logo velesin

archiv trebon

Oldřich II. z Rožmberka a Velešín

Oldřich II. Z Rožmberka se narodil 13. ledna 1403 a svým životním osudem a rolí v politickém životě Českého království druhé třetiny 15. století poutal a poutá pozornost historiků. Zřejmě největší monografii o něm napsala paní Anna Kubíková. Mně se nejvíce líbí hodnocení Oldřicha II. z Rožmberka z pera Urbánka, který napsal: „Vlastní prospěch, to bylo jediné jeho krédo, jemuž zůstal cele a vždy věren“. Ještě stručnější byl Eneáš Silvius, který jej charakterizoval jako člověka, „který se uměl vždy přizpůsobit“.

Otcem Oldřicha II. z Rožmberka byl Jindřich III, který vládl rodu od roku 1390 a zemřel 28. července 1412. Matkou Oldřicha II. Z Rožmberka byla Eliška z Kravař a Plumlova, která byla od roku 1399 druhou manželkou Jindřicha III. z Rožmberka a zemřela v 25. července 1444. Oba rodiče Oldřicha II. Z Rožmberka jsou pohřbeni v rodinné rožmberské hrobce ve vyšebrodském klášteře. V době otcovy smrti byl Oldřich II. Z Rožmberka nezletilý a ze tří poručníků měl na něho největší vliv „kališnicky orientovaný“ nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka.

Sedmnáctého června 1417 vydal mladý Oldřich z Rožmberka list, jímž nařizuje na rožmberských statcích, že všichni kněží pod ztrátou svých míst „mají udělovat svátost pod obojí způsobou“. Ve Velešíně v té době byl katolickým farářem Jan. Anna Kubíková píše, že „vyhnali také faráře z Velešína a na jeho místo ustanovili kněze, Martina Sovu“. Farář Jan odešel na faru v Drahově, kde vystřídal kališníka Přibka. Martin Sova však ve Velešíně Husovo učení dlouho nešířil. Na podzim 1419 se přiklonil Oldřich II. z Rožmberka definitivně k Římu a Sovu z velešínské fary vyhnal, aby na jeho místo dosadil katolického faráře.

Občanem Velešína byl i jakýsi Toman, který v roce 1420 odešel do husitského Tábora, pod jehož vedením u Trhových Svinů oloupili táborité Rakušany o patnáct koní. Toman se svou družinou dokonce v roce 1423 kradl přímo ve Velešíně. Píše o tom Popravčí kniha pánů z Rožmberka. Jednomu občanu z Velešína ukradli dva koně „a ty mu zase vrátili za sto grošů“. Nebyl to jediný zápis v Popravčí knize o Velešínu. Petr z Újezda pravil na mukách, že oloupili tři ženy, které šly na mši do Velešína o tři pláště. Jeden z nich byl modrý, druhý blankytný a třetí šerý. Husité si však troufli i na velešínský hrad. Petr z Krasejova dle Popravčí knihy na mukách vypovídal, že nějaký Martin z Velešína a Ocásek z Újezda, kteří byli na velešínském hradě, „měli hrad Velešín Žižkovi zraditi“. Řekl, že měli přes most přivésti husity k díře v hradním opevnění. Záměr se však nezdařil a husité museli odtáhnout s nepořízenou i když hradní posádku tvořilo jen osm pěších střelců.

Václav Březan o Oldřichovi II z Rožmberka píše, že „Čeněk z Vartenberka pánu mladýmu, let došlýmu, léta Páně 1418 panství stoupil, jej za svú strejdu, paní Kateřinu oženiv“. Pokud se týká Oldřichovy svatby, víme, že se oženil z Kateřinou z Vartenberka, ale nevíme kdy. Rok 1418 mohl být také jen rokem zásnub či sepsáním svatební smlouvy. V roce 1418 se však Oldřich jako patnáctiletý zcela určitě ujal správy rožmberského dominia. V letech 1418 a 1419 se Oldřich II. z Rožmberka pustil s velkým elánem do správních a právních změn na svěřeném rodinném majetku. Mimo jiné osvobodil již 28. září 1418 od odúmrtí své poddané ve Velešíně. Odúmrť bylo těžké břemeno, které znemožňovalo volné nakládání poddaných s vlastním majetkem prostřednictvím závěti v případě neexistence přímých dědiců. Pozůstalost po těchto osobách připadla vrchnosti. Obecně se dá říci, že si odúmrtím získávala „pokroková vrchnost“sympatie poddaných. Rožmberkové již neměli zapotřebí za každou cenu shromažďovat většinou nevelké peněžní hotovosti. To nejdůležitější, poddanská půda a ostatní nemovitosti, jim stejně z právního hlediska patřilo. U Oldřicha II. z Rožmberka lze při udělení odúmrtí uvažovat i o vlivu začínajícího husitského reformního hnutí, které hlásalo osobní svobodu člověka i poddaného. V privilegiu se mimo jiné píše: „Staň se také, že jestliže někdo z uvedených vesnic skoná, ať muž či žena, tak nebudiž z jeho majetku nic odebráno a ať připadne jeho nejbližšímu, poddanému naší vrchnosti, na všechny a všechny potomky bez odmluvy a klamání“.

V prvé polovině třicátých let 15. století začal Oldřich II. z Rožmberka pomalu, ale jistě sklízet ovoce svých promyšlených činů, intrik a trpělivého čekání na vhodné příležitosti. V roce 1433 táhly krajem houfy Jana Čapka ze Sáh a pustošily velešínské panství pálením. Obsadili i Velešín kde „brali, snědli a vypili, co se dalo“. Aby se Oldřich II. Z Rožmberka vyhnul nebezpečí, že se Čapkova vojska pohnou ke Krumlovu, tak 22. března uzavřel na velešínském hradě s Janem Čapkem ze Sán „úmluvu o pokoji“. Toto příměří zaručovalo Oldřichovi bezpečnou cestu do Velešína a „bylo vykoupeno za 400 kop“. Z textu úmluvy je zřejmé, že Oldřich měl husitské bojovníky doslova za zády. V létě roku 1437 Oldřichovi lidé „přepadli a zavraždili poblíž Velešína několik Smilových tovaryšů“. Jan Smil z Křemže, příznivec a spojenec husitů, si po tomto přepadu napsal, že „Oldřich je zlý, nečistý z kurvy syn samorostlý“. Na velešínském hradě byl v letech 1423 až 1425 purkrabím Matěj Višně z Větřní a po něm následoval v letech 1429 až 1437 Petr Sudek z Dlouhé.

Po husitských válkách, od roku 1441, žila na Velešíně Perchta z Kravař, vdova po Petru ze Štemberka, kde v roce 1447 zemřela. Rok 1441 jako rok trvalého přesídlení Šternberků do Velešína lze usuzovat z toho, že v září 1441 požádal Petr Holický ze Štemberka Oldřicha II. z Rožmberka, aby dbal na dodržení dědické smlouvy z roku 1424. Při této příležitosti se nabízí i myšlenka, zda na velešínském hradě nežila také Perchtina sestra Eliška a zda tu obě zestárlé šlechtičny nenašly své vdovské sídlo. V roce 1453 nalézám jako purkrabího na velešínském hradě Jindřicha z Ratibořic. Purkrabím na Velešíně byl v roce 1451 Oldřich Měděnec a v roce 1453 Jindřich z Ratibořic.

Dne 28. dubna 1462 vydechl na hradě Český Krumlov Oldřich II. z Rožmberka naposledy. Byl pochován v rodinné hrobce ve Vyšším Brodě. Pohřeb se nepochybně konal s pompou odpovídající významu jednoho z nejmocnějších mužů Českého království a významu rožmberského rodu, ale prameny k tomuto pohřbu mlčí. Možná i proto, že Oldřich zastavil nejen vyšebrodský klášter, ale i jeho církevní poklady. Oldřich z Rožmberka se zapsal do obecného podvědomí jako dravý a nemilosrdný muž, intrikán, který byl schopen a ochoten pro dosažení svých cílů udělat cokoliv.