voly používali jako potah a dále je chovali na prodej, protože po nich byla poptávka na trzích v okolních městech, zejména v Kaplici, ale i v Horním Rakousku. Většinou se na statku choval pár „velkých“ volů a pár menších, kteří když dorostli, nahradili velké. Jako potah byli voli výhodní pro svou značnou tažnou sílu, klidnou chůzi a schopnost chodit po neschůdných cestách, o které nebyla nouze.

Kromě volů měl největší význam chov krav. V inventáři jednotlivých statků ve Velešíně jsem nalezl až osm krav, ke kterým chovali jalovice, býčky a telata, které vykrmovali zejména na prodej. Poměrně překvapující je malý počet ovcí. Počet dobytka v pozemkových a sirotčích knihách nemusel být úplný. Hospodáři mohli ještě před smrtí odkázat dobytek vdově a dětem a tento počet se neobjevil v inventáři pořízeném po smrti hospodáře. Peníze utržené za prodej dobytka byly asi hlavním příjmem poddaného. Za pár volů se platilo 15 až 15 kop grošů míšenských, kráva se prodávala za tři kopy jalovice za dvě kopy a tele i prase za jednu kopu. Máslo a mléčné výrobky byly v podstatě neprodejné, protože „ve Velešíně měl másla a mléka každý hospodář víc než dost.“ Kromě peněz za dobytek a za přebytky obilí neměli poddaní ve Velešíně prakticky žádný jiný příjem.

Právní postavení poddaných Velešína bylo na konci 16. století relativně dobré a z „výhostních listů“ vyplývá, že byly propouštěny dcery sedláků i do nedalekých Horních Rakous. Objevují se zde však i nedovolené odchody poddaných. Poměr poddaného k půdě vycházel ze zásady, že veškerou půdu vlastnil Rožmberk, který ji propůjčoval poddaným. Na základě studia pozemkových knih lze konstatovat, že poddaný byl dědičně závislý na vrchnosti, ale měl právo disponovat se svými statky a s většinou inventáře. Ve Velešíně na konci 16. století měli poddaní „právo kšaftovat a odkazovat svůj majetek na smrtelné posteli.“

Majetkoprávní a nižší sporné případy poddaných se projednávaly přímo ve Velešíně u soudu, jemuž předsedal rychtář a přísedícími byli konšelé. Rychtář a konšelé však byli jen výkonnými orgány hejtmana nebo důchodového písaře z Nových Hradů. Velešín v roce 1564 měl 38 osedlých, tedy 38 domů a do roku 1596 na 59 osedlých. Nebyli to však jen zemědělci, ale i řemeslníci. Obyvatelstvo Velešína bylo možno rozdělit na konci 16. století na tři základní skupiny. Sedláky, chalupníky a podruhy. Podruh, vlastně jeho rodina, platil v roce 1596 roční dávku 6 grošů míšenských. Bez jakékoliv evidence byla „venkovská chudina,“ která byla zaměstnávána jako čeleď u sedláků.

Ani vrstva osedlých sedláků nebyla majetkově jednotná. Ve Velešíně jsou uváděni od chalupníků až po tři čtvrtiny lánu. Velikost statku však nebyla hospodářky rozhodující. Svědčí o tom i berní ocenění jednotlivých kategorií. Chalupníci ve Velešíně platili ročně 20 až 41 kop míšenských grošů berně a půl láníci od 75 do 132 kop. Největší statek ve Velešíně na konci 16. století měl tři čtvrtiny lánu a platil ročně 138 kop míšenských grošů roční berně.

V urbáři z roku 1564 je asi třetina osedlých uváděna jen křestními jmény, nejčastější jsou Jakub, Mikuláš a Matouš. Naproti tomu v urbáři z roku 1597 jsou již uváděna celá jména. V roce 1564 byl uveden na statku jako osedlý Jakub a v roce 1597 již Mikuláš Jakoubek. Lze konstatovat, že v závěru 16. století byl Velešín i celé velešínské rychtářství české.