logo velesin

archiv trebon

Jak se žilo ve Velešíně v 17. století

Lidé prožili většinu svého života při práci mimo dům. Domů se uchylovali pouze večer a v zimě. Stavení byla roubena ze dřeva, kterého bývalo všude víc než dost. Střecha bývala ze slámy, bez komína. Dveřmi se vstupovalo do tmavé a nevytápěné síně. Zde se vykonávaly domovní práce a zde většinou žila i domácí zvířata. V komoře byl sklad se zásobami, nádobami a náčiním, které se doma potřebovalo. Obytnou místností byla jizba. V jejím rohu stála pec s ohništěm. Kouř volně stoupal a odcházel otvorem ve stropě na půdu, odkud unikal ven. Také vnitřní vybavení bylo prosté. Jednoduché lůžko a fošnový stůl. Stejně jednoduché a málo početné bylo nádobí určené k přípravě a konzumaci prosté stravy.

Velešín v 17. století měl zemědělský charakter. Řemeslníci a těch moc nebylo, vyráběli především pro místní občany, popřípadě pro sedláky z velešínské rychty. Své výrobky prodávali na týdenních trzích. Převažovala řemesla, která byla důležitá k běžnému životu lidí. Proto ve Velešíně 17. století nechyběl řezník, pekař, mlynář, krejčí a švec. V každém hospodářství bylo potřeba nářadí, různé nástroje a nádobí, byli zde i kovář, hrnčíř, truhlář a bednář. Co se vyrobilo, to se většinou i na velešínském trhu prodalo. Obchodníci z nedalekého Rakouska na velešínském trhu prodávali zejména víno, sůl a koření. Tržiště na dnešním náměstí bylo plné bahna, z domů sem vytékala voda i močůvka, povalovaly se zde odpadky a často i hromady hnoje. Smrděly zde žumpy, kouř z dvou kováren a chlívků s domácími zvířaty. Nikomu to však nevadilo.

Na velešínské rychtě v průběhu 17. století se sklidilo jen třikrát až čtyřikrát víc než se zaselo. Výnos z dnešní plochy jednoho hektaru byl 800 až 1000 kilogramů žita, kterého se zde pěstovalo nejvíce. Zhruba třetinu bylo nutno nechat na setí, třetinu odevzdat Rožmberkům a faráři, takže zbyla jediná třetina pro rodinu či prodej na velešínském trhu. Zde se prodával strych (93 litrů) za dva a půl groše. Jeden groš bylo 14 haléřů a velký chléb u velešínského pekaře se v té době prodával za dva haléře. V domě velešínského měšťana bývaly dvě peřiny, dva krátké kožichy a jedny nebo dvoje pevné šité boty. Peřiny bývaly nejcennější součástí nevěstiny výbavy a kožich majetkem děděným po generace. Krátký kožíšek se dal koupit za tři kopy, tedy za 180 grošů. Boty byly odznakem měšťana, sedláci z okolních vesnic a samot balili nohy do hadrů.

Zpráva z roku 1605 říká: „Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest.“ K denní potravě patřil především hrách, zelí, cibule a řepa. Velešínští měšťané rádi hodovali. Za přiměřené jídlo se považovaly tři chody. Jedno jídlo vařené, druhé jídlo pečené a třetí jídlo dobré, většinou sladké. V mlynářském řádu z roku 1601 je psáno, že mlynář tovaryšům mlynářským k obědu i k večeři má dáti polévku, vařený hrách nebo kroupy s kusem masa a kus chleba. V každém roce bylo 52 pátků a řada dalších postních dní a období. Postním jídlem byl například semenec, tedy konopné semínko a mák. Našel jsem i recept na semečnou polévku. Konopné semínko se dobře rozetřelo, potom se rozpustilo ovocným vínem a okořenilo. Nejčastějším postním jídlem však byly ryby, kterých bylo v Malši víc než hodně. Dokonce mlynářští tovaryši žádali, aby „štiky, kapři, lampera a lososi nebyli více než dvakrát týdně“. Lampera byla pravděpodobně mihule. Jedl se i úhoř, ale jen v chudině. Velmi často se ryby sušily, udily a solily. „O pátcích, sobotách a jiných postních dnech, zavedených svatou církví, se v žádném domě nemá jíst maso ani jiným podávat, a to pod přísným a neodvolatelným trestem. A to se týká každého, ať je to kdokoliv, kdo by se toho v obci dopustil. Takový bude potrestán na těle a na majetku.“

Sedláci, řemeslníci i měšťané ve Velešíně a v okolí jedli spolu s čeledí a tovaryši z jedné mísy, tedy stejné jídlo. K snídani bývalo obvykle svařené mléko nebo pivní polévka. Ta se připravovala jednoduše: pivo se nalilo na smaženou cibuli a povařilo. K tomu vždy velký kus chleba. Rozšířena byla i polévka česnečka. Snídalo se při východu slunce a hned potom se šlo za prací. Na oběd se domů z pole ani z lesa nechodilo, většinou se odbyli kusem chleba, co si vzali sebou. Teprve po návratu z práce se dobře najedli teplého a sytého jídla.