logo velesin

archiv trebon

Inženýr Antonín Železný

Jeho složitý životní osud by určitě byl úspěšným románem, ale neznám takového fantastu, který by tento skutečný životní příběh vymyslel. Vyslechl jsem desítky pamětníků od jeho syna Eduarda až po ty, kteří tohoto „velešínského Baťu“ viděli tak říkajíc „z třídního pohledu proletariátu.“ Přečetl a prostudoval jsem o něm desítky archivních dokumentů, vzpomínek a článků, Musím se přiznat, že jsem svůj článek po celý rok doplňoval, přepisoval a byly chvíle, kdy jsem si říkal, že „tohle nezvládnu“. Ze života inženýra Antonína Železného vybírám především jeho „ deset velešínských let,“ které jsem ohraničil letopočty 1936 až 1946.

Antonín Železný se narodil 21. února 1903 na Šumavě v Žihobcích u Sušice, které se německy jmenovaly Schihobetz, a které byly poprvé písemně připomínány již v polovině jedenáctého století, přesněji v roce 1045. Ještě před začátkem prvé světové války byl jedenáctiletý Antonín Železný přijat na reálné gymnázium v Praze Vinohradech. Ze Šumavy si do Prahy přinesl „vysvědčení nemajetnosti“, což jej nejen osvobozovalo od školného, ale dostával zdarma školní pomůcky a jednou ročně zdarma nové šaty. Další výhodou byly denně zdarma obědy v klášteře Milosrdných, což byl „domov důchodců“ pro vysokoškolské misionáře. Jeho technické vysokoškolské studium vedlo přes Vídeň do Paříže, kde v roce 1927 promoval na Vysoké škole aeronautiky. Po návratu do Československa se stal pilotem a přednášel v leteckém učilišti v Olomouci aerodynamiku a techniku letadel. Další jeho životní „zastávkou“ byla funkce vedoucího leteckého oddělení v letecké továrně Walter, kde poprvé plně využil svých „známostí“ z vysoké školy v Paříži. Antonín Železný se v té době intenzivně zajímal mimo techniky a obchodu také o filozofii, kde jej nejvíce zaujal Kant a Schopenhauer. Znal výborně i Marxe, což vedlo komunistickou Jihočeskou pravdu ke kritice, že „zneužíval svých hlubokých znalostí marxismu, aby zesměšňoval stranické funkcionáře“.

Předešlý odstavec jsem musel napsat proto, aby čtenář alespoň heslovitě poznal život inženýra Antonína Železného před rokem 1936, kdy jej nemocný tchán Eduard Štejnar přesvědčil, aby převzal jeho malý velešínský podnik na výrobu nábytkového kování, který zaměstnával asi padesát zaměstnanců. Byla to „továrnička,“ která svým sortimentem rozhodně nemohla ani minimálně uspokojit leteckého odborníka, který měl obrazně i skutečně „křídla k rozletu a k letu“. Netrvalo ani rok a ve Velešíně se pod vedením inženýra Antonína Železného začala výroba příslušenství pro letadla, hydrauliku a domácí spotřebiče. V té době měl již Antonín Železný několik vlastních patentů, „za ním přišlo“ do Velešína několik špičkových konstruktérů a vysoce kvalifikovaných dělníků. Mnoho dalších spolupracovníků našel přímo ve Velešíně a tak v roce 1938 měla jeho továrna šest set zaměstnanců a zajištěný odbyt v mnoha zemích světa.

Když v roce 1960 slavily Jihočeské strojírny Velešín, nositel Řádu práce, své čtyřicáté výročí od založení, tak musely přiznat, že „Příchodem Ing. Železného, který se stal zetěm majitele závodu, začal závod doznávat podstatných změn“. V rozjezdu jeho podnikání mu pomohla tehdy ohromná částka sto tisíc korun, kterou krátce před příchodem do Velešína získal od firmy Aero za vyřešení problému nadměrné spotřeby nového dvouválce Aero. Firma Bratří Štejnarové Velešín v třicátých letech dvacátého století obdržela od jednoho pražského velkoobchodu neobvykle velikou objednávku. Aby jí bylo možno splnit, byla firma Bratří Štejnarové Velešín nucena vzít si úvěr na materiál. Zboží pražské firmě bylo řádně dodáno, ale do Velešína nebylo zaplaceno, veškerý majetek majitel pražské firmy převedl na manželku a na sebe vyhlásil konkurz. Z tohoto důvodu inženýr Antonín Železný po svém příchodu do Velešína nevstoupil do firmy Bratří Štejnarové, ale založil vlastní firmu Pomocný letecký průmysl, Ing. Antonín Železný a od firmy Bratří Štejnarové si smluvně pronajal výrobní prostory, převzal výrobu kování i závazek vůči bance. Poté, co byl celý úvěr splacen, byly obě firmy sloučeny s názvem Pomocný letecký průmysl z.s.s.r.o., zkratka znamená „zapsaná společnost s ručením omezeným“.

 

Inženýr Antonín Železný začal prosazovat moderní organizaci a racionalizaci výroby. Jeho vliv byl brzo znatelný a znamenal nový počátek vzestupu závodu. Po čase přicházely za ním i nové objednávky, zejména v oboru leteckém, sestávající se hlavně z různých ventilů, kohoutů, čističů a dalších drobných součástek v malých objednávkách. Největší zisk však přinášela francouzská licence „parkerizování,“ což byla tehdy nejlepší ochrana proti korozi. Dodávky byly i pro ČKD Praha a „tato činnost byla velice výnosná a lehce kryla náklady na vývoj dalších výrobků“. Tady mi dovolte malou doušku. Brožura o závodě Jihostroj Velešín z roku 1960 má název „Čtyřicet let národního podniku“. Jak si později připomeneme, znárodnění továrny Antonína Železného proběhlo v roce 1945 nebo 1946 a tady mi matematika nehraje. 1960 mínus čtyřicet není 1945 nebo 1946. Ale na takové „detaily“ soudruzi nikdy nedbali.

V letech 1937 a 1938 přicházely do velešínského závodu Pomocný letecký průmysl Ing. Antonín Železný časté zakázky z československého Ministerstva národní obrany, z nichž největší byla zakázka na plechové krabice na protiplynové masky. Mimo jiné se ve Velešíně v té době vyráběly, ve francouzské licenci, plniče leteckých nádrží. V roce 1938, kdy vrcholilo nebezpečí německého fašismu i pro Československo,Ing. Antonín Železný na příkaz Ministerstva národní obrany odstěhoval svou „válečnou“ výrobu z Velešína do Č. Budějovic. Než však se mohla výroba v Českých Budějovicích obnovit přišel ostudný Mnichovský diktát, Velešín zůstal v okleštěném Československu v blízkosti hranice „Velkoněmecké Říše“. Inženýr Antonín Železný stěhuje svůj závod zpět z Českých Budějovic do Velešína.

Bohužel, velmi brzo přišel 15. březen 1939, kdy zanikla „Druhá československá republika“ a Hitler zde vytvořil Protektorát Čechy a Morava, kde Velešín tvořil hranici mezi Protektorátem a nacistickou Říší. Firma Ing. Antonína Železného, Pomocný letecký průmysl Velešín, se stala společností s ručením omezeným. Po 15. březnu 1939 hrozilo zestátnění závodu do rukou nacistů, a proto byla firma prvého prosince 1940 změněna na akciovou společnost, kde byl vlastnický poměr vyjádřen držbou akcií na doručitele. Rodina Ing. Železného vlastnila 99,25 procenta akcií. Zbývající zlomek akcií vlastnilo několik vedoucích pracovníků podniku. Jediným Němcem mezi nimi byl dosazený předseda dozorčí rady.

Začala druhá světová válka a Protektorát Čechy a Morava, stejně jako nacistické Německo zavedlo čtyřletý hospodářský plán, kterému podléhaly všechny firmy. Podle něj Jikov Velešín inženýra Antonína Železného vyráběl i příslušenství pro německé rakety V1 a V2. Do závodu byli dosazeni jako předseda dozorčí rady německý plukovník a jako technický dozor dva bývalí němečtí piloti. Nastal prudký rozmach továrny, vystavěla se nová hala, ale především se ze Švýcarska koupily špičkové přesné stroje, na kterých se vyrábělo vybavení pro německá letadla, mimo jiné řadicí skříň pro letoun JU-88 a karburátory SUM. Ve Velešíně se vyráběl i automatický vyrovnávač tlaku pro nacistické řízené střely V-2, které bombardovaly Londýn.

Inženýr Antonín Železný byl dvakrát ve středisku Peenemunde, kde se tyto střely montovaly. Jeho syn, inženýr Eduard Železný uvádí, že „cesty do Peenemunde nebyly tátovým nápadem. Byly podniknuty na žádost britské rozvědky předané, jako i v jiných případech, prostřednictvím útvaru plukovníka Moravce v Londýně a skupinou plukovníka Vávry v Českých Budějovicích. Ke středisku jel vlakem, na nádraží jej převzali dva důstojníci SS, zavázali oči, odvezli autem na neznámé místo a teprve v kanceláři mu rozvázali oči“ a začalo odborně technické jednání se šéfem německého raketového výzkumu von Braunem“.

Vzpomínky inženýra Eduarda Železného pokračují: „Táta patřil do jihočeské skupiny vojenského odboje, jejímž velitelem byl plukovník Vávra s krycím jménem František a zástupcem byl podplukovník Žagman s krycím jménem Dvořák. O způsobech dodávání zpráv mám jen částečné znalosti, které jsem získal zejména při návštěvách, po válce už generála Vávry u nás, kdy s tátou vzpomínali na různé události. Pan Vávra nás naposledy navštívil někdy po únoru 1948, kdy už byl vyhozen z armády a živil se, spolu se svým zetěm majorem Čermákem, známým z bitvy o Anglii, vykupováním kožek po vesnicích. Zásilky chodily přes Polsko, kam je dopravoval v červenci a v srpnu 1939 zaměstnanec velešínského Jikovu pan Hynek, který jezdil do Krakova a pašoval tam české vojáky do tvořících se československých legií. Dále byly zásilky posílány přes Jugoslávii nákladními vagony s materiálem z kaolínky v Horní Bříze, což organizoval její ředitel Frojda.

 

Tady mi dovolte citovat i další část vzpomínek syna Antonína Železného, inženýra Eduarda Železného, který mimo jiné napsal: „ V březnu 1939 československá vláda využila toho, že táta měl z dob studií v Paříži bývalé spolužáky na vysokých místech francouzského ministerstva obrany, včetně tehdejšího ministra... Po návratu se táta jako důstojník v záloze zapojil do vojenského odboje a ihned spolupracoval a financoval dopravu československých pilotů do zahraničí. Jako člen představenstva Československých elektráren nechal ve vedení vysokého napětí zřídit po celém Protektorátu tajnou telefonní síť, která spojovala jednotlivé odbojové skupiny, a která nikdy nebyla nacisty odhalena. Jeden z koncových přístrojů byl také umístěn v bytě ve druhém patře tehdejší administrativní budovy“.

Počet zaměstnanců v závodě Jikov Velešín se během druhé světové války oficielně zvýšil až na dva tisíce zaměstnanců. Bylo mezi nimi mnoho „totálně nasazených Čechů“, z nichž možná až pět set, nikdy v závodě nepracovalo a továrník Antonín Železný je zaměstnával pouze „papírově,“ aby nemuseli na nucenou práci do Německa. Ve Velešíně se učilo i sto německých chlapců přesné strojírenské výrobě.

 

„Velmi prospěšná byla činnost velešínského občana, pana Rudyho, vedoucího skladu v Jikovu. Byl to Němec, který odešel z Německa do Československa,ale v roce 1939 byl gestapem donucen podepsat spolupráci. Tuto nucenou spolupráci oznámil Ing. A. Železnému a pak pracoval pro český odboj a varoval včas před nájezdy gestapa. Naproti tomu se jako nejnebezpečnější agent gestapa ukázal sudetský Čech Augustin Z. V tomto případě Ing. A. Železný požádal o pomoc německé dohližitele a ti pana Z. přesvědčili, aby přijal německé občanství a pak mu ihned zařídili cestu na frontu u Stalingradu, odkud se již nevrátil“.

Další příběh ze života Ing. Antonína Železného má zcela jistě pravdivé jádro, jeho výklad však byl zřejmě „trochu jiný,“ zejména pokud se týká počtu ruských válečných zajatců. „ Někdy začátkem roku 1944 se v lesích v blízkosti Velešína objevilo asi čtyři sta uprchlých ruských zajatců, kteří byli hladoví a vysílení, a kterým bylo potřeba pomoci“. Tady je uváděný počet uprchlých ruských zajatců značně nadhodnocen nejméně o jednu nulu. Představme si zasněženou krajinu, ve které se pohybuje čtyři sta hladových a potrhaných ruských zajatců v hloubi nepřítele a nikdo z Němců a jejich přisluhovačů „nic neviděl“. Ve společném hrobě na hřbitově ve Velešíně jsou pohřbeni pouze dva sovětští zajatci, „jejichž útěk ke svým ukončily koncem dubna 1945 v údolí Strahova německé kulky“. Z počátku roku 1944 jsem nenašel z okolí Velešína žádný doklad, zprávu ani vzpomínku, že by se zde pohybovalo více než několik válečných zajatců. Je téměř vyloučeno, že takový počet zachráněných ruských válečných zajatců by komunisté nezaznamenali jako „svou zásluhu“. Je však skutečností, že sám sovětský maršál Sokolovský přijel v létě 1945 do továrny Jikov Velešín a poděkoval Ing. Antonínu Železnému „ za záchranu svých vojáků,“ na místě mu udělil sovětské vyznamenání a věnoval mu auto.

Inženýr Antonín Železný pověřil začátkem roku 1944 svého řidiče Chána a vedoucího závodní jídelny Vačkáře, aby objížděli vesnice a „na černo“ nakupovali „pro Rusy potraviny“. Dostali k dispozici dostatek peněz a pro případ, že by je chytla hospodářská kontrola měli prohlásit, že potraviny vezou Železnému. Hospodářská kontrola je bohužel chytla a tak Ing. Antonín Železný byl o Vánocích 1944 odsouzen v Berlíně do koncentračního tábora s tím, že „ nástup do koncentračního tábora se odkládá do doby, až Hitler vyhraje válku“. Do Berlína si pro Ing. Antonína Železného z Velešína přijeli německý plukovník a oba letci, kteří ve Velešíně vykonávali válečný dohled. V přeplněném vlaku nechali vyklidit jedno kupé s tím, že „ doprovází ministra z Protektorátu a ručí za jeho bezpečnost“.

Z té doby jsou ještě dva „tajemné“ příběhy. Osmého března 1943 česká armáda v Rusku poprvé zasáhla do bojů u Sokolova. Němci zde zajali asi dvacet příslušníků prvého československého praporu a pět z nich jich bylo převezeno na pokyn K. H. Franka do Prahy a zde byli koncem září 1943 představeni nejen protektorátním novinářům, ale i „představitelům všech složek obyvatelstva“. V seznamu přítomných na setkání s válečnými zajatci od Sokolova je i „předák Josef Kopřiva z Velešína“. Kdo byl předák Josef Kopřiva z Velešína je pro mne zatím otazník, i když možná stopa existuje. Druhý tajemný příběh se týká přímo Ing. Antonína Železného z Velešína, který se objevil na seznamu lidí, kteří měli dostat nejvyšší protektorátní kolaborantské vyznamenání za aktivní spolupráci s Němci, Svatováclavskou orlici. Neznámou rukou, z neznámých příčin, bylo jeho jméno nakonec však vyškrtnuto. Jednou z verzí je, že zapsání i vyškrtnutí bylo dílem československého vojenského odboje.

V dubnu 1945 uzavírá Ing. Antonín Železný z pověření Vojenského odboje, dohodu s generálem Meandrovem, velitelem druhé divize Vlasovců o očekávaném povstání na konci války. Vlasovci byli zajatí vojáci Rudé armády, kteří se dali naverbovat do služeb Němců, V okolí Netřebic jich bylo v té době více než deset tisíc. Když v sobotu pátého května 1945 začalo Pražské povstání, tak Ing. Antonín Železný začal, ve shodě s dřívější dohodou, organizovat přesun jednotek Vlasovců na pomoc Praze. Tuto akci mu však zakázala Česká národní rada „a to na nátlak jejího člena Josefa Smrkovského“. Vlasovci u Netřebic se ještě aktivně zúčastnili osvobození vlaku se třemi tisíci politických vězňů 8. května 1945. „ Obyčejní“ Vlasovci byli po válce odvezeni na mnohaleté nucené práce do Sovětského svazu na Sibiř a důstojníci Vlasovci byli postříleni v nedalekých Mirkovicích a okolí. Eduard Železný stručně poznamenal, že „pokud by nebylo Vlasovců 5. května 1945, asi bych tuto vzpomínku na otce nenapsal“.

 

Velešín se od vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 vyznačoval i tím, že zde byla řada lidí, která se při nejmenším snažila s Němci „vycházet v dobrém“. V kronice se píše, že se členy kolaborantského, pronacistického Národního souručenství stali „všichni občané Velešína mimo jediného“. Na druhé straně nutno vyzdvihnout příklad pana Prokopa Brázdy, který z Velešína odešel jako letec bojovat do Francie a později do Anglie. „Konečného vítězství se však nedožil a 24. dubna 1942 ve svém letounu zemřel na následky zranění způsobené německým stíhačem“. O dalších občanech z Velešína, kteří byli zatčeni, odvlečeni do koncentračních táborů a mnozí se nevrátili živí se ještě „někdy jindy“ podrobněji zmíním. Dnes snad jen malá douška: „Funkcionáře Národního souručenství, učitele pana K. Z Českých Budějovic jsem poznal až na podzim 1944, když přijel nás kluky přemlouvat ke vstupu do Kuratoria. Mluvil k nám bezvýsledně asi dvacet minut a pak skončil, protože mu jel vlak. Od té doby jsme jej neviděli. Jen jsme o něm slyšeli, že udělal kariéru v KSČ.“

Důstojník v záloze, inženýr Antonín Železný patřil během druhé světové války do jihočeské skupiny vojenského odboje, jejímž velitelem byl plukovník Vávra s krycím jménem František. „ Různými cestami, které měl odboj k dispozici, Železný také odesílal do Anglie některé údaje o německých letadlech a raketách, ke kterým se dostal v souvislosti s výrobou ve Velešíně“. Jakékoliv podrobnosti kolem rozsahu a pravdivosti této informace mi bohužel zatím chybí. Vím však zcela určitě, že Ing. Antonín Železný se staral o rodiny popravených, vězněných, nebo jinak pronásledovaných Čechů tak, že postupně vyčlenil z firmy více než pět milionů korun, které tři spolehliví zaměstnanci posílali pod fingovanou adresou odesilatele z různých míst Protektorátu těmto rodinám. „ Až do konce války probíhaly tyto i jiné akce utajeně, aniž je gestapo nebo jeho němečtí i čeští agenti postřehli, a to především proto, že všichni dodržovali pravidla konspirace, nerozšiřovali zbytečně letáky, ani nedělali jiné nesmyslné akce, které nemohly nacisty nijak poškodit“.

Velešínský komunista Jan Típal, který se po návratu z koncentračního tábora stal místopředsedou revolučního národního výboru ve Velešíně a po odchodu Ing. Antonína Železného z Velešína byl předsedou Místního národního výboru ve Velešíně vzpomínal, že „ práce komunistů ve Velešíně se omezovala pouze na rozmnožování letáků a jejich doručování do dalších obcí. V roce 1941 byla zatčena celá naše skupina včetně soudruhů ze Zubčic a Netřebic. Jak došlo k vyzrazení a zatčení naší ilegální skupiny, nemohu přesně vysvětlit, protože před námi byla zatčena hlavní skupina z Českých Budějovic. Ve Velešíně bylo dost kolaborantů a zrádců, kteří jako starousedlíci velmi dobře znali každého z nás jako veřejné pracovníky a příslušníky komunistické strany. To jistě dalo některému z těchto zrádců podnět k udavačství, aniž by věděl, zda skupina existuje a pracuje. V roce 1945 se nevrátili do Velešína komunisté František Řihout, jeho bratr Tomáš, Cvetler a Jaroš“. Dlouholetá kronikářka Velešína, paní Růžena Jandová zaznamenala, že „prozatimní řídící učitel Josef Růžička o svém odporu k okupantům hovořil až příliš lehkomyslně, byl zatčen a z koncentračního tábora se nevrátil živý“. František Růžička byl vězněn v Bautzenu, zemřel v drážďanské nemocnici 13. března 1942. Byl pochován o Josefské pouti 1942 ve Velešíně. Z tohoto pohřbu se zachovaly čtyři fotografie, ze kterých je zřejmé, že pohřbu se zúčastnil celý Velešín.

Koncem dubna 1945 byl ve Velešíně tajně ustanoven jedenáctičlenný Revoluční národní výbor, v jehož čele stál JUDr Jan Chalupa, který byl v té době právníkem továrníka Ing. Antonína Železného. Po několika dnech, začátkem května 1945, je uváděn předsedou Revolučního národního výboru již Ing. Antonín Železný, který sehrál při osvobození vlaku politických vězňů i Velešína rozhodující roli jak ve funkci ředitele závodu, tak i ve funkci předsedy Revolučního národního výboru.

„ Benešův dekret“ z 24. října 1945 vyhlásil znárodnění všech závodů nad pět set zaměstnanců. Na základě tohoto dekretu měl být znárodněn i Jikov Velešín inženýra Antonína Železného. I když komunistická Jihočeská pravda z prvého února 1946 napsala, že závod byl 24. října 1945 zestátněn, pravda byla „trochu jiná“. „ Redakční kroužek složený ze zástupců KSČ, ROH a vedení závodu“ v roce 1960 nechal vytisknout, že „ Na lednové celozávodní schůzi v roce 1946, na které byl přítomen tehdejší ministr průmyslu Laušman a poslanec sociálně demokratické strany M. Sedlák, došlo k hlasování všech zaměstnanců a bdělostí a uvědomělostí většiny dělníků bylo rozhodnuto, že závod byl zestátněn“. Komunistický předseda Místního národního výboru Velešín z let 1946 až 1960 Jan Típal i kronikářka obce Růžena Jandová shodně konstatují, že znárodnění továrny Ing. Antonína Železného nepřineslo očekávané úspěchy, nebylo jasno na jaký výrobní program se továrna zaměří a na počátku roku 1948 se „ začaly objevovat úvahy, zda by nebylo lépe závod přeměnit zpět na akciovou společnost a zachovat platnost bývalých podílů. Vzhledem ke známým únorovým událostem osmačtyřicátého roku však opravdu zůstalo jen u úvah“.

Na mém stole leží dvě kopie z roku 1947. Prvá je z druhého května 1947, nese označení důvěrné a psal jej předseda a tajemník Místního národního výboru ve Velešíně. Předsedou byl v té době komunista Jan Típal, který mimo jiné v důvěrném dopise píše: „Místní národní výbor ve Velešíně potvrzuje, že p. Ing. Antonín Železný byl po dobu okupace představitelem češství pro celou velešínskou veřejnost. Svými projevy veřejnými i soukromými burcoval, posiloval a upevňoval vždy národní vědomí. Za tento jeho jasný a nesmlouvavý postoj byl po okupaci zvolen předsedou MNV. V polovici roku 1946 se pro funkci v znárodněném průmyslu vzdal této funkce.“ Dále je zde rozvedena činnost Ing. Antonína Železného a důvěrný dopis pokračuje: „Po zhodnocení těchto všech zásluh z doby okupace i v době revoluční jmenoval MNV dne 13. IV. 1947 p. Ing. A. Železného čestným občanem města Velešína...“Tady si všimněme postoje pana a soudruha Jana Típala před a po „únoru 1948“. Já mu nic nevyčítám, jen konstatuji.

Druhý doklad je strohý, úřední. Pod státním znakem je text: „President republiky Československé udělil v uznání vynikajících vojenských činů mimo boj, jimiž se zasloužil o Československou armádu poručík letectva v záloze Ing. Železný Antonín, účastník národního boje za osvobození Čs. Vojenskou medaili za zásluhy II. Stupně. V Praze 14. února 1947. Číslo matriky 18.659.“ Podepsán generál Ludvík Svoboda. Tentýž Svoboda, který později dělal účetního JZD a později i presidenta naší vlasti.

Inženýr Antonín Železný připravoval tajný výrobní program závodu „až bude po válce“. Byla to především výroba skútrů, automobilových karburátorů, stabilních motorů a vstřikovacích soustav pro vznětové motory. Pro tuto výrobu bylo plánováno rozšíření továrny na dva a půl tisíce zaměstnanců, pro které bylo plánováno i sídliště rodinných domků podle vzoru Bati. Dále již za války začal Ing. Antonín Železný budovat závod na výrobu přesných obráběcích strojů a v Kraslicích vybudoval závod na výrobu hodinek, který byl po válce bez zákonného podkladu konfiskován a kompletně převezen do Sovětského svazu. Po zestátnění byla výroba skútrů, první na světě, vládou zakázána, aby netvořila konkurenci výrobě slovenského motocyklu Manet. Výroba karburátorů a stabilních motorů byla i se značkou Jikov převedena do Českých Budějovic, kde vytvořila základ podniku Motor. Výroba vstřikovacích zařízení byla převedena do Jihlavy, kde vytvořila základ podniku Motorpal.

Velmi zajímavý, pro mne překvapivý až neskutečný, byl život Ing. Antonína Železného po odchodu z Velešína, kde mu byla znárodněna továrna. Ač „tělem i duší národní socialista a kapitalista“ se stal ředitelem asi čtyřiceti spojených národních podniků s názvem PAL a poradcem předsedy vlády Antonína Zápotockého. S Antonínem Zápotockým se setkával nejdříve v bytě vedoucího jeho sekretariátu Reimana, „ale poté co byl v rámci bojů mezi skupinami na Ústředním výboru KSČ M. Reiman ve své kanceláři zastřelen, scházeli se Ing. Antonín Železný s Antonínem Zápotockým „ v propůjčeném bytě,“ tedy v konspiračním bytě Státní bezpečnosti v areálu pražské pasáže Lucerna. Když se Antonín Zápotocký stal presidentem, „tak se osobní styk změnil na styk písemný a v polovině padesátých let byl tento jejich styk postupně ukončen“. Antonín Železný zemřel 28. září 1969.